bdsmdream.cz

Návrat královny

Pracovní cesta do Londýna se protáhla z několika týdnů na několik měsíců. Po neúspěšném pokusu o rodinný život už neměla proč dále zůstávat. Přeci jen to byla cizí země, cizí lidi i jazyk, takže se relativně rychle rozhodla, že se vrátí domů.

Její starý byt zeleném předměstí jí moc chyběl. Přesycená betonem a ruchem města teď přímo hltala klid zdejší čtvrti. Cítila v sobě klid, že je zpět. Opřená o zeď vyhlížela z okna do nedalekého parku a popíjela kávu. Konečně je zpátky. Domov jako kdyby jí otupil smysly, jako kdyby jí sevřel do náruče. Voněl tak známě a kouzelně…

Najednou se jí stáhlo hrdlo. S domovem se pojila ještě jedna vzpomínka. Automaticky koukla na telefon, který mlčky ležel na stole. Zel prázdnotou, žádná upomínka ani zpráva.
Seběhlo se to tak rychle, že neměla ani čas nad tím pořádně přemýšlet. A celou tu dlouhou dobu ani nevěděla, co všechno se událo.

Odložila hrnec a mrkla na ospalé slunce, které se klanělo k obzoru a barvilo se do červených barev. Věděla, že noc jí spánek nepřinese, ani klid a pohodu, kterou až doteď cítila. Místo toho se dostavily výčitky a nejistota, jako kdyby se houpala nad propastí. Kolem se stahovala mračna a dusila hrdlo. Musela hned ven. Popadla pár věcí a vcelku nalehko vyběhla do vlahého letního večera.
Vzduch voněl zeminou a do ulic se pomalu začala vkrádat tma. Kráčela rychle, dokud nedošla k autu a nevplula dovnitř. Pevně stiskla volant a vydechla.

Co to vlastně děláš? Zeptal se hlas v hlavě. Otočila klíčkem v zapalování a rozjela se směrem, který tak dobře znala.

Zastavila před domem a zůstala sedět. Srdce jí tlouklo jako o závod, nervozitou sebou div nepraštila na chodník. Vzhlédla do pater domu a viděla, že okno svítí…
Nedokázala pohybovat nohama kupředu, místo toho úplně ztuhla.
Co se to vlastně s nimi stalo? Všechno bylo správné a najednou to bylo pryč. Zůstal jen sen, který se zdál jako vzdálený.

Musela vědět, na čem je. Když se nohy konečně daly do pohybu, neomylně ji vedly domovními dveřmi, schody až k tmavým dřevěným dveřím. Cedulka se jménem hlásala, že tam stále bydlí. Tváře se zalily horkem, srdce div nevyletělo z hrudníku a nohy se rozklepaly. A hlava velela jediné: Zaklep!

Třikrát zaklepala na dveře.

Pozná ji vůbec? Měla úplně jinou barvu i délku vlasů, měla brýle. Neměla na sobě žádné šaty, jen džínové kraťasy, bílé tričko a červené Conversky. Úplně jiný outfit, než na jaký byl zvyklý On.

Co když neotevře? Blesklo jí hlavou. Podívá se kukátkem a zjistí, kdo stojí za dveřmi. To by bylo dost jasné gesto, ale takový On nebyl. Vždycky byl gentleman každým coulem, i když občas i pěkné hovado…

Koutek úst nad tou myšlenkou zacukal.

Co udělá, jestli otevře? Rychle si připravovala nějaký monolog, ale věděla, že poslouchat to rozhodně nebude. Za dveřmi je to jeho a tam moc prostoru pro výmluvy nikdy nebylo.
Vteřiny se vlekly jako hodiny, zatímco hlava přemítala jednu myšlenku za druhou.

Pak se hrdlo začalo stahovat znovu a do očí se začaly valit slzy. Úplně ztratila kontrolu nad svými emocemi. Začala zběsile mrkat, aby se jich zbavila ještě dřív, než se ty dveře otevřou…

A konečně se otevřely. Jeho postava zářila ve futrech, jako něco svatého. Všechno z ní náhle spadlo, už jen to, že ho viděla, jí vlilo do žil štěstí. Slzy byly tytam. Jeho obličej byl jeden velký otazník, cože se to sakra děje. Asi nevěřil svým očím, protože okamžitě nabil sarkastický kanón.
Teď by snesla úplně všechno, nadávky, pohlavek, chycení pod krkem, hlavně jen, aby jí neutnul.
Cítila ale, že i on má v sobě jakousi radost z návratu. Začal jí plísnit, přesně tak, jak čekala. Když došlo na její vzhled a pohoršené konstatování šeredného outfitu, vzedmula se v ní vlna energie. Měla chuť vřísknout zpátky, že ty boty stály víc, než jeho umolousané triko, ale nejistota jí ještě držela pusu zamčenou. Věděla, že v tento okamžik není v pozici, kdy by měla říkat cokoliv jedovatého. Ruce se okamžitě katapultovaly do bojové pozice. Přesně na to totiž čekal. Mlčky stála a jen mimikou dávala najevo, co si myslí.

