bdsmdream.cz

Překvapení pro Pána

Velká ručička na hodinách se odmítala pohnout. Úplně se snad zastavila a bojkotovala čas. Bylo skoro půl páté a pro Alenku to znamenalo, že může vzít nohy na ramena a prchnout z práce dřív, než si někdo něco zase vymyslí. Úplně se jí vybavil rozhovor s Pánem, když posledně zmeškala schůzku bezmála o dvě hodiny. Na poslední chvíli poslali z vedení instrukce a museli začít předělávat obchod. Všechno přestěhovat, složit, uklidit.

„Proč si nenajdeš lepší práci?“ zněla jí hlavou Pánova slova. Úplně vypla mozek a nechávala rozhovor znovu přehrávat. Za výlohou se mezitím objevila blonďatá kštice. Ruka patřící té hlavě, na ní divoce mávala. Alenka zamrkala. Hodiny se hnuly z ničeho nic snad o pět minut a ani to nepostřehla. Rychle sebou hnula, aby už byla pryč.

„Na co jsi tak koukala prosím tě?“ culila se na ní Bára šibalsky a Alenka jí úsměv opětovala. Takové to tiché Ani se neptej. Měly čas, takže se couraly a na rohu jedné ulice si koupily kafe s sebou. Bára smrskla obočí.

„Nezakázal ti to?“ zeptala se zvědavě.

„Vidíš ho tu?“ ušklíbla se Alenka a zřejmě tím povzbudila i Bářin smysl pro rebelii, protože se tomu obě zasmály. Nahlížely do výloh obchodů a krafaly. Obě měly cestovní tašky a chystaly se na společný víkend u Pána. Došly k tomu v jednom klubu, kde byly po dlouhé době na drinku. Jak jim alkohol vlezl do hlav, rozvázal jim trochu ústa a jedna se druhé práskla se svými tužbami.

A tak se stalo, že obě stály na značce a čekaly. Obě už dávno dopily a teď začínala trochu stoupat nervozita. Bára vytáhla cigaretu na jeden dech, zdálo se, a Alenka žmoulala pásek tašky tak rychle, že div nevzplanul.

„Už jede.“ pronesla k Báře.

„Projde to?“ špitla Bára.

„Projde.“ Odpověděla Alenka.

„Co když se mu nebudu líbit?“

„Blbost!“

„Co když mě pošle pryč?“

„Tak mu oblepím záchod potravinářskou folií.“ odpověděla klidně Alenka. Pán mezitím došel až k nim a začalo představování. Souhlasil s tím, že Bára může jet s nimi a mlčky převzal jejich bagáž, aby si dobrovolně rozdrtil plotýnky.

Celou cestu nikdo nemluvil, jen holky si vyměňovaly povzbuzující pohledy. Konverzace se rozletěla až s bouchnutím vchodových dveří. Bára vešla do pokoje – Jednorožečkova a vřískla smíchy.

„No hustý, tys nekecala! To je paráda!“

Alenka se začala smát a bez váhání se k všeobecnému řevu přidala. Obě poctivě procházely Alenčiny věci a všechno komentovaly. Pán odložil zavazadla a mouře se rozhodl pro hru na lišejník. Jak dlouho to trvalo, netušily ani jedna, ale objevil se ve dveřích s tím, že jde do knihovny.

Bára se mlčky zadívala na Alenku.

„Se asi urazil. Měla jsi mu to říct.“

„Ale né, jen je tu moc vzruchu. Až se vrátí, musíme bejt připravený.“

„A ty víš, kdy přijde?“ zeptala se váhavě Alenky.

„No, jde do knihovny, takže máme tak hodinu až dvě času. Navíc, jsou tam do sedmi a máš čtvrt na šest.“ Ušklíbla se na odpověď a prudce škubla za zip své tašky. „Vyvrhni své utroby, taško!“ zavřala a začala hrabat. Bára nezůstala pozadu a vyházela své věci taky.

„Tyjo, dobrý triko!“ zahučela Alenka, když jedním okem koukala na své věci a druhým na Bářiny. Ta dělala asi to samé, protože jedna měly tu druhou dobře zmapovanou.

„Ty máš tu Pusheen úplně všude ne?“ zasmála se Bára, když Alenka vytáhla plyšový obal na tablet.

„Miluju jí.“ Vydechla a dodala: „Ale Pánovi to neříkej, vydal by příkaz na zničení všech fabrik, kde jí vyráběj.“

„Mám si vzít to červený nebo černý?“ zeptala se Bára a přehrabovala se mezi tričky.

„No vzhledem k našemu úkolu řeš jen spoďáry.“ Zasmála se Alenka a Bára zalovila po prádle. Pak natlačila kouli hadrů zpět do tašky a měla uklizeno.

„Ukaž, co máš ty.“ vyzvala Alenku, aby tasila svoje. Domluvily se, že budou mít podprsenku bez košíčků, Alenka černou a Bára červenou.

První hodina padla, ani nevěděly jak. Když to zjistily, začaly obě lítat, jak můry kolem lampy.

„Kde mám ty perly? – Podej mi tu botu, prosím tě. – No do prčic, nemám rtěnku. – Na, vezmi si mojí. Kde mám antismrad?! – Na, vezmi si můj. – Máš tu nějaký víno? – Jo, taky bych potřebovala vzpruhu.“

Zatímco se soukaly do svých domluvených sexistických outfitů, klevetily skoro bez dechu. Když byly se sebou konečně spokojené, zakopaly zbytky hadrů, šminek a bůh ví čeho ještě pod kožešinku a vydaly se na výzvěd do kuchyně. V lednici našly načaté víno, tak ho hned zabavily a odnesly do pokoje.

Trochu se uklidnily. Povídaly si o Pánovi a jak ho tak drbaly, přeslechly otevírání dveří. Jejich konverzaci utnulo zařvání a Alenka zamávala rukou na Báru.

„Zavři, vole!“ procedila skze zuby a dvěma chmaty zahodila sklenici s vínem. Bára kopla do dveří a ty se s prásknutím zavřely. Pak po špičkách, aby neklapala, docupitala k Alence, která stála u postele. Hodila po Báře bič, sama popadla důtky a pak jen obě vedle sebe zaklekly na zem akorát včas, protože se dveře otevřely. A nastalo hrobové ticho. Pánovy kroky se zastavily. Po nějaké chvíli se přeci jen ozval jeho hlas.

„Co to má sakra znamenat?“

Ani jedna neodpověděla a pánovo nohy začaly dusat pokojem rovnou k Alence. Důtky prolétly vzduchem rovnou na postel. Popadl jí za vlasy a trhnutím zvedl na nohy.

„Tak dozvím se to?“ zavrčel vztekle a Alenka raději vše vyklopila. Chtěla mu udělat překvapení, takový malý dárek za to, že se o ní staral. Kostrbatě splácala slova dohromady a on jí pustil. Začal pochodovat sam a tam po pokoji. Pak přešel k Báře, chmátl po biči v napřažených rukách a hodil ho na postel. Stejně, jako Alenku, teď vytáhl na nohy i Báru. Obě tam stály jak u výslechu, což nějaká jeho forma nepochybně byla.

Vykolejily ho. Takovou akci vůbec nečekal a nemohl utéct, aby to v klidu vstřebal. Pochopil však, proč tu Bára je a co ta situace má znamenat. Bylo to vlastně takové poděkovaní za všechno. Trvalo to sice další dobu, než se všechno domluvilo, ale výsledek stál za to. Pán se z šoku zase rychle oklepal a sáhl po důtkách.

Plán vyšel do posledního šrámu na těle. Když bylo po všem, odešel do kuchyně, aniž by cokoliv řekl. Alenka mávla rukou nad Bářiným částečně vyděšeným pohledem.

„Kam šel?“ zeptala se Bára.

