bdsmdream.cz

První setkání

Trnitá a bolestivá je to cesta. Čím více trnů v sobě máte, tím více odhodlání a méně bolesti vnímáte. A na konci té cesty je něco lákavého a lahodného. Sladká chuť submisivity…

 

„Rtěnka, lesk nebo prostě jen tak?“

Hodiny nebezpečně odtikávaly. Stála před zrcadlem a koukala na sebe. Dvě zelené oči rychle mrkaly a nervozita jí v hlavě způsobovala šílené kotrmelce myšlenek.

„Kdo vlastně jsem? Jsem ta, kterou očekává?“ šeptal dotěrný hlas kdesi uvnitř ní.

Zavrtěla hlavou, jako kdyby chtěla myšlenky dostat z hlavy. Nebyl čas na pochyby. O tom rozhodne ON. A tu červenou rtěnku si brát nebude, není to její styl a určitě by to poznal. Poslední kontrola věcí v kabelce. Peněženka, klíče, mobil, pár erárních šminek a diář s kreslenou, šedou a tlustou kočkou.

„Možná ho nechám doma. Kdyby to uviděl, čertví, co by ho napadlo.“ zabručelo svědomí.

„Ne, ne, ne! Jen si ho vezmi. Tohle, ten diář, jsi ty! Buď svá, jako vždycky!“ zakřičelo její Já.

Vnitřní souboj ztichl a ona jedním škubnutím za zip kabelku zavřela. Zhluboka se nadechla. Naposledy se zkontrolovala v zrcadle, rychle zhasla světlo a vyrazila ven ze dveří.

Jak moc je asi dochvilný? Bylo za pět minut celá a ona už stála přede dveřmi. Byly velké, těžké, z pěkného, tmavého dřeva. Rozhodla se těch pár minut raději počkat. Vlekly se úplně nekonečně, ale přeci jen ručička na hodinkách konečně cvakla na dvanáctku. Napětí v ní způsobilo, že měla chuť zařvat na celou chodbu. Ovládla se a zaklepala na dveře. Ale zaklepání jí přišlo, jako když na dveře zaškrabkala myš.

Slyšel to vůbec?

Měla chuť plácnout se rukou do čela. Proboha, jen nemuset znovu klepat na ty dveře. Zpozorněla, protože se za nimi ozvaly tlumené kroky. A pak se dveře otevřely.

„Dobrý den.“ vypískla nezdravým, o několik oktáv vyšším hlasem.

„Dobrý den.“ odpověděl klidně a ustoupil, aby mohla jít dál.

Protáhla se kolem něho a zůstala stát v chodbě. Oči jí hned začaly kmitat po věcech kolem a spustily vodopád myšlenek, ze kterého jí vytrhla jeho slova.

„Odložíš si?“

Slova jí vylétla z úst dřív, než si je stačila uvědomit.

„To se mám svlékat už na chodbě?“

„Chci jen tvůj kabát pověsit na věšák, ty nedočkavá!“ odvětil s lehkou dávkou humoru a usmál se. Pomyslný červený praporek na býka jí vehnal do očí bojovnost. Být to za jiných okolností, štěkla by něco sarkastického, ale na to teď nebyla nejvhodnější atmosféra. Zadusila v sobě odpověď, ale věděla, že její oči reflektují úplně všechno, co jí právě prolétlo hlavou.

Rozepnula si kabát a on jí pohotově pomohl ho svléknout. Ta jeho blízkost v ní spustila příjemné zamrazení z neznámého. Zvědavost se probudila.

„Ten kostýmek ti fakt sluší.“ prolétlo vzduchem ironicky. Jedna z věcí, na které se domluvili a která jí způsobila komplikace na celý týden, aby ho sehnala. Musela usmlouvat sestru, krajně podezíravou, na co ho zrovna ona, demonstrátorka kostýmů a obleků, potřebuje.

„Pracovní schůzka.“ zazněla jí hlavou slova. Taková malá, maličkatá lež. Ó, kdybys věděla! Poklepala by sis na čelo, že jsem se už dočista zbláznila.

Otočil se s kabátem, aby ho pověsil na věšák.

„Takže vtipálek?“ pomyslela si s úšklebkem na tváři a vyplázla na jeho záda jazyk. Hned na to se ozval jeho smích. Ihned schovala jazyk, ten nástroj jejího malého, soukromého vzdoru za jeho zády, a do tváří se jí nahrnula krev. Chtěla si schovat obličej do rukou a na pár vteřin předstírat, že tam vlastně není.

