bdsmdream.cz

Zrození království

Byla sobota. Pro většinu lidí víkend, pro ní velký a významný milník v životě. Dostala neodolatelnou nabídku od svého Pána – může u něj přespávat! Celé víkendy. Jaké to asi bude? A kde bude spát? Unese vůbec tu její šílenost a infantilnost víc, jak 24 hodin?

Ale jistě…“ uculilo se její ego. Nenápadné zabydlování už bylo dávno v procesu.

Hodila na sebe škleb v zrcadle a popadla cestovní tašku. Až Pán uvidí její obsah, tak vykvete, jak jarní louka.

Vyzvedl jí tak, jak byli domluvení, a brzy stála před známými dveřmi. Pamatovala si živě, jak na ně chtěla bouchat, když poprvé odcházela domů, s obojkem v ruce a ohromená. Pán, jako vždy gentleman každým coulem, jí nesl tašku, podržel dveře a jen tak mimochodem jí sdělil, že se jeho moc biči stýskalo. Chystal se ukázat jí, kde bude spát. Věděla o tom pokoji, ale nikdy tam nebyla. Bosé nohy jí tlapaly po podlaze a následovaly jeho záda. On stál mezi dveřmi a začal přednáškou o tom, jak si představuje pravidla hry.

Jenže v protější ložnici, kterou znala až moc dobře, leželo na zemi něco, co ještě neviděla. Ta největší bílá kožešina, jakou viděla. Byla to láska na první pohled. Hypnotizovaná tím zjevem se k ní vydala, jako můra za světlem kremace. Padla na kolena a začala ten zázrak hladit. Okamžitě věděla, že jí chce a bude na ní spát. Neuměla si už představit, že to bude jinak.

Pán se přihnal do ložnice a zřejmě moc nechápal situaci. Trochu popuzeně po ní vyjel, proč si hraje s kůží, zatímco on tam vede monology.

„Pane, nechci postel. Směla bych spát tady na kožešince?”

Byla připravená argumentovat, dokud ani jeden z nich neustoupí, nezhyne nebo mu nevypoví hlas. Ta kožešina byla prostě formálně její, jen ho potřebovala s tou situací seznámit. Musela to vzít tak nějak po subinkovsku. Nasadila dychtivý výraz s trochou prosby a nespustila z něj oči. Nevypadal moc spokojeně, zřejmě se pral sám se sebou, ale nakonec přistoupil blíže k ní a kožešině s tím, že jí odnese do vedlejšího pokoje. Hned zavrtěla hlavou a rukama se zapřela o kožešinu. Začala slovní přestřelka, kterou kupodivu vyhrála. Zřejmě neměl moc náladu se dohadovat hned zkraje, což byla ve své podstatě i velká výhoda. Na druhou stranu i nevýhoda, protože bylo těžké odhadnout, kdy mu dojde trpělivost a ona překročí tu pomyslnou hranici.

Svolil. Svůj souhlas těžce vydechl. Tak, jak klečela, tak se volným pádem šťastně svalila na kožešinu. Moc to nevychytala, protože se praštila do hlavy, až zaduněla podlaha. Ale co to bylo oproti tomu, že si právě vybojovala místo na spaní? Prsty prohrabovala dlouhý chlup svého nového příbytku a zavřela oči. Pak se zkusila převalit. Dvakrát sudy na jednu stranu, na druhou jeden. Akorát místa!

Pán vzdychnul takovým tím stylem JežišikristeVolejteBohnice a přinesl jí tašku. Pak odešel do kuchyně a ona začala vybalovat. Jak tahala své věci, tak se musela furt culit. Z toho ho jistě trefí, jen to uvidí, ale jak ho zná, zachová si ten svůj poker face. Nebo bude předstírat, že jde zvracet a přitom se bude někde potají chechtat.

„Máš tu čaj!“ ozvalo se z kuchyně v momentě, kdy skládala své oblečení do úhledného komínku. Byla to trochu nemoc z povolání, dojezdy z letité práce v textilu. Ještě tři trička a má to. Čaj za tu chviličku přeci nevystydne.

„Slyšelas mě? Máš tu čaj!“ ozvalo se znovu, tentokrát trochu rázněji.

Ještě dvě trička a bude to. Čaj počká ještě chvíli.

