bdsmdream.cz

Setkání s minulostí

Bylo deštivé odpoledne. Cáry vody polévaly město a zahnaly všechny živé bytosti do útrob domů, supermarketů a jiných útočišť. Jinak to nebylo ani v bytě, za jehož dveřmi se odehrávaly nevšední hrátky Děvčátka a jejího Pána.

Seděla na bílé kožešince, kterou od Pána dostala, a lakovala si nehty na nohách. To byl její neproniknutelný hrad, její teritorium, které si střežila. Pán to nazval Jednorožečkov. S úšklebkem se tomu místu vyhýbal, ale jen naoko, aby s ní hrál tu její hru, která ho tak bavila. Teď ležel na posteli s knihou v ruce a oči mu kmitaly sem a tam. Samozřejmě předtím proběhla menší válka o to, že lak na nehty smrdí, ale jelikož listy knihy při otočení šustí, udělali kompromis a věnovali se každý své činnosti ve stejné místnosti.

Zhluboka se nadechl a vydechl. Signál, že dočetl a že se vrátil do světa smrtelníků. A to znamenalo cokoliv. Od polštářové bitvy až po výprask.

„Dal bych si něco…vanilkového.“ utrousil do ticha a zvedl se z postele. Když kolem ní procházel, schválně jí zatahal za obojek. Zasmál se jejímu zmatenému pohledu a oznámil, že nastal čas zmrzliny. Pro normální lidi to znamenalo jíst zmrzlinu z kelímku. Tečka.

Pro ně to znamenalo šermířské okénko o to, kdo si udloubne větší kus. Seděli vedle sebe na pohovce a lehce se tahali o kelímek, když se začal vyptávat na její minulost. Konkrétně na jejího prvního Pána. Netušíc žádné nebezpečí, se rozpovídala.

Na další schůzce jí Pán hned zkraje oznámil, že někdo přijde na večeři, ale kdo to bude, jí neřekl. Protáhla obličej, za což schytala ruční opracování svého zadku jeho rukou, ale pak jí nabídl úplatek. Nechtěla se dělit o čas strávený s ním, ať už to byl kdokoliv. Ale dobře strávené odpoledne v jednom krámku, kde se dalo do sytosti hrabat na věšácích s oblečením, jí spravilo náladu. Nejen, že tam měli fůru pěkných věcí, ale ten krámek byl také noční můrou pro všechny muže, kteří chtěli zemřít vyčerpáním při výběru partnerčiných šatů. Skoro tam u šaten čekala několik kamenných náhrobků s nápisy jako : „Zemřel v nepokoji, manželka zkoušela spodní prádlo“ nebo „Po dlouhém výběru kalhot skapal na nudu.“ A teď tam seděl Pan trpělivý a ona pobaveně tesala i jeho náhrobek „Uplácel a uplatil, až na to doplatil.“

Večer se navlékla do svých nových šatů. Od Pána jen věděla, že se měla hezky obléknout, což nepochybně splnila, když zachytila jeho hladový pohled. Zvonek cinknul a Pán šel otevřít. Ona ještě vlétla do koupelny, zkontrolovala make-up a vyběhla ven s úsměvem. A během jedné vteřiny zůstala stát, jak kdyby do ní šlehl blesk a úsměv byl tatam. Ve dveřích stál její bývalý a vysoká blondýnka, která se usmívala, a bylo znát, že vůbec netuší, do čeho se namočila. Ale jemu to došlo hned, protože jeho tázavý pohled těkal z Děvčátka na Pána. Pán Roland se vrátil.

Horko těžko ze sebe dostala pozdrav a začala se probírat ze šoku. Pán je představil a ona měla najednou chuť začít šílet. Sundat si botu a zmydlit ho po hlavě. Nebo ho zaškrtit šálou na věšáku. Vyházet mu celou skříň, zdrápat omítku, nasadit si na hlavu hrnec a za bojového řevu ho povalit na zem a umlátit svou lžičkou s jednorožcem.

