bdsmdream.cz

Alenčino tajemství

Jak čas plynul a setkávání bylo čím dál častější, o propletení mezi nimi nebyl žádný pochyb. Přesto bylo ještě pár věcí, které o sobě nevěděli. Minimálně Alenka byla ta, co pod pokličkou držela poměrně zásadní informaci. Nikdy na to nedošla řeč, nebyla vhodná chvíle a navíc to nebylo nic, co by chtěla vytahovat zrovna před ním. Měla v úmyslu být slečna Dokonalá a veškeré neduhy nechat na běžný život.

Jenže to odpoledne, kdy čekala na značce, se začaly dít věci, které předcházely jejímu tajemství. Věděla, že se tímto setkáním doplní další dílek do jeho skládačky.

Sledovala svislé plaňky nedalekého plotu, které se začaly podivně vlnit a hýbat. A pak jí někdo do levého ucha strčil špunt.

Vydechla a znejistěla. Věděla, co to znamená a co přijde. Jen nikdy nevěděla kdy a v jaké míře.

Když Pán přijel, dělala, jakoby nic a společně odjeli domů. Vrhla se na vybalování, takovou rutinu, kterou se zahajoval víkend u něj, zatímco on vařil vodu na čaj a povídali si přes pokoje. Nic se nedělo do chvíle, kdy se sehnula k tašce, aby vybalila několik čistých triček a dala je do své komody. Zrovna chtěla zabouchnout šuplík, když se jí zatočila hlava. Zásuvka tlumeně bouchla. Párkrát zamrkala a pak si raději klekla na zem. Ruce a hlavu opřela o komodu a váhala, jestli na něj zavolat. Ale musela.

„Pane, prosím…?“ zavolala a doufala, že přijde a nebude to brát, jako provokaci. Přišel a sotva se objevil na prahu dveří, několika kroky byl u ní. Závrať byla ale silnější, než aby dokázala otočit hlavou nebo mu něco říct. Místo toho se svalila na levý bok a zůstala zírat do jednoho místa. To pomáhalo asi nejvíc.

Jeho obličej se objevil před jejím. Nepochybně musel vidět nystagmus, horizontální záškuby očí v důsledku záchvatu, kterým právě procházela. Tak, jako to přicházelo, to i odeznívalo. Ale konec ještě nebyl. Přála si, aby tu s ní byl. Nemohla mu hned říct, co s ní je, nedokázala mluvit. Nemohla ani snést zvuky, vůně ani světlo, to vše bolest v hlavě zákeřně dráždilo. Sebrala síly a jako ve snách slyšela svůj hlas. Poprosila ho, aby jí dal gumové špunty do uší, které se dávají do sluchátek. Svět se ztlumil a mohla tak lépe odpočívat.

Pak začala upadat do fáze divné apatie a únavy. Ztratila pojem o čase, několikrát musela i přemýšlet, kde vlastně je. Tak, jak předtím upadla, tak byla. Měnilo se jen světlo, které do pokoje vcházelo. S každým otevřením očí bylo větší a větší šero, nakonec tma. A on u ní dál zůstával. Vyprávěl jí pohádky. Neslyšela přesně každé slovo, jeho hlas zněl tiše.

Bylo ráno. Jako kdyby to tušil, zeptal se jí, jestli má žízeň. Měla a velkou. Donesl jí něco k pití a začal se vyptávat, co se to s ní stalo. A ona začala vyprávět.

Nedoslýchala. Na levé ucho slyšela asi tak, jako sedmdesátiletý člověk. Neslyšela absolutní ticho, v levém uchu to hučelo, šumělo a pískalo, a v pravém, byť na něj slyšela dobře, zase hrála monotónní, hluboká cikáda. Měla Meniérovu chorobu, která se projevovala hlavně silnou závratí a nevolností. S ní se pojily i vizuální a zvukové halucinace, migréna a další salva věcí, jako třeba problémy s pamětí nebo zmatenost. Řekla mu jen stručné informace, zbytek si sám dohledal.

Takže jakmile se dostala do stavu příčetnosti, zakázal jí pít kafe. Byl už slušně nabiflovaný a věděl, co to způsobuje a vyvolává. Po mnoha hodinách půstu se dostavil obvyklý záchvat obžerství. Nevysvětlitelný hlad a chuť na vše možné. Všimla si, že se k ní najednou chová trochu jinak, než předtím. Tušila, že ho to asi trochu zbrzdí, což nechtěla. Obavy se naplnily v moment, kdy se zeptal, jestli chce odvézt až domů.

Zpozorněla, jako špicl paní domácí. Tohle jí nikdy nenabídl a tak ho začala podezírat. Asi ho to dost vzalo, o tom nepochybovala, jenže nechtěla, aby skončilo to, pro co se setkávali. A tak, po několik cílených provokacích, na které sotva reagoval, se načuřila a prohlásila:

„Jestli se ke mně začnete chovat jinak a začnete mě litovat, opustím vás!“

Asi tu ledovou sprchu potřeboval, protože ho ta slova probrala. Nechtěla, aby se k ní měl, jako k nějakému hypochondrovi. Až na občasné komplikace, jí vlastně nic nebylo. Nechtěla se celý život litovat, jak nemůže dělat to, co by chtěla. On, její záliby a humor. Za nic za světě by je kvůli tomu nevyměnila.

Pán se k ní mírně naklonil, jelikož seděl vedle, a oči mu ztmavly.

„Takže, abychom si to vyjasnili. Příště až přijdeš, dostaneš zabrat jak čínskej písař. Kafe? Zapomeň! Nemám žízeň? Zamítá se! Budeš pít tak, že začneš přemýšlet o plínách. Výprask? Jako žito po sklizni. Mučení? U Čachtický paní by Ti bylo líp. Nějakej dotaz?“

To byl on. Ten Pán, se kterým vedla tajemný život, se kterým si hrála a který jí tituloval vším možným. Musela se začít smát a on se přidal. Zjevně se mu ulevilo, že je vše v pořádku a vše, jako dřív. Ale přeci jen cítila lehkou, lehoulinkou změnu. Jako kdyby se další neviditelné pouto nad jejich hlavami zacvaklo. Stalo se to už několikrát a sílilo to.

Nasedla do autobusu a zabrala si místo u okýnka. Koukala ven, ale nechávala oči, aby líně sledovaly ubíhající okolí. Přemýšlela. Kam tohle všechno spěje? Je to jen ona, kdo má pocit, že mezi nimi už dávno nejde jen do submisi a dominanci, ale že se tam vyskytlo něco navíc? Něco, o čem zpočátku neměla ani troufalost přemýšlet, ale teď je to najednou jinak. Ty intervaly vídání se, blbnutí, konverzace. Ne, nebylo to už jen o tom. Začali se podvědomě vyhledávat. Stalo se to, co se běžně v těchto vztazích děje opačně: zpočátku se vídali minimálně, ale s postupem času schůzky přibývaly. Neomrzeli se jeden druhému. Naopak.

Viděla se částečně v odraze okenního skla. Vlastní oči jí pozorovaly. A pak promluvilo svědomí:

„Zadřel se ti pod kůži, přiznej si to.“

Vydechla, jako kdyby se ke všemu právě doznala. Přestala se sledovat v odraze a cítila, jak rudne. Svědomí mělo pravdu.

Byla v tom až po uši.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.