„Padej sem, ten čaj bude studenej, než se sem dohrabeš!“

Praštila s tričkem, které měla zrovna v ruce. Zaklonila mírně hlavu a protočila oči. Pak se neochotně zvedla a dovlekla se do kuchyně. Její pokoušení bralo za své, to na něm viděla, sotva vstoupila. Takže rychle nahodila ten nejpokornější obličej, co dokázala a posadila se k čaji. Lila ho do sebe, jak to šlo, takže sotva dokázala mluvit a odpovídat.

Po čaji šla pokračovat v zabydlování. Srovnala věci tak, aby to s ním švihlo, kdykoliv vejde do ložnice. Tedy to, co bývávalo ložnicí. Teď to byl pokoj, který narušoval její lunapark. Všude byli jednorožci. Ponožky, tričko, její taštička na šminky, plyšák, deník, hrnek…

Bylo to dokonalé. Zavolala na něj, a jak tušila, chtěl vědět, co chce. Zopakovala žádost, aby přišel. Musel vědět, že je to naléhavé. Věděla, že mu brnká na nervy, protože se ozvaly kroky. Objevil se mezi dveřmi a ihned se ho zeptala na recenze. Bylo nad slunce jasné, že se mu to ani trochu nelíbí. Nepochybně zalitoval, že to vůbec dovolil, nicméně si zachovával stále neutrální postoj a nazval to královstvím. Milovala ho, jak se i on musí občas ovládat, aby ty její bejkárny ustál, a jako správný Dominant zůstat neoblomný, tvrdý a bůh ví, co dalšího ještě musel být, aby splnil body, které udával kodex pro Dominanty. Zvedla se a musela ho obejmout. Poděkovala mu, že bude ochotný tiše trpět její růžovo-fialovo-bílý blázinec. Nepochybně mlátil hlavou o zeď pokaždé, když u něj zrovna nebyla, a jeho cit pro estetiku tiše zvracel do kyblíčku.

Přesto jí po týdnu znovu pozval k sobě. To bylo dobré znamení. Království zůstalo nedotčené, tak, jak ho opustila, tak i bylo. Zbožňovala válet se po té kožešině. I teď to dělala, stala se její osobní úchylkou. Představovala si to, jako nějakou zemi, která je jen její a které chyběly jasné hranice. Začalo jí to v hlavě šrotovat. Pán ležel na posteli a četl si. Zkusila své štěstí a oslovila ho s prosbou o vyrušení. Nic, bez odpovědi. Zkusila to znovu a chytil se. Chtěla vědět, co by řekl na to, kdyby její země měla hradby. Tedy ne skutečné, ale symbolické. Třeba malý plůtek kolem. Úplně ten plot viděla. Dřevěné plaňky v bílo-fialové kombinaci, několik odstínů té fialové. Musela se dost soustředit, aby vypadala, jako to poslední neštěstí na Zemi. Znal její hry, takže i on začal hrát, aby si pod sebou náhodou neuřízl větev a neschválil něco, kvůli čemu by pak musel věšet své mužství na věšák. Zmínil se o známém v truhlárně a to znamenalo jediné: bude to kvalitní a pěkný plot. Hned se zase zklidnila, protože ještě nedostala požehnání, že to pro ní udělá. Ještě trochu zahrát strašně nešťastný děvčátko. Citové vydírání na vysoké úrovni. Navrhl výměnný obchod. On pořídí plot a ona si to odpracuje. To byla fér nabídka, ale protože neudal žádné pevné datum, potřebovala ještě zjistit toto. Navrhl okamžitý termín. Nic lepšího se stát nemohlo. Naházela na sebe bleskově věci, ty, které tak úhledně rovnala, a udělala z nich hromadu salátu. Lítala jak gumový míček sem a tam. Když království, tak se vším všudy.

 

Další víkend. Splátky za plůtek se začaly účtovat, ale ani to jí nezabránilo v tom, že k dokonalosti to ještě potřebuje něco navíc. Něco, jako barvy. Seděl na svém křesle, s ní na klíně. To byla taková známka toho, že je spokojený a nevětří žádnou bejkárnu. Houpala nohama, aby zahnala vzrůstající nervozitu z toho, jak zahájit hru o barvy.