Tohle ani trochu nečekala a znamenalo to obrovskou zkoušku jejího sebeovládání. Cítila ve tvářích pulzující horkost a její ruce se křečovitě svíraly. Hlavně klid a nohy v teple, napadlo jí. Co tím asi sleduje? Jak tohle může dopadnout? Chtěla zavřít oči a rozběhnout se do zdi. To vůbec nebylo dobré!

Odebrali se ke stolu a začala nenucená konverzace. Měla v hlavě úplně vymeteno a snažila se uklidnit zrychlený tep. Občas se přistihla, že bezduše zírá a odpovědi jsou úplně bezbarvé. Mód autopilota se aktivoval v okamžiku, kdy Rolanda viděla mezi dveřmi. Už to bylo dávno, hrozně dávno, skoro zapomenutá minulost. A teď to bylo všechno zpátky. Navíc on na ní koukal tím svým pohledem – temný, tvrdý a s jasným úmyslem. Ze stavu vypatlanosti jí vytrhla Rolandova otázka, že by se mohly s Bohyní prohodit na víkend. Hned vrhla pohled na blondýnku, která povytáhla překvapeně obočí, a na ústech se jí objevilo cosi omluvného.

Teď už byla Děvčátko, ne Zvíře. Patřila jinému Pánovi a tuhle otázku považovala za krajně drzou. Cítila, jak jí tuhne čelist, jako vždycky, když jí něco pobouří. Stiskla pevně zuby k sobě a šlehla pohledem na svého Pána, co na to řekne.

Jestli na to přistoupí…jestli…jestli!

Rozhodnutí padlo na ní a na Blondýnu. Pán se očividně bavil tím fiaskem.

„Zavzpomínáme si a zapomeneš.“ ušklíbl se Roland sebejistě a nečekal nějakou další diskuzi. Adrenalin v krvi stoupal a ta se jí pomalu začala vařit. Měla chuť je oba něčím přetáhnout. Ale musela se ovládat. Jako obvykle ale nezvládla vlastní hlas. Mírně se předklonila u stolu a vycenila v jízlivém úsměvu zuby.

„Víte, Pane,“ začala povídat a ironie z jejího hlasu cákala na tři mile daleko, „když se jednou svezete na hřbetě jednorožce, už nikdy nechcete jezdit na poníkovi. Já na poníkovi začínala a není až tak na co vzpomínat. A zapomenout na jednorožce? Nejde zapomenout na krásu a pocity s tím spojené.“

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Roland nesnášel odmítnutí.

„Vždyť je starej!“

Věta, která zažehla její bojovnost na maximum. Teď byla schopná ho ukopat a udělat z něj hadr na podlahu. Systematicky, pomalu a se vším sadistickým humorem, který jí byl tak vlastní, by ho utopila v jeho vlastní medicíně.

„Kéž byste měl tolik štěstí, měl srdce a duši kluka, jako má on. Už teď jste starší, než kdy on bude.“

Atmosféru hustoty pudinku rozsekla slova Blondýnky, která byla značně nesvá, rozhořčená, a ačkoliv i ona si zachovávala stále důstojný projev, uvnitř ní pomalu bouchala jaderná elektrárna. Odchod proběhl poměrně rychle a sotva se zabouchly dveře, z chodby se ozvaly zvýšené hlasy a spěšný dusot podpatků na dlažbě. Takže Roland bude mít dnes ruční práci.

Pán se beze slova odebral do pokoje a to jí probralo. Srdce jí stále zběsile bilo a ten jeho ledový klid jí okamžitě vyprovokoval. Dusala nakvašeně za ním, s očima rozšířenýma hněvem a zuby div neskřípala o sebe. Málem na něj už vyjela, co to jako mělo být za divadlo, ale uměl vždycky zasáhnout dřív, než doopravdy bouchla. Ani tentokrát jí nenechal vyvádět a včas jí zarazil.