„Aha. Takže o tom, že jsi drzá, jsi nelhala.“

Pomalu k ní vykročil a jejich oči se setkaly. V jeho hrálo jakési pobavení a zároveň jistota, že i přes její gesto malé rebelky, má situaci stále pevně v rukách. Moc ho to nerozhodilo, jak se zdálo, a klidně prošel kolem ní až do pokoje. Najednou si nebyla jistá vůbec ničím a tak zůstala stát na místě.

„Pojď sem,“ vyzval jí a než stačila odlepit nohu od země, dodal: „po čtyřech.“

Málem otevřela ústa. Nečekala nic takového a tělem jí projela vlna vzdoru. Ale vždyť tohle přeci chtěla, musela čekat i toto. Pocity se mísily, jak koktejl za letního dne. Měla radost, že to řekl, pěkně si jí za ten vypláznutý jazyk vychutnal. Ponížení. Ta malá bohyně v ní, ta, co si říkala Hrdost, tančila bojový tanec a pištěla neslušnosti, za které by se ani dlaždič stydět nemusel. Přesto se jí podlomila kolena a opravdu po všech čtyřech dolezla až k jeho nohám, kde se zastavila. Hrdá bohyně uvnitř si rvala vztekle vlasy.

„Teď můžeš vstát.“

Pomalu se zvedla, ponížená a psychicky vytrestaná. Věděl dobře, jak na ní. Nejistě kmitla očima do těch jeho. Viděla, že v ní čte, jak v otevřené knize. Nemusela ani mluvit, oči jí zrazovaly a všechno mu řekly za ní. Mlčky a jemně mu kmitaly ty jeho, z jedné strany na druhou. Měl pevný pohled, odhodlaný a prozrazoval, že vše teprve začne.

Pak se pohnul a poodešel k nedaleké poličce. Něco na ní sebral, bylo to hned vedle nějaké krabice, a klidně se vracel za ní. Maska. A…bič! Nevědomky zamrkala. To jako vážně?

Když k ní došel, ovládla se, aby neustoupila o krok dozadu. Odložil tiše bič, ale masku ne. Pochopila, že jí  dostane, jako první. Místo toho kroku vzad se zmohla na prosté:

„Ale…“

Hned jí zarazil prstem přiloženým na její rty. Nepokoušela se dál diskutovat a nechala ho, aby jí zavřel v černém světě. Maska uvěznila její oči. Smysly se náhle zostřily. Cítila vůni mužského těla a lehký pohyb vzduchu, jak procházel kolem ní. Velká, teplá dlaň jemně stiskla její rameno. Stisk, který říkal: Důvěřuj mi.

„Sundej si kalhotky.“

Najednou jeho hlas zněl, jako kdyby ho něčím někdo zesílil, přitom jeho tónina byla jistě pořád stejná. Cukla sebou. V tu chvíli ucítila štiplavou bolest, když jí chytil za vlasy. Důsledek jejího vteřinového zaváhání. Její ucho ovanul jeho teplý dech.

„Bez řečí a rychle!“

Jeho hlas zněl jasně a nesmlouvavě. První opravdový příkaz. Doteď to bylo takové ponižující divadýlko, ale od této chvíle už nebyl na legraci prostor. Rychle si kalhotky svlékla a čekala na další pokyn.

„Teď si je bez odmlouvání strčíš do pusy, jako roubík, protože nejsem zvědavý na ty tvoje ALE a jiné řeči. Jsi tu kvůli něčemu stejně, jako já. Ty jsi tu kvůli tomu, aby poslouchala, a já tu nejsem kvůli diskuzi s tebou.“

Slova mocná stejně, jako dobře mířené rány rákoskou, z ní vyhnaly všechny zbytky jejího vzdoru. Do tváří se jí znovu nahrnula krev z ponížení a mlčky si strčila kalhotky do pusy. Pak se minuty dlouze vlekly a daly tak prostor pro myšlenky. Její tělo bylo napjaté, stejně jako její smysly. Čekala, co se bude dít a ty nekonečné minuty byly utrpením. Věděla, že je to forma trestu za to, že namísto okamžitého splnění jeho pokynu, váhala.

Co asi udělá dál? Nechá jí tak stát klidně půl hodiny?

