bdsmdream.cz

Sváteční radovánky

Dubnové počasí poměrně přálo a zdálo se, že zima už definitivně odtáhla pryč. Občasné záchvěvy měla, ale už ne v podobě sněhu, spíše jako zběsilý slejvák.

Ten jeden pátek byl však úplně dokonalý. Azuro, teplo, příroda neváhala a začala bujet. A Alenka podlehla lákadlu žlutého puchýře a v třpytivých balerínách stepovala na své značce. Přemýšlela, že by si sprejem na zemi namalovala kruh a vztyčila tam ceduli. Něco podobného, jako mají invalidi rezervace na své espézetky. Cedule by byla samozřejmě růžová a v bílé siluetě jednorožce by byl nápis: Alenčin důlek.

Zazubila se nad tou vidinou a hned ji smích zase přešel. V balerínách a lehkém oblečení začínala být zima. Tu neměla moc ráda, takže jak klesala tělesná teplota, klesala i její nálada.

Autu se zablýsklo okno, jak přijíždělo a odrazilo slunce. Zastavilo kousek od Alenky, která svůj miloučký obličej vyměnila za ztýraný.

„Ahoj Děvčátko.“ pozdravil a hned změřil pohledem, co se děje.

„Dobrý den, Pane. Nemáte sekáček na led?“ odpověděla a ani se nepohnula. Nohy měla, jako kusy ledu. Proklínala se. Pro dnešek nenáviděla brzké jaro a jeho tepelné podvody.

„Je ti zima?“ optal se Pán, když viděl její skoro letní úbor. Chtěla mu sarkasticky odpovědět, že by se ráda zchladila douškem Čubka libre (čtěte Cuba libre), ale potřebovala si osekat trochu ledu ze svých nohou. Nakonec jen pokývala hlavou. On se zasmál a hodil přes ní svou jarní bundu, hezky vyhřátou. Sáhl po obvyklé bagáži, kterou měla sbalenou na víkend, a zamračil se.

„Co v tom, proboha, táhneš?“ hýkl překvapeně, když se taška sotva odlepila od země a divně zarachotila. Na ní byla trocha bílého prášku neurčitého původu. „Chystáš se kachlíčkovat koupelnu?“

Zavrtěla divoce hlavou a usmála se. „To je překvapení, Pane,“ a dodala skoro potichu: „Jen bych potřebovala ještě pár věcí v obchodě.“

Zůstali na sebe zírat. Obchody byly tabu. Tam směl chodit buď jeden, nebo druhý. Pán si promnul prsty čelo a s vrčením vydechl.

„Dám ti půl hodiny. Jestli to nestihneš, pojedu domů i s tvou taškou na zedničinu a dojdeš si pěšky!“

Chvíli mlčela a těkala očima všude možně.

„Ale co když tam bude fronta?“ pípla.

„Tak půjdeš k jiný kase.“

„A co když i tam bude fronta?“

„Ty čubko…“ zahučel varovně. Zatímco se tahali o argumenty, soukali se do auta. Stál mezi dveřmi, chystajíc nastoupit. Nasadila si sluneční brýle.

„Půl hodiny. Ano, Pane.“ odrecitovala a sedla si.

Když dojeli k obchodu, Pán pustil stopky. Poprvé v životě běžela šestistovku v krámě. Ještě štěstí, že měla ty baleríny, v podpatkách by se už nejmíň stokrát natáhla. Rozrážela babkám košíky u regálů, s udýchaným: „Promiňte!“ házela věci do náruče a letěla k pokladně.

Stihla to, kupodivu. S jazykem na hrudi, rozježenými vlasy a zadýchaná položila nákup na zadní sedadlo. Pán byl spokojený, protože se pobaveně šklebil a bubnoval prsty do volantu.

A zase byla ve známém doupěti neřesti. Celou cestu dbala na to, aby se cestovní tašky něco příliš nedotklo. Jeho podezření sílilo, ale neptal se už, co tam má. Věděl, že to z ní vypadne brzy samo. A tak jí věci odnesl do království, ze kterého byl ihned zase vykázán, a šel postavit vodu na čaj.

„Čaj. Prý nejlepší čaj je kafe s mlíkem, jsem slyšela.“ řekla Pánovi, když zasedla na židli v kuchyni a zírala na hrnek, jako husa do flašky.

„Jo? A kdes to moudro pochytila?“ zeptal se klidně a zkoumal v ruce nějakou příručku.

„V písničce. Od Chinaski.“ odpověděla prostě a zkusila to znovu. „Chtěla bych vyzkoušet, jestli je to pravda.“

„Nedostaneš kafe.“ zahučel neutrálně, aniž by jí věnoval pohled, „Víš dobře, co to s tebou dělá.“

Chtěla po něm mrsknout nějakou obličejovou grotesku, ale věděla, že má oči, jak lodní dalekohled a tutově by to viděl. Napila se.

„Ach.“ vzdychla slastně a zavřela na chvíli oči. „Ta chuť mlíka a kofeinu!“

Upřel na ní pohled. Zaculila se a raději znovu pozvedla hrnek k ústům. Pak si začala prohlížet kuchyň kolem dokola a poklepávala u toho nohou.

„Vybal to.“ řekl.

„A co mám vybalit, Pane?“ pozvedla překvapeně obočí.