Dál jí zatím ale nepozval. Místo toho si přinesl židli a čekal na příběh, který tak pracně snažila vymýšlet, než zaklepala na ty dveře.
Co jako chce slyšet? Že mají v Londýně Big Bena? Že se tam řídí vlevo? Že se královna jmenuje Alžběta? Ne, ono ho to nezajímalo, potřeboval jí vydusit. Ale co by pro svého milého Pána neudělala, že?
Sebrala všechnu sílu a začala mluvit. O Londýně, práci, divných lidech a debilním počasí. Co se vztahů týkalo, tomu se vyhýbala obloukem. Nechtěla o tom mluvit.
Stála tam jak studentka, která právě přednáší látku z dějepisu. Kolem zatím prošlo pár sousedů, kteří zvědavě pokukovali, co se to u nich v jinak tichém domě děje.
Trochu v ní začala narůstat nervozita a ruce se jí potily. Jak dlouho ještě? Měla nutkání mu skočit kolem krku, ale věděla, že by ji za toto jistě přerazil.
Konečně to vyprávění stopl a vešel dál do bytu. Zůstala stát na místě, přeci jen, viděli se po dlouhé době. A aby dostala přes čumák zavřenými dveřmi, to taky nechtěla riskovat.

,,Budu čekat dlouho než se milostivá uráčí jít domů?“

To bylo ono! Ten impuls, který přenesl nohy přes práh do toho tak známého bytu. Bylo znát, že žil nějakou chvilku sám. Jinak bílý vypínač nesl známky jistého používání. Ušklíbla se nad tím a vyrazila za ním ke stolu. Strach z ramen pomalu opadal a najednou to vypadalo, že vše zapadá tam, kde to mělo být. Důkazem toho byla slovní přestřelka, přesně pro ně tak typická. Zatím co se snažila z něj vybombardovat hrnek kávy, projížděla očima byt. Dost jí zajímalo, jestli stále existuje Jednorožečkov, nebo jestli ho po odchodu okamžitě nemilosrdně zboural svou velkou rukou. Zatím co zápolil s hrnkem kávy navíc, který už asi nebyl zvyklý připravovat, nenápadně se snažila nakukovat do ložnice. Jemu to samozřejmě neušlo a tak neváhal, aby popíchl její zvídavost.
„V království proběhla revoluce a teď je tam republika a demokracie. Královnu popravili.“

Teď už si byla jistá, že s ní dveře nevyrazí, tak se prudce zvedla a vletěla do ložnice. Vydechla. Snad to bylo tím napětím nebo strachem? Existoval. Byl pořád takový, jak ho viděla naposledy. Opečovával ho rozhodně víc, než ten nechutný vypínač na chodbě. Pomalu přecházela ke svému království. To byl důkaz, že to nikdy nevzdal. Kožešinka byla stále krásná a bílá. Bíla?
Nakrčila zmatením nos. Na kožešině svítila jako maják v moři velká hnědá kapka. V té se vyjímaly maličkaté kousky lógru.
„NE.“ vydechla tragicky a pomalu se otočila k němu. V celé své mužnosti z ložnice vycouval a zamkl se do pracovny, jako když šnek zajede do ulity.
,,To si snad dělá srandu?!“ zahučela nahlas. Jak jen mohl? Na okamžik převzala otěže.
„To je prostě chlív!“ zaječela tak, aby to slyšeli všichni v domě. První vzala na útokem ten vypínač.
„Člověk aby se tu bál rozsvítit! Tohle už je vyloženě na klacek a očkování na lepru.“
Pak zvedla hlavu. U stropu se vesele bimbaly cáry pavučin. Zavřela oči a spráskla ruce. Prošla ještě zbytek bytu s velkými poznámkami, až se zastavila v koupelně. Na chvíli přemýšlela, jestli nevzít místo hadru bourací kladivo, ale nakonec usoudila, že se jí ty obklady docela líbí. Všechno to remcání bylo jen na oko, věděla, že kdyby nechtěl, už dávno by po ní vylítl. Bavilo ho to. Byli zase ve svém živlu. Musela se začít tiše smát a srdce jí poskočilo. I on byl otrokem samoty, to bylo zřejmé. Přešla ke dveřím pracovna a šponovala sluch. Nebyl vůbec slyšet, tak jemně promluvila.
„Můžete mi otevřít, můj Pane?“
,,Jedině když mě bude soudit nezaujatý soud!“
Nemohla se nesmát. Je to pořád On! Nakonec ho vylákala ze skrýše, samozřejmě na kus žvance, který si musel uvařit. Sahat mu pod ruce se zatím neodvážila, tak mu alespoň dýchala za krk. Sledovala, jak jeho ruce krájí a míchají. Měla příležitost být mu blízko, nejednou zavřela oči a přivoněla si. Ta známá vůně, která ji tolik konejšila, byla reálná. Letmo se sem tam dotkla, ale jemně, aby to sotva cítil. Všechno bylo tak známé, tak domácí.
Čím dál víc v ní rostla touha se k němu přiblížit. To samé mohla číst i v jeho očích. Určitě byl ještě ostražitý, ostatně to i ona. Rozhodující okamžik se blížil, buď jí pošle domů a nebo bude smět zůstat. Rvalo to srdce na kusy, co si zvolí. Když si ji přitáhl k sobě a rozhodl se pro polibek, bylo vše jasné. Je pořád jeho!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *