bdsmdream.cz

Zasvěcení

Byla jiná.

Příjemná mladá žena v uniformě služebné. Stála přede mnou a to, co se mělo odehrát, byl její sen a na mně bylo, abych jí ho pomohl naplnit a prožít.

Seznámili jsme se náhodou, když jsem jí oslovil na jednom z webů a oba jsme zjistili, že máme cosi společného. Ona touhu být ovládána a já touhu ovládat. To společné měla právě oblečené na sobě. Kostýmek služebné. Ve vlasech měla stuhu, na krátkých šatičkách krajkovou zástěrku, na nohách punčochy, na jejichž horním konci po obou stranách vykukovaly spony podvazků. Její dlouhé nohy doplňovaly hezké botičky na podpatku. Stála tu s pohledem upřeným k zemi a tiše naslouchala tomu, co jsem jí říkal. Mlčky přikyvovala. Věděla, že to, co spolu prožijeme, je jen hra na realitu. Nemohl jsem ji zaměstnat, jako služebnou, a proto jsem jí ani nemohl dát výpověď, pokud by neplnila své povinnosti. Všechno tak bylo jen na naší dohodě a jejím respektování.

A hra mohla začít. Řekl jsem jí, co má dělat a co bude následovat, pokud nebude vše tak, jak já budu chtít. Mlčky přikývla. Souhlasila i s tím že se podrobí případnému trestu, pokud budu mít k němu důvod. Posadil jsem se do svého pohodlného křesla a vzal do ruky oblíbenou knihu. Koutkem oka jsem sledoval, jak pečlivě oprašuje prach a počíná si jako opravdová služebná. Občas se naše oči setkaly a já v nich viděl pocit spokojenosti, ale i zvědavosti.

Dočetl jsem si kapitolu, zvedl se a vydal se zkontrolovat její práci. Byla dost pečlivá a skoro to vypadalo, že jí nebude co vytknout. Odsunul jsem tedy pár knih a našel, co jsem potřeboval.
,,Pojď sem, ty nemehlo.“
Pomalu ke mně přistoupila.
,,Co je to tu za bordel? To neumíš, ty náno, utřít ani prach? To jsi vážně tak nešikovná?“
,,Ale Pane, já…“

Pohybem ruky jsem ji zastavil uprostřed věty.

,,Mě nezajímá, co ty a už vůbec ne ty přihlouplé výmluvy. Ještě jednou a nepřej si mě!“
V jejich očích se objevilo pochopení. Došlo jí, že nejde o prach, ale i o záminku. Že pokud bude všechno v pořádku, že se vlastně stane jen uklízečkou a na konci bude jen uklizený byt. A to, po čem touží, se splní jen z části.
,,Už se to nebude opakovat, Pane.“

A oba jsme věděli, že je to lež. Že začíná hra kdo z koho. A že na konci toho všeho bude pro nás oba určitě zajímavě prožité odpoledne. Posadil jsem se zpátky do křesla a nechal jí pracovat. Viděl jsem její odraz ve skle okna, takže jsem přesně věděl, co dělá. Proto jsem taky viděl, jak položila prst na hřbet jedné knihy a pomalu ji vytahovala z regálu, až váha knihy podlehla zákonům gravitace a začala padat. Stála tam, jako malé dítě, co vás chce vyprovokovat a naschvál dělá něco, co jste zakázali. Kniha dopadla na zem.

,,Co to tam, ty tele nešikovný, děláš? To tě člověk nemůže nechat chvíli bez dozoru? To nejsi schopná ani utřít prach bez toho, že bys něco zničila?”
,,Já to ale neudělala schválně, Pane.“ řekla a podívala se na mě a já viděl v jejích očích zvědavost. Obyčejnou zvědavost na to, jak tuhle situaci vyřeším. A za tou zvědavostí se skrýval ten pohled dítěte, co se tou situací baví.