„Nehraj to na mě!“

Cukla rameny, stále s nevinným obličejem a očima dokořán. Beze slova vstal a chytil Alenku za předloktí. Jedním cuknutím jí zvedl ze židle a chytil za vlasy tak, aby zvrátila hlavu.

„Pak to z tebe vymlátím.“ zavrčel drsným hlasem a palcem druhé ruky přejel po jejích pootevřených rtech. Pak beze slova, držíc stále za culík, dotáhl Álu k židli a ohnul přes koleno. Odhrnul sukni, kalhotky trochu stáhl a dal první ránu na její holý zadek. A pak další, další a další. Když měla půlky, že by se z nich dala stahovat kůže, sedla mu k nohám. Proplétal Alenčiny zrzavé, dlouhé vlasy mezi prsty nebo osahával obličej. Kreslil na něm prsty neviditelné kontury.

„Takže?“ promluvil po docela dlouhé chvíli a jeho ruce sevřely obličej.

Zamrkala. Pobídl ji menší fackou, jejíž pleskot prořízl ticho v kuchyni. Vzdychla.

„To má být překvapení, Pane.“

Nasadil zamyšlený výraz a pak, skrze oči, vypálil Alence pohledem díru až do plic. Sledoval reakce a četl si. Věděl nakonec, že to nebude nic zákeřného, protože jinak by se začala provinile ušklíbat.

„Nevím jak ty. Ale malý kafe bych si teď dal.“ zabrblal a vstal. „Chceš taky?“

Zůstala sedět na zemi s pootevřenou pusou a zamračeným obočím. Chtěla vykřiknout něco sprostého, ale polkla vodopád nadávek a cynicky se zazubila.

„Ano, Pane, prosím. Mlíko s kafem.“

Nemohla přeslechnout, jak se pod vousy směje svým hlubokým smíchem.

 

Když přišla neděle, obvyklý den odjezdu, nervózně si kousala pusu a pořád se vrtěla. V pondělí měl být svátek, ale nedomluvili se na žádném prodlouženém víkendu. Pořád vymýšlela, jak se ho zeptat, když jí vyrušil z plánování. Stál u plotu Jednorožečkova, připravený na odjezd. Zůstala na něj civět.

„Potřebuju si něco vyřídit. Tak za hodinu, spíš dvě budu zpátky.“ oznámil.

„A co?“ vyjelo s ní zvědavě.

„Vajco.“ odpověděl pobaveně.

„Proč?“ pokračovala v tažení.

„Protože chci a můžu.“

Odjezd znamenalo, že půjde trucovat do skříně, kterou samozřejmě při svém nájezdu zorganizuje a přizpůsobí tak, že chytne psotník. Tentokrát ale měla jiné plány. Nic už nenamítala, protože ta jeho výprava se jí hodila do krámu. Sotva se za ním zabouchly dveře, začala vybalovat tašku. V poklusu běhala sem a tam, z pokoje do kuchyně, a organizovala. Stihla, co potřebovala a měla ještě rezervu.

Pán se vrátil o něco později. Slyšela pohyb v chodbě a pak tlumené kroky, které ho neomylně vedly ke skříni.

„Co to tu voní? Tys něco vařila?“ otevřel skříň zároveň s dotazem. Seděla v ní s nohama u kolen, v jeho košili a na pravé ruce měla navlečenou ponožku.

„Já to nebyla, Pane.“ řekla pisklavým hláskem a parodovala, že to řekla ta ponožka.

„A tohle,“ zdůraznil s pokynutím hlavy směrem k maňáskovi, „má být zase co?“

„Nitoslava Díroprstá, těší mě, Pane.“ představila se fuska s rádoby úklonou a on rychle zabouchl dveře od skříně, aby to rozdýchal. Zevnitř se ozval tlumený a pohoršený hlásek Nitoslavy: „No to je ale vychování!“

Pak bylo chvilku ticho a Nitoslava pokračovala: „Alenko, řeknu ti vtip. Potkaj se dvě ponožky a jedna říká: Jé, čau Vašku, jak se máš? A ta druhá na to: „Jé, čau Stelo, dobře. Už máš díru?“

Pánovy kroky se vzdálily od skříně tak rychle, jak se Alenka začala bláznivě smát. Vylezla ven a ve chvíli, kdy vítala Nitoslavu ve svém království, se z kuchyně překvapeně ozvalo:

„Beránek?“ a pak následoval pohoršený dodatek: „Proboha, co to je za hybrida?“

Nakonec byl slyšet jen Pánův smích. Přichystala mu překvapení na nadcházející Velikonoce. Beránka zvládla upéct, když byl pryč, ale aby vystihla jejich ujetý vztah, nastrojila ho, jako submisivního koženáče. Do tlamky mu naaranžovala roubík z červené lentilky, ze které vedly tenké, kožené pásky za jeho uši. Na očích mu z čokolády zdobící tužkou vymalovala škrabošku a na krk upnula opravdový obojek s ostny. Ten sehnala ve zverimexu, prodávali i takto malou velikost, zřejmě na nějaké krvelačné čivavy jménem Brutus. Vajíčka byla namalovaná černě a červeně, s nalepovacími ostny, které se daly sehnat v potřebách pro kreativce.

Přiloudala se do kuchyně za ním a uculovala se. Zdálo se, že plán splnila nad očekávání dobře.

Ale to ještě netušil, že až ho zítra ráno vyprudí k výprasku bičem, bude na něm mít barevné fáborky, jako na pomlázce.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.