bdsmdream.cz

Slovensko plné krás

Ozvalo se zaklepání.

Byl ten správný čas a správné místo. Naše první setkání. Bylo domluvené po týdnech vzájemného poznávání se a já se na něj těšil. Byla ze Slovenska. Vypravil jsem se za ní a teď čekal na hotelovém pokoji.

Věděl jsem o ní skoro vše, stejně, jako ona o mně. Věděli jsme i to, kde bydlíme. Adresy jsme si ověřili zasláním dopisů. A také jsme měli oba představu, co toho druhého na BDSM láká a přitahuje.

Její přání bylo trochu podivné, ale takové nebylo jediné, co jsem za svůj život v BDSM zažil. Chtěla se o tom, jak vypadám, dozvědět až na místě. Pak se měla rozhodnout, zda budu či nebudu ten pravý. Jak vypadá jsem věděl a tak jsem očekával příchod té vysoké ženy. Na fotkách vypadala velice sympaticky a její vlasy byly skoro až na zadek. Ráda se za ně nechala tahat a stejně tak milovala i mučení svých ňader.

Otevřel jsem dveře. Žena s páskou na očích. Tak to chtěla. Do poslední chvíle nevědět, kdo jsem a jak vypadám. Nechala za sebe rozhodovat svůj instinkt. Znala pouze můj hlas z telefonu.

„Dobrý den.“ pozdravil jsem jí a vzal za ruku.

„Dobrý deň.“ zněla její odpověď a nechala se odvést do pokoje.

Postavil jsem jí doprostřed pokoje a nechal stát. Měl jsem si s ní dělat, co uznám za vhodné. Na základě toho se rozhodne, zda si pak sundá pásku, nebo odejde, aniž by věděla, kdo jí mučil a týral. I přes tento zvláštní požadavek jsem její přání respektoval.

Kromě bolesti a výprasků měla ráda i ponižování. Bylo tedy na mně, s čím začnu. Důvěřovala mi a já nechtěl její důvěru zradit. Zradit důvěru je dílem okamžiku a napravit škody je práce na dlouho, pokud se vůbec kdy napravit dá. Mohl jsem jí dát příkaz, ať se svlékne. Jenže jsem uvažoval, co jí způsobí vetší ponížení. Proto jsem se rozhodl jí svléknout sám. Pro ten pocit, že to není ona, kdo o této situaci bude rozhodovat. Pro poznání, že je zde jako hračka pro mé potěšení.

Přistoupil jsem k ní a pomalu jí začal rozepínat halenku. Trochu sebou cukla, ale nebral jsem na to ohled a dál rozepínal jeden knoflík za druhým. Nemluvil jsem, protože prostě nebylo proč mluvit. Sundal jsem halenku a odhodil jí. Na posteli jsem měl už položené své hračky. Bič, důtky, kožená pouta. Víc jsem nepotřeboval. Mělo to být seznámení. Nic víc než první zkouška.

V klidu jsem jí sundal podprsenku a vzal jsem její ňadro do ruky. Pak jsem jí přes něj rukou uhodil. Jako facka do tváře, se místností ozval ostrý pleskavý zvuk kůže o kůži. Ulekla se, ale neudělala nic, aby mi v tom zabránila. Neřekla ani slovo, jen vydechla. To samé jsem udělal i s druhým ňadrem. Opět úder, ale tentokrát se ani nepohnula. Jen zasténala. V tom zasténání se dalo poznat vzrušení, touha i slast z bolesti, co jsem způsobil.

Stála tam nahá do půli těla. Díval jsem se na ní a užíval si ten pohled. Byla jen o pár centimetrů menší než já, ale rozdíl v tom, kdo je kdo a kdo komu podléhá, byl jasný. Věděla, že nejsem žádný čahoun, ale neustále mě v naší konverzaci ujišťovala, že nehledá vzhled, ale opravdovost. Krasavci bez fantazie a ducha jí nelákali. Nejsem vyloženě ošklivý, ale její slova tak trochu potěšila mé ego. Konečně žena, která hledá prožitky a ne manekýna, ani mašinu na sex, co jí kromě ovládání penisem, nemá co nabídnout.

Pohledem jsem hledal, kde má její sukně zapínání a tak jsem se dostal za ní. Rozepnul jsem zip a sukně se neslyšně svezla k zemi. Měla podvazky a ty držely punčochy s krajkou na jejích stehnech. Měla hezké dlouhé nohy a mně se ten pohled na ně líbil. Zadek byl jak vymyšlený pro výprasky. Kulatý a pevný.

Svou nohou jsem postrčil její nohy tak, aby je dala trochu od sebe a rozkročila se. Abych se s důtkami dostal všude tam, kam budu chtít. Stáhnul jsem jí kalhotky ke kolenům a nechal je tak.

„Ted budeš stát a ani se nehneš. A běda, jestli ty kalhotky spadnou na zem.“

Její pokývnutí hlavou znamenalo, že rozumí a respektuje, co jsem řekl. Nechtěla moc mluvit. Chtěla si nechat hlavu jen pro myšlenky a soustředění. Jedna z jejích podmínek, které jsme si domluvili. Došel jsem k posteli a přemýšlel, co s ní udělám dál.

„Dej si ruce za hlavu!“

Poslušně a s elegancí si je dala za hlavu. Věděl jsem, že nejsem první Dom jejího života. Někdy je to dobré nebýt první, ale někdy to zas dokáže vztah ukončit dříve, než začal. Lidé mají tendence srovnávat své prožitky a tak hrozí nebezpečí, že se někdy od toho, co bylo, nedokáží odpoutat. A to bývá někdy začátek konce. Ona chtěla jen poznat, kdo jsem. Stála tam tak klidně. I já byl klid sám. Nebylo kam spěchat, byl to čas poznání.

 

Nakonec jsem se rozhodl dát jí nejprve poznat své ruce. Začal jsem mučit její ňadra. Mačkal jsem je, mezi prsty drtil její bradavky a sledoval reakci. Její dech se zrychlil a vzdechy naplnily ticho v místnosti. Jen jsem dělal, co jsem chtěl a čekal na signál jejího těla, hlasu, prostě něčeho, co mi řekne, zda mám byt tvrdší nebo ubrat.

Byla pořád ticho a tak jsem přitvrdil. Systematicky jsem začal mlátit její ňadra svými dlaněmi. Chvěla se, vzdychala, ale držela, nepohnula se ani o centimetr. Užívala si to poznávaní.  Její ňadra zrudla a nakonec se její tělo konečně napnulo a já věděl, že to je hranice. Nemělo cenu pro dnešek zacházet dál. Obešel jsem jí a vrhnul se na její zadek. Dlaň dopadala jako stroj na její půlky a jen jsem je střídal. Pochopil jsem, že tady se žádné reakce nedočkám. Její zadek byl na asi zvyklý na jiné nástroje, než je ruka.

Došel jsem si pro důtky a pokračoval, kde jsem přestal. Evidentně jí důtky oslovily, protože její dech začal nabírat rychlost. Důtky ochutnaly kůži jejích prsou i stehen. Vzdechy se staly silnějšími, nakonec se pohnula. Znamení pro mne. Nechal jsem zadek zadkem a dlaní jí přejel po zádech. To byl můj signál pro ni, že měním své zájmy a budu jí bičovat záda.

Stejná síla, stejné rány, stejný rytmus. Poznávání. Prověřování jednoho druhým. Naše duše hledaly společnou řeč. Já už věděl, že o sobě nelhala a modlil se, aby ona nepochybovala o mně. Z biče byla očividně potěšená, protože způsobuje jiný typ bolesti. A asi to byla ta pravá pro ní. Dopadla poslední rána. Bič jsem odhodil na postel a prohlížel si své dílo.

Rudé šrámy na jejím těle. Slzy, co jí tiše stékaly po tváři. Bez zaváhaní jsem je slíbal, protože to mám rád, stejně jako líbat rány, co jsem způsobil. Doufal jsem, že mé rty jí pomohou rychleji odeznít to, co právě prožila.

Teď už mě čekal jen poslední úkol. Chytil jsem jí za vlasy a přitáhl si její ucho ke svým rtům.

„Máme spolu nevyřízený účty a doufám, že si to pamatuješ!“

Jen tiše přikývla a já se připravil. Narovnala se a čekala. Na poslední důkaz toho, že nejsem mluvka. Vrazil jsem jí facku a vzápětí i druhou na druhou tvář. Věděla, že jsou za to, že byla drzá a nevěřila, že když něco řeknu, tak to i udělám. Jen se usmála.

Podal jsem jí její oblečení do ruky a ona ho prostě jen nechala dopadnout na zem. Pak se jí ruce pohnuly k hlavě a já uviděl její oči. Sundala si pásku a podala mi jí. V očích měla klid a obdiv.

„Ďakujem za lekciu a dôkaz, že kto hľadá, nájde.“

 

Věnováno Marice

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.