bdsmdream.cz

Nugátový výprask

Páteční odpoledne neprobíhalo zrovna podle plánu. Den před odjezdem k Pánovi jí zastihla pravidelná měsíční splátka. Měla z toho náladu pod psa, protože věděla, že z nějakého řezání nic moc nebude. Chtěla brečet a ječet, pak sníst kbelík zmrzliny, pytlík kešu, zajíst to čokoládou, a zase brečet, ale pro změnu nad tím, jaké je prase. Nálada měla křivku horské dráhy a taky hrozilo, že by jí mohl poslat domů.

Přesto byla zase ve svém vystátém důlku a čekala na něj. Drzost a radost se nejistě krčily kdesi v útrobách městské kanalizace a také Pán, když k ní přišel, věděl, že je něco špatně. Hned se vyptával, co se stalo. Říct mu narovinu, co se děje a ještě použít tak pitomá slova, jako Měsíčky či Menstruace, bylo nemyslitelné. Tak opět vytvořila nové pojmenování hodné toho opruzu, co jí právě obtěžoval. Menzesijan Protivný byl ten správný název. Pán to přešel docela lehce a bez nějakých dalších diskuzí vzal do ruky tašku. Chytila ho za ruku a nechala se odvést k autu.

Měla z toho radost, že i přesto všechno budou spolu. Bude to takový poklidnější víkend, představovala si. Vešla do své říše a začala vybalovat, ale on se nějak ke svlékání neměl. Oznámil, že si potřebuje něco vyřídit. Ta natěšená bohyně v ní se v sedu napřímila a zamračila se. To si přeci mohl zařídit předtím, než přijela!

„Kam?“ zahučela.

„Jen za kámošem a pojedu sám.“ odpověděl klidně.

„Proč?“

Nechtěla mu to usnadnit, tak se rozhodla pro trochu pruzení.

„Protože nemám čas vás seznamovat a chci to rychle vyřídit.“ pokračoval trpělivě ve vysvětlování.

„Takže se za mě stydíte?“ začala hrát nešťastnou. Hormony z ní začaly mluvit.

„Ne, nestydím, ale nudila by ses tam.“

„Jak to můžete vědět?“

„Protože to vím. Zatím si tu najdeš nějakou zábavu.

„Chci jet s vámi!“ odsekla, jako kdyby to téma brala za uzavřené. Nedal se ale jen tak setřást a i on nasadil těžší kalibr.

„Budeš tady a já pojedu sám.“ řekl pánovitě. „Čemu jsi na tom nerozuměla?“

„Nemůžu za to, že mám Menzijáše a že se za mě kvůli tomu stydíte!“

„Co?“ pozvedl překvapeně obočí a zavrtěl hlavou. „Co to říkáš, tohle si přeci vůbec nemyslím!“

Založila ruce na prsa a stáhla pusu snad v malou tečku.

„Já vím všecko.“ zabučela chytře a čekala, co on na to.

„Čím víc tu do mě budeš vandrovat, tím delší bude doba mýho příjezdu!“

„Ale já tu nechci být sama!“ zakňourala a nasadila laťku pro citové vydírání. To bubákování nikam nevedlo, ale tohle mohlo možná zabrat. Málem protočil oči.

„Myslíš, že to zvládneš, když tě pohlídá pytlík s kešu ořechy a tabulka čokolády?“ zeptal se skoro unaveně, protože očividně trochu spěchal. Protáhla smutně obličej a přilezla k němu po čtyřech. Pak se mu omotala kolem nohy.

„Pytlík to nezvládne, když ho otevřu, bude poloprázdnej. A tím pádem slaboch.“ zahučela do jeho nohavice a pak na něj hodila pohled nejsmutnějšího kokřího štěněte, co kdy existovalo. Tušila ale, že s ním stejně nehne, tak dodala: „Ale slyšela jsem, že marcipán dává velkou moc.“

Pán se vydal do kuchyně a ona zůstala sedět tam, kde byly původně jeho nohy, a čekala. Vrátil se s náručí plnou všeho možného. Držhubný balíček složený z čokolády, popcornu, oříšků, marcipánu a navrch pytlíkem ovocných pendreků. Už ho nehodlala dál dusit. Poděkovala mu, ale kokra si ve výraze nechala do doby, než se dveře za ním zavřely. Hned se bleskově zvedla. Svou výslužku si odnesla do Jednorožečkova a začala se přehrabovat v balíčkách a papírkách. Cpala si do pusy jedno přes druhé a přemýšlela, co udělat.

V první řadě obešla haraburďárnu, nevyužívaný pokoj, kde se skladovalo ledacos. Vždycky tam bylo něco k nalezení a času na objevování bylo většinou málo. Ale tentokrát ho měla spoustu. Vklouzla tam a zavřela za sebou dveře. Pokoj byl cítit chladem a byl takový neosobní, jak byl neobývaný. Pomalu se vlnila mezi krabicemi a všelijakými krámy, až narazila na starou komodu. Otevřela první šuplík a vytáhla z něj nádherně červenou, kašmírovou šálu. Zabořila do ní celý obličej a pak si jí omotala kolem krku. Právě byla zkonfiskována a propadla majetku Jednorožečkova. Prohrábla ještě další dvě zásuvky. Našla tam malé těžítko se sněhulákem a chalupou, tlusté pletené ponožky a stříbrnou placatku. Hned s poklady zamířila za brány své říše a pečlivě je uschovala. Z té šály měla radost.

Pak zůstala sedět v tureckém sedu na kožešince a nabrala si plnou hrst sýrového popcornu. Co dál? Rozhlížela se po pokoji a neustále se vracela ke skříni. V jednu chvíli už jí to prostě nedalo a hbitě se zvedla. Napochodovala neomylně ke dveřím a jedním trhnutím je otevřela. Oči začaly lítat sem a tam. V té části, kde byla tyč na ramínka, bylo na podlaze místo akorát pro ní. Byla to ideální schovka! Košile, saka, občas nějaký svetr, sváteční kalhoty, bunda, to vše tam viselo. Sedla si na dřevěné dno a zavřela se tam. Bylo to dokonalé. Pak vzala rukáv od košile a udělala na něm uzel. Ale vždy jen na jednom a tomu, co byl dovnitř skříně, aby to Pán hned neviděl. Zmotala mu tak všechny košile. Uzmula také jedno z jeho triček a navlékla se do něj. Pro lepší pohodlí. Trenky byly taková samozřejmost, že snad nestojí ani za zmínku. Na nohy našla ještě teplé ponožky a kdesi v šuplíku chlupatou ušanku. Neváhala a nasadila si jí na hlavu.

Dostala další nápad. Vylezla ven a nejprve v kufříku v Jednorožečkově vylovila, co potřebovala. Jeho papuče našla pod postelí. Občas je nosíval. A když je zrovna chtěl, tak je nemohl najít. Nalepila mu na ně oči, které sehnala v kreativních potřebách a schovala je do botníku v předsíni. Zbytek menších očiček nalepila na jeho ponožky, které nezapomněla zpřeházet. Posbírala své oblečení, kabát, boty, vše, co značilo její přítomnost v bytě a složila to do komody, kde měla věci.

„To by stačilo.“ broukla a usmála se. Byla skoro třičtvrtě hodina pryč. Zavřela se znovu do skříně a tam čekala, až do jeho příjezdu.

Cvakl zámek u dveří a Pán byl doma. Byly slyšet jen jeho kroky, jak chodí po bytě a hledají Alenku. Nějakou chvíli bylo ticho a pak se do vzduchu ozvalo:

„Jestli se někde schováváš, nepřej si mě! Až tě najdu, seřežu tě Menzesijan, Nemenzesijan.“

Zadusila v sobě smích a napjatě čekala. Trochu si musela poposednout, protože tvrdá podlaha nesvědčila zadku. A jak se pohnula, skříň jí zradila a zavrzala. Jeho kroky k ní ihned zamířily. Sotva se dveře otevřely, vyhrkla ze sebe:

„Baf!“

S Pánem to málem seklo a sedl si doslova na zadek, jak se lekl.

„Ty blbečku praštěnej! Budu z tebe mít infarkt“ vynadal jí a pak se začal smát. Ona se celou dobu hihňala do svých dlaní, protože takovou reakci nečekala ani v nejdivočejším snu. Pak k němu přelezla po čtyřech a začala se lísat. Podlézání uměla docela dobře. Zajímalo jí jen jediné:

„Co jste to tu vykřikoval, když jste mě hledal?“

Otírala se mu o nohy a dělala, jako kdyby jen tak přeslechla. On jí různě tahal za vlasy, pak za ucho, pak zmáčknul za krkem a odpověděl:

„Nic, jen jsem si tu tak pindal a nadával, kde jsi. Takhle se mi ztratit, myslel jsem, že si se urazila a odešla. Tak sem prostě vyhrožoval do vzduchu, naprázdno.“

„Tak naprázdno, jo?“ protáhla pochybovačně, zatímco on se začal zvedat. Zamířili oba do obýváku a začal filmový maraton, jak přislíbil. Sledovali obrazovku a cpali se vším možným. Dieta byla sprosté slovo a pohyb ještě sprostější.

Byl to hezký víkend, úplně jiný. Takový skoro beztrestný. A tak se stalo, že do dalšího víkendu přijela se značně dychtivou náladou po pořádném výprasku. Ale musela ho k tomu nasměrovat.

 

V ložnici na stole bydlelo zrcátko, kterému se přezdívalo Šmírátko. Sloužilo k vzájemnému šmírování, co jeden nebo druhý dělají. Především Pán měl přehled, co se děje za branami Jednorožečkova, a nemusel se tak obávat například atomového hřibu ve svém bytě. Jen jednou se pokusila šmírátko ukrást, ale neprošlo to. Pro něj bylo příliš cenné, než aby ho nechal pohltit její zemí.

Seděla tedy na své kožešině a pročítala deníček. Hromada neuskutečněných plánů, celý list nesplněných přání a v účetnictví se to taky pěkně navršilo. Dost toho bylo hlavně z beztrestného víkendu, ale i z předchozích. Zapisovala si vše, co si dokázala zapamatovat. Účet byl vskutku pořádný a tak zahájila operaci Provokace. Z ničeho nic se zvedla a došla ke skříni. Opřela se o ní zády a najednou do ní patou kopla, až zaduněla. Pán hned odtrhl pohled od knížky.

„Co kopeš do tý skříně, ty vobludo?“ vyjelo z něj pohoršeně a ona vyvalila oči. Tak jí ještě nikdy neřekl.

„Cože? Jak jako… kdo že, vobluda?“ vykoktala ze sebe a založila si ruce na prsa.

„Jo, ty vobludo! Proč kopeš do tý skříně?“

„Já do žádné skříně nekopla.“ odpověděla a upřesnila situaci: „To se mi asi svezla noha.“

Nevěřil tomu, protože jí určitě celou dobu pozoroval ve šmírátku. Pokračovala ve svém tažení na Pánovy nervy:

„No, jak jsem tam tak stála, skříň mi začala šeptat.“

„Cože začala?“ prohodil tónem, jako kdyby se zbláznila.

„No začala vás pomlouvat.“ broukla a pokrčila rameny. „Že jste tuhle vyhrožoval.“

Zaklapl knihu a přešel k Alence.

„Takže to zkrátíme. Ty si dones řemen a skříň bude svědek, že já nevyhrožuju naprázdno.“

Ušklíbla se vítězoslavně a protáhla se do kuchyně. Míval tam oblečení, jako správný hadochlap se svlékal všude možně po bytě. Věděla, že kalhoty má tam a na nich i pásek, co měla přinést. Vysmýkla ho z poutek a zamířila ke skříňce v kuchyni. Vyndala z ní kelímek s nugátem a trochu napatlala na pásek. Zachechtala se tomu a pak se po čtyřech, s páskem v zubech, dostavila k jeho nohám.

Poznal hned, že je něco špatně. Převzal pásek do rukou a začal si ho prohlížet. Pak se ostře nadechl a vydechl větu:

„Tak tohle si tedy slízneš!“

Vzala si pásek zpátky a začala to slízávat, jak ta nejvíc profi děvka pod sluncem. Bylo jí jasné, že ho tím vydráždí ještě víc a ještě ke všemu si před výpraskem pochutná. Když byla dobrota z řemenu pryč, neváhal ani vteřinu a seřezal jí, jak malou čubku.

Výprask, co chutnal, jako nugát. Nic lepšího si pro ten den nemohla snad přát.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.