„Pane, myslíte, že jsou barvy drahé?“

Zpozorněl a chytil se konverzace na téma Barvy na dřevo. Chtěla, aby ten nápad zněl nenuceně, že to vlastně úplně nepotřebuje, ale přesto hrozně potřebuje. Znovu padlo OBI a znovu si nadělala z věcí hromadu bordelu. Ale co to bylo oproti tomu, že se bude natírat? A nakonec nejen to, ale došlo i na vrtání poliček. Přesvědčila ho, že ona je úplné poleno se štětcem, takže to ve finále vypadalo tak, že určovala barvy jednotlivých planěk a Pán natíral. Málem to vyhlásila, jako státní svátek v BDSM. Ale čula, že za tohle bude vysoká cena. Tedy aspoň dle jeho výrazu. Byl otrávený, jako jed na krysy. To jí ale nezkazilo radost, která z ní prýštila na kilometry. Rýsovalo se tu něco opravdu skvostného.

Plán pomalu, ale jistě dostával svou finální podobu. To, co se tyčilo v Pánovo ložnici, bylo něco nevídaného. Vždycky, když k němu přijela a viděla ten zhmotněný blázinec uprostřed seriózně zařízeného pokoje s knihami, musela se strašně chechtat. Ale bylo zřejmě to, proč jí za to zbožňoval. Za tu její šílenost, zapálenost a hravost. I on se tím bavil. A velice rád, i když občas hrál hrozného netýkavku. Pro ní však byl Pan Dokonalý. Sadistický romantik Hajzlpán, úplně stejně cáklý, jako ona.

Pan Dokonalý rád trávil čas nad knihami. Dokázal se zasekat i na několik hodin. Zřejmě tím balzámoval svou mysl a duši, aby nepropadl spárám démona, kterého si vpustil do bytu a který ho strhával na centrifugu, kterou udělal z jeho poklidného života.

Zjevila se tiše u stolu, kde seděl. Musela nejprve zjistit jeho náladové rozpoložení, než zahájila poslední krok k dokonalosti svého paláce. Začala rýt prstem do podlahy a kousat se do rtu, s rukama za zády a pohledem trestance. A hned vyjel, co zase chce. Cukla mírně rameny, že nic, že jen tak zevluje. Poslal jí zpět na kožešinu s tím, že se jí bude věnovat. A poprvé použil název jejího království: Jednorožečkov.

A hned věděla, co musí udělat. Vletěla na kožešinu a rychle začala smolit nápis. Nechtěla, aby ho zvědavost přilákala dřív, než to bude viset na hradbách. Pak si jen spokojeně sedla do tureckého sedu a nahodila samolibý škleb vládkyně. Kniha se tlumeně zaklapla a Pan Dokonalý přišel k hradbám. Hned si všiml cedule a začal číst.

„Svobodné království Jednorožečkov. Pánům vstup zakázán. Ten můj tam může, když přinese želé.“

Zadusil v sobě smích a pobaveně dodal:

„Ještě Ti chybí brána a je to dokonalé.“

Hned odhodila samolibost a po čtyřech dolezla k jeho nohám. Měl naprosto skvostný nápad a ona okamžitě věděla, jak bude ta brána vypadat. Bylo to něco, co by hravě zvládnul i ten kamarád truhlář, co udělal plot. Pán vypadal, že už je smířený snad se vším. Možná čekal dotaz na kolonu kejklířů, cvičeného lipicána nebo smečku tančících pudlů, protože na branku s jednorožci přistoupil až s ledovým klidem. Do týdne bylo dílo dokonáno. Byla to opravdová subí země, kam nesměla vkročit dominantní noha. Byla to výzva k pomalému zabavování Pánových věcí, které měla už nějakou chvilku v merku. První mu zmizel polštář. Sledovala ho, jak přišel ke své posteli a nechápavě svraštil obočí. Hned mu pohled padl na ní a přešel k branám její země.

„Kde je můj polštář?”

„Požádal tu o azyl. A já jako královna, jsem ho musela přijmout, když v jeho zemi zuří válka.“ pronesla naprosto vážně a sledovala jeho reakci.

„Jak o azyl, je to můj polštář!“ div nevyjekl šokem. Měla co dělat, aby se nerozchechtala.

„Bohužel už není. Je svobodný občan mého království a doufám, že budete respektovat hranice mé říše.“ Zachovala vážnost a ukázala na ceduli. Bylo to trochu drzé, ale účinné. Odešel pryč, aby to vydýchal. Začala se tiše smát.

Když blázinec, tak jedině u Pána doma. Ještě musí vymyslet hymnu a naučit Pána salutovat pokaždé, když se ocitne před bránou. Svalila se nad tou představou na kožešinu a bláznivě se rozchechtala.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.