Věděla, že nechce ještě přestat. Že chce víc. Zvědavost, strach, radost, respekt, to vše v ní teď hrálo, jako ten největší orchestr. Nakonec prořízl ticho slovy, aby si kalhotky vyndala, a pak pokračoval:

„A teď si s Tebou pohraju po svém a není nic, co by mi v tom mohlo zabránit. Dostaneš výprask. Nic jsi neprovedla, pokud tě tohle zajímá. Ale já nepotřebuju záminku k trestu, když chci cítit v ruce bič. Tak to prostě je a bude.“

Z úst se jí vydral povzdech a srdce se jí na okamžik sevřelo. Hrajeme dál! Radost, strach, radost, strach. Pak jeho ruka sevřela tu její a kamsi jí odvedl. Ucítila prsty jemnou tkaninu, ne jako samet či satén, ale jemně tkanou bavlnu. Takovou, do které má člověk chuť zabořit nos a vnímat tu nádhernou měkkost. Nasměroval jí tak, aby klečela, bezpochyby na křesle. Nedokázala si už vybavit, jak vypadalo. Jeho ruce se jí znovu dotkly a tělem jí proběhl jakýsi výboj. Vyhrnul jí sukni. Najednou znejistěla a panika jí trochu poplašila.

„Ale…“

Ani tentokrát svá slova nedokončila. Jeho pohotová dlaň zahnala všechno, co chtěla říct, zpátky do její pusy.

„Žádná ALE nechci slyšet! Budeš ticho, a jestli ne, není proč dál pokračovat.“

Slova výstrahy. Ihned přestala mluvit. Cítila se zranitelná, jako kdyby tam stála úplně nahá. Všechnu svou důvěru teď odevzdala jemu. Nechtěla, aby to skončilo. Bylo nad slunce jasné, že on ví, co dělá, a její pochyby zrcadlily jakousi formu urážky vůči němu. A k tomu nebyl důvod. Nepochybovala, že on je ten, kdo si s ní hravě poradí.

Byly slyšet jeho kroky a jeho dech. Lehký šramot a náhle se místností rozezpíval andělský hlas. Pie Jesu. Píseň, která otřásala jejím nejhlubším nitrem a zalévala její srdce teplem a světlem. Vybavila si ten den, kdy jí tuto píseň poslal. Nebylo potřeba žádných slov, dokázal jí zkrotit i na dálku. Seděla, naslouchala tónům a měla vizi. Vizi, kterou teď prožívala doopravdy.

Štiplavá rána biče zasáhla její kůži a donutila jí vyjeknout. Rychle semkla rty k sobě a zase je povolila. Prsty pevně sevřely opěradlo křesla. Vydechla a tělem se začala šířit bolest, štěstí, radost a všechny tyto pocity nastolovaly jakýsi vnitřní klid. Pocit bezpečí a odevzdanosti. Věděla a chtěla, aby měl z tohoto okamžiku potěšení. Druhá rána dopadla, ale tentokrát už to byl jen vzdech. Začalo se tvořit pouto, neviditelné, ale pevné. Pouto jedinečné, důvěrné, které může vzniknout jedině mezi Dominantem a jeho Subinkou. Dala mu najevo, že je jen jeho a věří mu. Že ona je ta, která mu vše poslušně splní.

Hudba kontrastovala s ranami biče a halila je do jakéhosi zvláštního zlatého saténu slasti. Pocit, který pochopí jen příznivci BDSM. Tělo se napínalo a povolovalo. Bolest putovala ve vlnách tělem, způsobovala intenzivní mráz, který se šířil od šíje, až dál po celé páteři. Srdce jí bušilo štěstím i adrenalinem. Rána za ránou byla jedna, jak druhá, sladěné s melodií Celtic Woman. Skrze ně jí dával znát, že bič v jeho ruce je nástrojem slasti a laskavosti, a ne nebezpečím.

Poslední tóny dozněly a s ní dozněl i zpěv biče. Konečky jeho prstů se setkaly s ranami na jejím zadku a s podivným milosrdenstvím je jemně pohladily. Tělem jí prolétla další směsice pocitů, které způsobily nepatrný záškub. Byl slyšet jeho dech, o něco hlasitější a rychlejší. I jí se hrudník divoce vzdouval. Ani jeden z nich nepromluvil, snad aby nepokazili tu atmosféru, která se stále vznášela ve vzduchu. Oba jí jistě cítili. Pak jí tiše odvedl na nějaké místo, kde zůstala stát. Jako kdyby tento okamžik byl něčím posvátným a bylo těžkým hříchem narušit ho slovy. A žádné slovo nebylo dostatečné, aby to celé vystihlo.

