bdsmdream.cz

Dovolená

S přicházejícím létem bylo čím dál těžší přežít horké dny v bytě. Tak se rozhodli, že trochu změní ovzduší. Prodloužený víkend věnovali chatce u lesa.

Vyzvedl Alenku už ve čtvrtek večer. Byla nabalenější, než obvykle, což ho ani nepřekvapovalo. Sám měl s sebou vybavení na ryby a všemožná zálesácká udělátka, která posbíral v haraburďárně. Na místo dorazili poměrně pozdě večer, už se stmívalo a vzduch se chladně plazil po kůži, jako nějaký neviditelný, studený jazyk. Byl to vlahý vánek, nedaleká řeka mu dala chlad a les zase vůni.

Alenka se oklepala zimou. Řeka šuměla a proti tmavnoucímu nebi viděla kličkovat několik netopýrů. Hvězdy byly krásně vidět, protože je nenarušovalo žádné osvětlení města. Pán zatím vynesl zavazadla do malé, zděné chatky obkládané dřevem. Byla to jedna velká místnost, ve které byl gauč, malý jídelní stolek, krb s kůží a miniaturní kuchyňka. Pak tam byla ještě jedna menší místnost jen s postelí. Víc se toho do ní nevešlo. Celé to osvětlovalo měkké světlo ze stojící lampy v koutě u pohovky. Bylo to útulné, zálesácké a přírodní. Víc nepotřebovali a ani nechtěli.

Pán si opatrně ukládal pruty a náčiní k rybám a Alenka ho pozorovala.

„Takže žádná polopenze?“ zeptala se, když viděla sadu háčků, třpytek a lesklých rybiček. Pak zaječela hnusem, když otevřel kbelík s červy. Zasmál se, jak malý kluk a zase to zavřel.

„Ulovíme si večeři nebo oběd. Už mám toho města nějak dost.“ odpověděl a vypadal velice spokojeně.

„A k snídani?“ sondovala zvědavě.

„Mám tu plechovku fazolí.“

„Fazolí.“ zopakovala a pak zavrtěla hlavou, jako kdyby se právě probrala. „A co k nim? Mám podusit pár šišek?“

Mrsknul po ní pohledem ala Chovej se slušně, sakra, a šel rozdělat oheň.

„No, aspoň je tu kožešinka.“ zabrblala a hned šla za ním. Sedla si na kravskou strakatou kůži na zemi a prohrábla ji prsty. Byla drsná a tvrdá. Té její doma se ani zdaleka nepodobala, alespoň co do pohodlí. Oheň začal vesele tančit a s ním i stíny po stěnách. Jeho oranžové světlo lákalo jen tak sedět a pozorovat ho. Pomalu se zabydleli a než s tím skončili, byla skoro půlnoc.

 

Ráno byl na nohách jako první Pán. Vžil se do role skauta a ochotně připravoval v konvici vodu na čaj. Bylo ještě šero, chvilku před východem slunce. Pískot vařící se vody suploval budík. Alenka nejprve vyletěla do sedu, že zaspala do práce, pak rozloupla jedno oko a zjistila, že je někde mimo civilizaci. Tak sebou zase praštila do polštáře.

„Vstávej, půjdeme na ryby.“ zvolal pln elánu a začal připravovat na pánvičce fazole.

„Kolik je hodin?“ zakňučela unaveně.

„Tak akorát, aby braly.“ odpověděl chytře, protože věděl, že kdyby sdělil přesný čas, nedostal by ji ven ani párem volů.

Přeci jen vylezla, protože se ozval hlad. Po snídani sbalili potřebné věci a vydali se lesní cestou k nedalekému rybníku. Byl ještě zahalený mlhou a na hladině pluly chuchvalce žabinců. Pán zamířil rovnou k loďce na břehu.

„No nestůj a pojď.“ vyzval Alenku, která váhavě prohlížela koráb.

„Vždyť nás to neudrží!“ kvikla a Pán zavrtěl hlavou, aby nedělala fóry. Usadili se a pluli ke středu. Začalo rybaření. Byl zcela ve svém živlu a zapojil i ji do lovení oběda. A tak tiše seděli, pruty připravené a nevydali ani hlásku.

Za chvíli to Alence přišlo, že tam sedí odjakživa. Shledala lovení ryb jako zábavu pro mrtvoly a s bradou podepřenou sledovala břehy. Úplně se oddělila myslí od reality a žila v nějakém paralelním světě. Z toho jí vytrhl hlas.

„Bere ti!“

Zamrkala a rozhlédla se, jako kdyby hledala, kdo to byl. Pán se natáhl pro její prut a začal tahat. Probrala se a zvědavě načuhovala, co vyloví. Netušila, co je to za rybu a že je poživatelná tušila jen díky tomu, že ji Pán dal do kbelíku s úlovky. Zase to trvalo celou věčnost, než se prut začal znovu hýbat. Několikrát něco vylovili, ale zase to pustili zpět do vody. Po nějaké době konečně vytáhli i druhou rybu. Měli oběd a mohli spokojeně odplout zpět ke břehu. Slunce už dávno vyšlo a mlha se vytratila. Všechno se třpytilo rosou a voda se v rybníce se leskla, jako zrcadlo. Pán pádloval ke břehu a Alenka se najednou cítila dobře. Měla radost. Tedy do chvíle, než jí na ruku sedla vážka.

Zaječela, vylítla na nohy a rukou se prudce praštila tam, kde původně vážka seděla. Samozřejmě dávno odletěla, sotva se Alenka pohnula, ale co hůř, loďka se nebezpečně rozhoupala.

„Sedni, panebože, sedni si!“ zahulákal Pán a čapnul Alenku za ruku, aby nezůstala stát. Jenže ta už dávno ztratila balanc a dupala po loďce, až se překotila a přeletěla přes ní rovnou do vody. Začala se plácat ve vodě a strhávat ze sebe zelené smotky žabinců. Pán se bláznivě rozchechtal. Ke břehu už to neměli daleko, takže tam doplul a ona doplavala. Cáry vody z ní tekly proudem a začala drkotat zuby.

„Otužování je zdravé.“ řekl pobaveně a přehodil jí přes ramena svou khaki bundu. Probodla ho pohledem a vydali se zpět k chatce.

 

Jak se blížilo poledne, slunce už začínalo pořádně pálit. Vykuchali ryby a upekli je v alobalu ve žhavém uhlí z ohniště, které rozdělali, jakmile se vrátili z lovu. Alenka přinášela dřevo a cestou za ním v lese posbírala několik hub. Hrdě je poskládala před ohniště a začala je čistit. Tři z nich byly smrkové hříbky, jedna bedla a ještě jeden hřib.

„Našla jsi houby?“ zeptal se překvapeně a posadil se k ohništi na dřevěný špalek. Pak si zapálil cigaretu a sledoval. Ten neurčitý hřib jí nedal spát a tak si kousek uřízla, aby ho ochutnala. Hned do vyplivla, ale s grácií profesionálního dlaždiče. Byl to satan, hořký hřib. Pán jen protáhl překvapeně obličej a flusanec nekomentoval.

Ryby s houbami byly skvělý oběd. Zajedli to několika hrstmi malin a lesních jahod, a pak sebou praštili k řece. Natáhla se na břicho, aby se trochu opálila, a na hlavu si narazila béžový slamák s mušlemi. Horko a šum řeky kolébaly, až skoro usnula. Pán se chvíli brodil řekou a něco zřejmě hledal. Že přišel, poznala podle miniaturních kapek studené vody na zádech. Sedl si vedle ní. A pak se rozpřáhl a plácl jí po zadku.

„Au! Co to jako…?“ rozkvičela se bolestí i leknutím.

„Mělas tam hovado.“ řekl pobaveně.

„Sám jste!“ štěkla na opověď a on se znovu napřáhl a plácl jí po druhé půlce. Převalila se na bok.

„No zas tam přistálo!“ zachechtal se, když viděl, že se nafoukla.

 

Chvilku pobyli a pak se stáhli k chatce do stínu. Pokračovali v poklidném odpoledni. Pán s knížkou v ruce, jak sfinga, a Alenka pročesávala okolí s miskou, do které sbírala všechno možné ovoce, co našla.

Po nějaké době se vrátila a posadila se opodál. A začala povídat.

„Pane?“ oslovila ho.

„Hm?“ dostalo se odpovědi, protože byl začtený.

„Viděla jsem sršně.“

„Hm.“

„Hrozně hučel, když lítal. Jak vrtulník.“

„Hmm?“

„A mohli bychom jít na houby.“

„Hmm.“

Zkoušela to ještě chvíli, ale pak uznala, že pro konverzaci ještě není prostor. Přemýšlela, co říct.

„Mohli bychom upéct žebírka.“

„Žebírka?“ zopakoval ozvěnou a odlepil oči od knihy.

„Ano. Až budeme doma.“

„Aha. Ano, jistě.“ odpověděl, a jelikož se nejednalo o aktuální plán, sklopil oči ke knize. Zase ho nechala číst nějakou dobu, než se ozvala.

„Viděla jsem pěkné porno.“

Pohled stočil na ní a čekal, co bude dál.

„Ale byli to gayové.“ mávla rukou a on vzdychnul. Jelikož celou dobu ujídali z ovoce, zvedla se, aby šla doplnit zásoby. Miska byla brzy zase plná a odpoledne zlátlo. Došla k ohništi a položila ovoce na jeden ze špalků. Pán si jí ani nevšimnul a stále hltal text v knize. Přešla přímo naproti němu a s rukama v bok zařvala:

„Vepřo, knedlo, porno!“

Pán nadskočil a kniha mu vypadla z rukou.

„Co tu řveš, ty blbečku?!“ zahulákal a ona se začala bláznivě chechtat, že ho vylekala. Čapl po ní rukou, ale stála trochu dál, než aby jí mohl chytit. Se smíchem uskočila a on se začal zvedat. Nečekala ani minutu a vzala nohy na ramena. On taky neváhal a cestou si z kalhot sundával pásek. Vletěla do chatky a skočila šipku za křeslo v rohu. Jiná schovka tam ani nebyla. Pán vešel a zavřel dveře.

„Než napočítám do deseti, vylezeš, nebo tě přerazím!“ zaburácel. „Jedna…dva…“ a hned věděl, že nemá smysl dál počítat. Že i kdyby napočítal do milionu, nevylezla by. „Tři…deset!“

Neomylně zamířil ke křeslu, odkud vytáhl Alenku.

„Já jsem nechtěla…“ pípla provinile, zatímco jí připravoval na výprask.

„Kušuj!“ houkl a pásek dopadl na zadek. Poznala, že ho namíchla, protože knihy pro něj byly svaté a upustit nějakou na zem, byl hrdelní zločin stejně, jako kradení sladkostí. Dostala výchovné okénko, a když byl s trestem spokojený, utřel jí slzy. Pak odhodil pásek a vyšel zase ven, aby si zapálil a udělal svůj dominantský rituál. Přiloudala se o nějakou chvíli za ním. S cigretou v koutku úst oživoval skomírající oheň. Když se mu to povedlo, postavil se vedle ní a chytil Alenku kolem ramen.

„Jak mám jít s tímhle na houby?“ fňukla a jeho objetí zesílilo.

„Vzal jsem mast. Však víš, pro všechny případy.“ odpověděl šibalsky a zahodil špačka do ohniště. Po svačině z obložených chlebů z domova se šli projít do okolí. Po nějaké době už ani netušila, kudy se vlastně dostanou zpátky. Pořád se ujišťovala, že ví, kam jde a trefí zpět.

Prošli několika loukami, lesem, mýtinou a zase byli v lese. Alenka do klobouku sbírala houby, na které cestou narazili a došli až na rozlehlé louky. Na jedné stála osamocená stodola, tedy to, co z ní zbylo. Zvědavě vlezli dovnitř. Zřejmě už tam někdo nějaký čas nebyl, všechno bylo zaprášené a pokryté pavučinami. Pán usoudil, že jim to na hlavu nespadne, protože to prý byla poctivá práce. Jak objevovali jednotlivé věci a zajímavosti, oba si najednou uvědomili, že by mohli něco zkusit. Prostředí tomu přálo a proutků rostlo kolem stodoly hodně. Nemuseli ani nic říkat a za chvíli stála polohaná u stěny a ruce měla v kovovém kruhu, který sloužil zřejmě pro úvaz dobytka. Pán si našel prut ze zlatice za stodolou a simuloval mu bič. Vyhnul se jejímu zadku, zaměřil se hlavně na záda a nohy. Začal švihat proutkem a červené linky na těle se objevily, jako hvězdy na nočním nebi. Zasadil několik ran a pak pomalu přešel k Alence, aby zkontroloval stav. Byla v pořádku, jen rychle dýchala. V očích měla vepsanou subinku a on pochopil, že můžou ještě pokračovat. Vrátil se zpět na místo a pokračoval. Pomalu, tak akorát, aby bolest ustála a byla jí příjemná.

Na těle vyrašil pot a kůže díky tomu pálila, jak čert. Věděl, kdy skončit. Ta atmosféra byla úplně jiná, než doma a rozplývala se v letní vzduchu, jako čokoláda. Pomohl Alence se obléknout a vydali se pomalu zpět. Tiskla na prsa klobouk plný hub a sotva něco promluvila. Dneska posunuli hranice a celá záda i se zadkem o sobě dávaly vědět. Moc pohodlně se jí nešlo. Horko tomu dávalo ještě větší muka a snila tak o něčem chladném.

Neptal se, co se děje, poznal to sám. Sotva dorazili do chatky, převzal od ní večeři a zavedl do malé koupelny. Neměla moc v oblibě, když jí myl, ale dnes to nějak přešla a nechala se. Odevzdaně zvedala ruce a nohy, aby se svlékla celá a pak se postavila do sprchového koutu. Vana tam nebyla. Nastavil vodu na tělesnou teplotu a opatrně začal sprchovat. Postupně přidával studenou vodu, až byla nakonec příjemně chladivá a vyvolávala na rukách Alenky husí kůži. Nedotýkal se těch pruhů, jen nechal vodu, aby je chladila a hladila.

Jemně Alenku osušil a odvedl do postele. Zalovil v cestovní tašce, schované pod postelí, a vyndal koňskou mast. Jemně to rozetřel po zádech a zadku, a nechal Alenku odpočívat.

Musela asi usnout. Probudil jí Pán.

„Vstávej, vstávej!“ šeptal naléhavě a vzrušeně. „Musím ti něco ukázat!“

Ospale se vyškrábala do sedu. Než se vzpamatovala, byla s ním u okna. Na něco prstem ukazoval.

„Vidíš jí?“

„Koho?“ zamžourala do tmy lesa.

„Tu sovu!“

„Sovu? A kde?“ podívala se na něj a on jí otočil hlavu zase k oknu.

„No támhle, vždyť ti to ukazuju. Sedí pár metrů odsud!“

Dohadovali se asi ještě několik minut. Pán trpělivě směroval Alenku, aby sovu zahlédla. Nakonec zamumlala:

„Ano, vidím, úplně zřetelně jí vidím.“

„Krásná, že?“ řekl potěšeně.

„Nádherná.“ odvětila úplně bezbarvě a snila o tom, jak by jí vytrhla brko a napsala věnování, aby šla vyhoukat chatu někomu jinému. Zalezla zase do postele a usnula, sotva lehla.

Měla pocit, že spala tak pět minut, když s ní jemně zatřásl Pán.

„Vstávej.“

Podle světla začínalo svítat. Vzpomněla si na neviditelnou houkalku.

„Proboha, že ta sova nemá afterparty.“

„Co to meleš?“ podivil se Pán. „Musíme jít lovit oběd.“

Strhla se žhavá diskuze a nakonec se z toho vykroutila. Ze včerejší koledy byla úplně dolámaná a navíc nechtěla zase spadnout do vody. Znovu zabrala a probrala se, až když slyšela dusání jeho kroků po hlavní místnosti a závan rybiny. Vyhrabala se z postele, jak mrtvola z hrobu, a došourala se v kostkované košili za ním. Něco se jí nezdálo. Divně se ošíval a strhával ze sebe oblečení.

„Co se stalo?“ zahučela zvědavě a všimla si, že je úplně rudý na obličeji a krku. „Bože, vás napadly vosy?“ kvikla vystrašeně.

„Ale prd vosy, spadl jsem do kopřiv.“ odsekl a zabarikádoval se v koupelně. Kopřivka ho musela žrát hůř, než halda komárů.

„Karma.“ vzdychla sladce a tiše do vzduchu a usmála se.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.