„Než mě začneš porcovat na kusy tím sekáčkem, co máš v ruce, tak budeš zticha a poslouchat. Věděl jsem, kdo je to, jen jsi mi o něm řekla. A když jsem uviděl ten výraz ve Tvé tváři, bylo mi jasné, že Ti ublížil tak, jako jiným. Tou svou cestou za Bohyní za sebou nechával jen ohořelá srdíčka a nikdy mu to ani nedošlo, že zraňuje. Chtěl jsem, aby viděl, že to nebyl Tvůj případ, že jsi dál. A ty, abys viděla, jakou cenu zaplatil on. Má svůj sen, ale ledové království je nic moc na každodenní bydlení.“

Vztek, který v ní předtím narůstal, v ní začal opadat tak rychle, jako když vloží teploměr do mrazáku. Začala chápat, že tohle nebyla jejich klasická hra, kdo z koho, ani ve své podstatě nic zákeřného. Na chvilku se odmlčel ve svém proslovu a pak do ní přísně zapíchl pohled. Takový ten, který říkal, že není prostor na legrácky a myslí to vážně. A taky cestoval při povídání sem a tam, což byl další signál, že je to vážné téma.

„Takže Ti vracím Tvou svobodu a nechci Ti stát v cestě. Pokud ho pořád miluješ, teď tě chce, tak toho využij. Nechci dopadnout, jako můj kamarád, co po 6 letech manželství a dvou dětech zjistil, že jeho manželka nosí i po letech ve svém srdci a peněžence obrázek své první lásky, a jednou mu na vrcholu, řekla jeho jménem. Takže pokud Ti tahle léčba nepomohla, nezdržuj se a já Tě odvezu na zastávku.“

Snažil se jí chránit. Naordinoval jí potají tuhle léčbu šokem, aby si uvědomila, že to, co ztratila kdysi, za nic vlastně nestálo. Že teď je jí mnohem lépe. A dostala najednou strach, že ztratí i toto, což nechtěla. Musela nějak dokázat, že své rozhodnutí zůstat, myslí vážně. Sledovala ho, jak sedí na té své židli a čeká. Zamrkala a byla ve vteřině rozhodnutá. Věděla, co chce a byl to On. Pomalu k němu přešla a se slovy „Dovolíte, pane doktore?“ se mu uvelebila na klíně. Dala si velice záležet, aby se o něj co nejvíce otírala zadkem, takže se vrtěla, co to dalo. Aby dílo dokonala, strčila si jeho ruku do podprsenky a spokojeně pokyvovala nohou ve vzduchu.

Nic neříkal, ale bylo jí jasné, že je s jejím rozhodnutím spokojený. Ještě jednou se schválně zavrtěla, aby ho poškádlila a pak dostala nápad. Ruka za výstřihem byla málo, chtělo to větší důkaz. A tak se vydala do svého paláce a rychle naškrábala novou ceduli. Dřív tam nesměl ani nehtem u malíčku, ale dnes jí dokázal, jak moc mu na ní záleží. Převlékla se do své bílé košilky, kterou nosila vždycky, když byla u něj. Naaranžovala ceduli tak, aby si hned všimnul změny. Pak se vrátila pro něj do pokoje a začala ho tahat za ruku. Culila se, jak jen to šlo a jemu neušlo, že se něco hraje. A protože byl sám zvídavý jako ona, dlouho sedět nevydržel a šel za ní.

Novou ceduli hned zaregistroval. Nejprve svraštil obočí, co to má být a jak pročítal, rozesmál se na celé kolo. Věděla, že se chytí. A bylo to vůbec poprvé, co spolu oba seděli na bílé kožešince. Dnešní večer nebyl určený bojům. V objetí, tichem opředení, jeden druhému vyjádřili svou náklonnost a lásku. Šrám na srdci rázem zmizel.

Milovala jen svého Pána. Nikoho jiného.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.