,,Takže, aby bylo jasné, ty trdlo, ta kniha mě stála dost peněz. Budu si ji muset koupit znovu, protože jsi ji zničila. A to si pak nebudu moct dopřát zábavu v klubu, kam chodím pravidelně, takže mi tu knihu buď zaplatíš, anebo mi dáš to, co mi dávají v tom klubu.“

,,Ale já nemám peníze, takže jestli to tedy můžu nahradit jinak, udělám to. Tedy pokud to budu schopná zvládnout a nahradit vám to, co dostáváte v tom klubu. Vážně udělám všechno, Pane. Jen mě odsud nevyhazujte.“

Její tělo se pomalu sesunulo na kolena a její hlava se ocitla u mých nohou. Věděla přesně, co má dělat. Tedy věděla přesně, co chce dělat.

,,Do klubu si chodím užívat s děvkama, takže budeš dnes moje děvka ty. Se vším všudy, co tam za svoje peníze dostávám. Prostě budeš dneska večer ta poslušná, perverzní čubka, co mám rád. Nebudeš se na nic ptát a budeš jen plnit moje příkazy. Uděláš všechno a bez diskuzí. Jestli ne, sebereš si svých pět švestek a vypadneš! Takže si to dobře rozmysli!“

Odstoupil jsem od ní a sedl si do svého křesla. Koukal jsem na ženu, co klečela na kolenou, s hlavou opřenou o zem a vychutnával si to ticho. Pomalu zvedla hlavu a podívala se na mě.

,,Udělám všechno, co budete chtít a budu vaše poslušná, perverzní čubka, pokud si to tak přejete. Jen mě tu nechte a nevyhazujte mě. Opravdu se budu snažit vám všechno vynahradit.“

Byl na ni krásný pohled. Rudá studem a ponížením z představy, co asi bude následovat, a přesto dychtivá si všechno prožít a naplnit tak své sny.
,,Takže okamžitě dolů s tou uniformou a dělej, ty čubko. Nebudu čekat věčně. A pojď sem blíž. A nečum na mě, jak tele.“

Záměrně jsem na ni začal být vulgárnější, než obvykle jsem. Protože miluji, když je žena na rozpacích. A vím, že ona chtěla, abych se k ní tak choval. Jako k čubce. Jako k děvce, k níž si může kdokoliv a cokoliv dovolit. Chtěla si svou roli prožít a užít si pocity z ní, naplnit si tak svou touhu.

Přistoupila ke mně a zastavila se na dosah mé ruky. Nechtěl jsem jí to usnadňovat a tak jsem se rozhodl, že nebudu mluvit a budu jen ukazovat co a jak. Pokynul jsem, aby přišla ještě blíž. Moje ruka se bez studu a tak, jak byla zvyklá, zabořila mezi její stehna a odsunula je od sebe. Byla pevná s jemnou kůží a příjemně teplá. Bez zábran a studu jsem hladil stehna a dal si pozor, abych se nedotkl její kundičky schované pod krajkou kalhotek. Postavil jsem se, otočil jí zády k sobě a rukou jí zatlačil na zátylek, což byl pokyn, aby se předklonila. Bez odporu se ohnula a já pozoroval její rozpaky nad tím, co má dělat s rukama. Jestli je má nechat volně, založit si je na prsou a nebo si je přitisknout na stehna. Nakonec je nechala volně.

Začal jsem hladit zadní stranu stehen a pomalu jí začal hladit zadek. Nebylo to hlazení milence a jeho touhy. Snažil jsem se i do toho doteku dát vulgaritu a poznání, že já jsem ten, kdo si může dělat, co uzná za vhodné a nemusí se ohlížet na ničí city. Musela si připadat, jako na prohlídce ve vězení, kde není místo pro jemnost a ohledy. Chtěl jsem ji ponížit, jak jen dotekem ponížit lze. Otáčel jsem si jí, jak jsem chtěl a dotýkal se všude, kde mě napadlo. Jen jejímu rozkroku jsem se vyhýbal.

,,No figura ujde, tak teď chci vidět konečně ten zbytek. Cecky a kundu a doufám, že nejsi zarostlá, jak nějaká čubka z minulého století. A žádný spěch, chci si to užít a je mi úplně jedno, že se červenáš a že by ses radši neviděla.“

Stála přede mnou a jen slepý by neviděl to ponížení, pokoření, které prožívala a boj, co se v ní odehrával. Ale já věděl, že to, co bude následovat, nechce zastavit a neřekne ne, i kdyby se její hrdost měla rozlétnout na tisíc kousků, jako zrcadlo. Pomalu si rozepnula šaty a stáhla si je z ramen, a pak je přes boky nechala spadnout na zem. Neměla klasickou podprsenku, ale takovou tu, co jen podpírá ňadra a nechává tak bradavky nahé. Chtěla si ji začít sundavat, ale pohybem ruky jsem ji zarazil. Pak jsem pokynutím naznačil, ať pokračuje. Se skloněnou hlavou mlčky stáhla kalhotky přes boky a pomalu je stahovala ke kolenům.