„Odříkat si svou dominantskou mantru nad dřez, to nic. Hele ta podprda je docela příjemná, tvoje taky?“

Začaly zase klevetit, než je přerušila žádost k dostaveníčku. Kuchyň voněla kávou a Alenka jí zbožně nasávala, než zjistila, že má čaj. To byl značný opruz a nechtěla to nechat jen tak. Začal souboj, který rozhodlo až pár facek. Bára neváhala a zapojila se.

„Proč jí fackujete?“ obořila se na něj přidrzle a nasadila výraz, jak by mluvila s duševně chorým. Pánova pozornost se v mžiku obrátila.

„Protože proto.“ Odpověděl. Netrvalo ani pár vteřin a dalších pár facek ostře plesklo kuchyní. Alenka se musela tetelit radostí, že to všechno prošlo do nejlepších detailů. Udržovala Pánův ohýnek v provozu a nadšeně přikládala.

„Koukejte se obléct a nelítejte tu nahý!“ přikázal nakonec.

Že ho to bavilo, bylo znát. Bára nakonec zůstala i přes noc a druhý den ráno se všichni tři s těžkou únavovou kocovinou probudili na jedné hromadě.

„Kopeš ze spaní.“ Řekla ospale Alenka Báře.

„Ty zase vyprávíš.“ Odpověděla Bára. Obě měly vlasy, jak smotek ostnatého drátu a zřejmě byly i podobně dolámané, když se s funěním zvedaly na ruce. Pak se obě zadívaly na spícího Pána.

„Dejchá?“ zeptala se Bára polohlasem a Alenka se nahnula nad něj.

„Jo. Toho zničí akorát osolený kafe.“

Obě se začaly tiše hihňat. Pak se přesunuly do kuchyně s nápadem, že udělají snídani. Pánovi zrovna klohnily vajíčka se slaninou, když vešel za nimi.

„Už jste vzhůru?“ zeptala se Bára překvapeně.

„Jistě. Kdo by nebyl.“ odpověděl sarkasticky, narážejíc na jejich neuhasínající krafání a zasedl ke stolu. Přitáhl si k sobě páteční noviny a lustroval je, jako kdyby něco přehlídl.

„Mchenů šefá, fejcé alá fepř.“ Zachrchlala Alenka rádoby francouzsky a odnesla talíř Pánovi. Bára se postarala o jeho hrnek s kávou a obě si sedly.

„Mám jáhlový lupínky, jsou boží. Chceš?“ začala sypat Alenka do misky svou snídani a Bára pokývala. Pán s vidličkou na půli cesty hodil škleb.

„Musíte to jíst zrovna, když snídám?“

„Co?“ podivila se Bára a Alenka se ušklíbla. Neměl v oblibě tyhle holčičí hrozně zdravý věci.

„Vždyť se z toho nenajíte.“ Pokračoval Pán a s Bárou začali probírat všechny možné varianty, proč nejsou jáhlové lupínky hnusné. Alenka využila situace a zabavila Pánovi kafe.

„Co si myslíš, že děláš?“ vyhrkl na ní a kafe si zase přisunul do své jídelní zóny.

„Když já ten čaj fakt nemusím.“ Odpověděla a zůstali na sebe s Pánem civět. Nic neříkal.

„Fakt ho nemusím.“ Zopakovala a on zase nic.

„Pijou ho bábovky.“ Dodala.

„Ježiši, vezmi si to.“ Zabručel Pán a přistrčil hrnek zase zpátky.

Alenka se zaculila na Báru a ta jí to opětovala.

„Nenech si ty lupínky moc nacucat mlíkem, Barbuško. Je to pak, jak když vyjídáš jímku.“

 

Zvuk padající vidličky o talíř pročísl vzduch a část vajíček ohodila stůl. Židle vrzla a srolované noviny dopadly s tlumeným zvukem na Alenčinu hlavu. Hned na to se ozval smích Báry a v zápěstí úplně stejný novinový zvuk, když přistály na hlavě i jí.

Zkrátka boží nedělní ráno!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.