Ozvalo se lehounké cinknutí skla a jemný zvuk tekoucí tekutiny. Netroufala si už tušit, co bude jeho další krok. Rtů se dotkl chladný okraj sklenky a nos omámila vůně vína. Chladné a lahodné teď stékalo do útrob a rozvinulo v ní rozkošné teplo.

„Děkuji,“ vydechla a přes všechny zbytky své hrdosti protlačila dodatek: „Pane.“

Znovu se rozehrála hudba. Spousta verzí Pie Jesu, tentokrát v podání dětského sboru. Stále stála na místě a tělo se jí nekontrolovatelně chvělo. Pocity jí hřály, ale lehká nervozita, nově i pulzující pruhy na zadku, jí způsobily třes. Určitě mu to neušlo. Odevzdaně čekala, co bude následovat. Už neměla v hlavě shluk myšlenek, které padají jedna přes druhou. Měla je podivně srovnané, úhledné, čisté a jasné. Na obličeji pocítila chladný dotek něčeho a okolí ovanula jemná vůně kůže. Zbystřila. Jeho dech se odrážel v těsné blízkosti jejího ucha a působil jí jemné zašimrání v podbřišku. Mrazivý pocit začal opět sbíhat podél páteře.

„Může být tvůj, ale je na mně, abych ho nasadil. Cenu znáš! Všechno ti vezmu a ty mi všechno dáš! Vezmu si i to, co ani netušíš, že v Tobě je. To je má cena a je na tobě, zda jí chceš zaplatit. Dnes to byla v podstatě jen předehra a ty i já, oba víme, že dnes může vše skončit, nebo začít. Teď je to jen a jen na tobě.“

Obojek. To, co pro ní bylo symbolem její poslušnosti a lásky k Pánovi. Ten kus krásné kůže, který říkal, že někomu patří. Nebylo o čem přemýšlet. Natáhla před sebe ruce a zlehka se dotkla jeho hrudi. Opatrně se sesunula na kolena, plná odevzdanosti a pokory, která jí vháněla do žil touhu stát se jeho, sklonila svou hlavu a políbila mu boty. Zůstala tak napůl v předklonu a nyní už s klidem v hlasem pronesla:

„Pane, smím poprosit o obojek?“

Nebyla to dlouhá chvíle, když uslyšela lehké šustění oblečení, jak se k ní skláněl, aby jí pomohl vstát. Sejmul masku z jejích očí. Světlo potrápilo její zorničky tak, že musela párkrát zamrkat. Najednou byl ten pokoj jiný. Viděla jeho jakoby jinýma očima. I jeho vnímala úplně jinak. Její vzdor a drzost se rozplynuly, jako kus čokolády na horkém těle.

Položil masku, bič a obojek zpět na polici, vedle krabice, kterou teď vzal do rukou. Byl v ní obojek z pramínků kůže, který šlo nosit i v běžném životě. Pro někoho doplněk k outfitu, pro ní znamení.

„Dnes ti ho ale nenasadím. Má to svou podmínku. Nikdy nespěchám a nechci, abys spěchala i ty. Takže ti ho nasadím, až si budeš jistá, že já jsem ten, komu chceš patřit! Teď půjdeš domů a budeš přemýšlet. A až budeš vědět, co a jak, dáš mi vědět.“

S těmito slovy zase zavřel víko krabice. Pak jí, stále oněmělou, vzal za ruku a dovedl ke dveřím. Nebyla schopná vůbec nic říct. Pomohl jí do kabátu, vtiskl krabičku s obojkem do rukou a za unisono pozdravu dobré noci je rozdělily dveře od bytu.

Udělala tři kroky od dveří a zastavila se. Najednou mu potřebovala všechno říct. To bouchnutí dveří odstartovalo tornádo myšlenek. Tři kroky zpátky a byla zase na prahu.

„Proč jsem mu to jen neřekla? Proč? Chci to, moc to chci a chci mu to říct!“ běsnilo cosi v jejím těle, jak zvíře, které zavřeli do klece.

Chtivá ruka se už už natahovala k zaklepání…

„Nesejde na tom, co chceš ty…to on teď vše řídí.“ ozval se zcela jiný, jemný, ženský hlas v její hlavě. Hlas plný klidu a podivné něhy. „A on ti dal jasný úkol přemýšlet a nespěchat, protože ví, jaká jsi. A na tobě teď je, jestli ho poslechneš.“

Hlas subinky. Nadechla se a spustila ruku podél těla.

Věděla, kdo je.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.