,,Stop!“ řekl jsem. ,,Nohy od sebe a běda, jestli Ti ty kalhotky spadnou na zem.“

Ten pohled, co se mi naskytl, byl dokonalý. Stála s nohama roztaženýma, kalhotky napnuté u kolen a ruce podél těla. Pohled směřující do země a jen pohyb hrudníku naznačoval zrychlený dech a vzrušení, které ji ovládalo.

,,Stojíš tu, jak nějaká děvka z výloh v Hamburku. Co jak? Ty jsi děvka! Pánova děvka, čubka, kurvička na hraní.“ spustil jsem na ni proud urážek, co měly jen jediný cíl. Sebrat jí její hrdost, sebevědomí a ponížit ji, jak to nikdy nikdo neudělal.

Nechal jsem jí tam stát a poodešel ke skříňce, kde jsem měl své hračky a vytáhl z ní obojek. Ten kousek kůže, co pro lidi, jako jsem já a ona, má zcela jiný význam, než pro ostatní lidi.  Obojek, jenž je viditelný odznakem moci jednoho člověka nad druhým. Hodil jsem jí ho k nohám a čekal, co se bude dít. Stála, dívala se chvíli na něj, chvíli na mě a její pohled se naplnil vzdorem. Začala bojovat sama se sebou. A to se mi vždycky líbí. Říkám tomu souboj Titánů.
V klidu jsem k ní přistoupil a zeptal se:

,,Myslíš, že jsem ti ho hodil asi proč? Proto, aby se tu válel na zemi a ty na něj čuměla, jako tele na pastvu? Koukej ho sebrat a nasadit si ho!“

,,Ne.“

Obyčejné slůvko a jak dokáže změnit běh věcí. To slůvko se vydralo z jejích úst. Možná kdysi by mě nával vzteku totálně rozhodil a já se přestal ovládat. Ale dnes ne. Dnes jsem vždy pánem situace a sebekontrola je to, co dokonale ovládám. Bez sebemenšího zaváhání jsem k ní přistoupil, chytil jí vzadu za vlasy a její obličej si přitáhl ke svým rtům. Vím, že to bolelo a vím, že jí to bylo nepříjemné, ale mně to bylo jedno. Podíval jsem se jí do očí a pozoroval výraz těch jejích.

,,Teď si, ty čubko, klekneš a sebereš ten obojek, podáš mi ho a ani na vteřinu nepřemýšlej o tom, že to neuděláš. Protože jinak je mi tě předem líto, co s tebou všechno předvedu, ty neposlušná feno!“

Byl to strach, co zvítězil a přinutil jí kleknout si, sebrat obojek a podat mi ho. Nebyl to strach ze mě, ale strach z toho, že když neuposlechne, že se to něco, co viselo ve vzduchu, vytratí a skončí dříve, než mělo. Chtěla pokračovat a chtěla si prožívat všechno až do konce. Ať to stojí, co to stojí. Věděla, že možná něco ze sebe ztratí, ale to, co získá, bude o to cennější. Ani jsem nemusel přemýšlet o tom, co všechno se jí honí hlavou. Nebyla první ženou, jejíž sen jsem pomáhal naplnit. Už jsem zažil ty vnitřní boje s pocity a rozumem. A jen málokdy se stalo, že jsem se zmýlil.
Podala mi obojek a zůstala na kolenou. Už se nechtěla zvednout ani odporovat. Chtěla jen a jen být. Být mou. Patřit mi a oslovovat mě ‘Můj Pane’. A nechtěla na tom nic měnit.

Odhrnul jsem jí vlasy a dal jí ho kolem krku. Konec obojku pronikl sponou a já ho zapnul.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.