bdsmdream.cz

Pie Jesu

Zavřel jsem za ní dveře a opřel se o ně zády. A přehrával jsem si v hlavě to, co se tu před pár hodinami stalo. Prožil jsem takový malý zázrak a pokoušel se ho vstřebat. Do toho zmatku ve mně, zapípala sms. Vzal jsem mobil a svět se na chvílí zastavil.

„Děkuji Vám za dnešní dar. Vezměte mi všechno a já Vám všechno dám. Dám Vám i to, o čem ani netuším, že v sobě mám. Tak, jak jste mi to řekl, a tak, jak jsem to já pochopila, Můj Pane…“

Pár hodin předtím se ozvalo tiché zaklepání na moje dveře. Zvedl jsem číši, zlehka se napil a vykročil otevřít. Stála tam. Žena. V kabátě a na nohou kozačky na štíhlém podpatku. Světlé vlasy jí padaly na ramena a na nose měla pihy. Rozkošné stvoření.

„Dobrý den.“ řekla a nesměle se usmála.

„Dobrý den“ odpověděl jsem a ustoupil stranou, aby mohla projít dovnitř.

Zavřel jsem za sebou dveře a obrátil se k ní.

„Odložíš si?“

„To se mám svlékat už na chodbě?“ vylétlo z jejich rtů a v očích se jí zablesklo vztekem.

„Chci jen Tvůj kabát pověsit na věšák, ty nedočkavá!“ řekl jsem a usmál se na ni.

Kdyby mohl pohled zabíjet, ležel bych na té chodbě u zrcadla v kaluži krve. Podíval jsem se na ní a myslím, že podle toho, jak rychle se změnil výraz její tváře, pochopila, že se má krotit a že zde není prostor pro její emoce. Rozepnula si kabát a já jí ho pomohl sundat. Z pod kabátu vykoukl kostýmek. Takže první podmínka splněna. Kostýmek byl součástí naší dohody poté, co jsem zjistil, že kravaťáky a kostýmky nemá moc v oblibě. Baví mě tyto nepodstatné informace používat proti lidem. Neublíží to a hru to děla zajímavější.

„Ten kostýmek ti fakt sluší“ řekl jsem s trochou ironie, kterou musela vycítit, ale na kterou nemohla reagovat. Otočil jsem se s kabátem k věšáku a v zrcadle jsem zahledl její úšklebek, okořeněný vyplazeným jazykem. Musel bych se smát nahlas. Najednou jsem uviděl děvčátko, co dělá dlouhý nos a vyplazuje jazyk na kluka za jeho zády. V tu chvíli si všimla, že jí vidím a vypadala, že omdlí.

„Aha. Takže o tom, že jsi drzá, jsi nelhala.“

Pomalu jsem k ní přistoupil a díval se ji do očí. Byla zrudlá ponížením z té situace. Já byl ten, kdo si z ní mohl dělat legraci, ale ona mi to nemohla vracet. A věděla, že bude hůř. Prošel jsem kolem ní a zastavil jsem se uprostřed pokoje.

„Pojď sem,“ řekl jsem a ona chtěla už vykročit, když jsem dodal: „po čtyřech.“

Teď se přede mnou odehrávala bitva. Byla jak aprílové počasí. Tvář se jí ve zlomku sekundy měnila od vzteku přes bolest, radost a zatvrzelost. Paleta její duše. Nakonec jí na tváři zůstala podivná směsice. Trochu radosti, trocha vzteku a trocha pokory. Klesla na všechny čtyři a dolezla ke mně. Bylo to vidět, že se jí nechce a že tohle nečekala. Takovou jednoduchou, leč ponižující věc.

„Teď můžeš vstát.“

Postavila se a podívala se mi opatrně do očí. V těch jejích bylo všechno. Obdiv, poddajnost, vztek, zvědavost, hrdost i radost. Že asi konečně narazila na někoho, komu nepřejde přes rozum, a kdo jí její povahu a výstřelky nebude tolerovat. Musel jsem ustoupit, abych se v jejích očích neutopil. Došel jsem k poličce, na které jsem měl své hračky. A vzal z ní masku na oči a bič. Dívala se se zájmem, co mám v rukou a nevědomky zamrkala nad mým výběrem. Bič jsem položil tak, aby na něj viděla, a s maskou jsem přistoupil k ní.

„Ale…,“ než stačila dokončit, co chtěla říct, položením prstu na její rty jsem ji umlčel. Nasadil jsem jí masku a zkontroloval, jestli sedí a ona tím pádem nevidí. Všechno bylo v pořádku. Obešel jsem jí a zezadu jí položil ruku na rameno, aby věděla, kde jsem.

„Sundej si kalhotky.“

Cukla sebou, já jí chytil za vlasy a přitáhl si její ucho ke svým rtům.

„Bez řečí a rychle!“ řekl jsem tak, aby bylo jasné, že nehodlám o ničem diskutovat, a není zde ani žádný prostor pro její taktizování. Neviděl jsem ji do tváře, ale myslím, že teď už se nešklebila. Svlékla si kalhotky a zůstala stát, držíc je v ruce.

„Teď si je bez odmlouvání strčíš do pusy, jako roubík, protože nejsem zvědavý na ty tvoje ALE a jiné řeči. Jsi tu kvůli něčemu stejně, jako já. Ty jsi tu kvůli tomu, abys poslouchala, a já tu nejsem kvůli diskuzi s Tebou.“

Beze slova si je strčila do pusy. Pochopila, že diskutovat nezabere a jen by si tím přitížila. Nechal jsem jí tak pár minut, aby si uvědomila, že já jsem ten, kdo určuje pravidla hry. Pak jsem jí řekl, ať si ty kalhotky z pusy zase vyndá. Asi jí to překvapilo, ale nic neřekla. A o to šlo. Nastavit hranice a pomalu vytěsňovat prostor pro její odpor. Krůček za krůčkem získávat její území a připravit jí o půdu pod nohama. Zotročit její duši i srdce. A naplnit je touhou a láskou k Pánovi.

„A teď si s Tebou pohraju po svém a není nic, co by mi v tom mohlo zabránit. Dostaneš výprask. Nic jsi neprovedla, pokud tě tohle zajímá. Ale já nepotřebuju záminku k trestu, když chci cítit v ruce bič. Tak to prostě je a bude.“

Její tichý povzdech byl jako rajská hudba a to zachvělo mým nitrem. Nebyl v tom odpor, spíš pochopení, že to tak chci já a přiznání, že i ona. Vzal jsem jí za ruku a dovedl ke křeslu. Pomohl jsem jí, aby si na něj klekla a beze slova jí vyhrnul sukni.

„Ale…“ pronesla a já jí zakryl ústa.

„Žádná ALE nechci slyšet! Budeš ticho, a jestli ne, není proč dál pokračovat.“

Tiše se stáhla do sebe a já se natáhl pro svůj bič. Celtic Woman právě začal svou verzi Pie Jesu. Dopadla první rána.

Vyjekla!

Druhá rána přinesla jen tiché zasténání. Pochopila rychle, že nemá rušit tuto chvíli. Naší chvíli, cestu jednoho k druhému.

Rytmus dopadajících ran jsem podřídil hudbě. Jen jsem kontroloval reakce jejího těla a udržoval rytmus a sílu. Její tiché stenání jako kdyby patřilo k té kráse, která zněla z reproduktorů a doplňovala ho. Žádný křik, žádný odpor. Odevzdala se síle toho okamžiku, síle té melodie stejně, jako jsem se oddal já.

Zazněl poslední tón a dopadal poslední úder.

Vypnul jsem na chvíli přehrávání a potichu jsem k ní přistoupil.  Zlehka jsem se konečky prstů dotkl jejího zrudlého zadku a pohladil její rány. Její tělo se zachvělo a myslím, že to nebylo odporem. Věděla, že to, co se právě stalo, se prostě stát muselo. A že to chtěla stejně, jako já. Dýchala trochu rychleji, ale to já také. Nemůžete prožít takovou chvíli bez toho, že by se ve vás neodrazila. Pomohl jsem jí vstát z křesla a postavil jí na její místo. A nechal jí tam jen tak stát. V její samotě, tichu a tmě.

Došel jsem do kuchyně a nalil jí sklenici vína. Potřebovala ho zcela určitě, jako já. Přistoupil jsem k ní a pomalu dal sklenici k jejím rtům. Setkaly se s vínem a ona se toužebně napila.

„Děkuji,“ a pak zdráhavě dodala: „Pane.“

Usmál jsem se tomu, protože jsem tušil, kolik jí to jediné slovo stálo. Opět jsem pustil hudbu.

Nekonečný mix písně Pie Jesu ve všech verzích, co se mi podařilo nashromáždit. Každé je jiné, každé má svou atmosféru, ale základ je stejný. Stejně jako duše a srdce subinky. A stejně, jako subinka, mně Pie Jesu neomrzí. Vydržím se mu věnovat celé hodiny.

Teď tu byla hudba i ona. Stála tu přede mnou, uprostřed andělské hudby. Maska na očích. Za ní její samota, touhy a sny. Pie Jesu zpíval dětský sbor a ona se tiše chvěla. Dotknul jsem se obojkem její tváře. Lehce si povzdechla a hrdě vztyčila hlavu. Tichým hlasem se rty blízko u jejího ucha jsem začal mluvit.

„Může být tvůj, ale je na mně, abych ho nasadil. Cenu znáš! Všechno ti vezmu a ty mi všechno dáš! Vezmu si i to, co ani netušíš, že v Tobě je. To je má cena a je na tobě, zda jí chceš zaplatit. Dnes to byla v podstatě jen předehra a ty i já, oba víme, že dnes může vše skončit, nebo začít. Teď je to jen a jen na tobě.“

Trvalo to jen krátkou chvíli, než dospěla k rozhodnutí. Její ruce našly a opřely se o mou hruď, a pak využívajíc mě, jako oporu, se bez znatelného odporu, snesla na kolena. Užíval jsem si ten pohled. Dokonalost sama. Myšlenky se mi hnaly hlavou a já prostě jen tak stál a dýchal. Nic víc nikdo nepochopí, kolik touhy a vášně se skrývá v duši subinky. Jen ten, kdo měl tu čest spojit s ní svůj život.

A pak to udělala!

Její hlava se sklonila a její rty se dotkly kůže mých bot. Gesto. Dokonalé ve své jednoduchosti a hluboké ve svém významu. Kolika hrdosti se musela vzdát a odhodit jí, výměnou za znak oddanosti a pokory?

Cenu znala jen ona a já.

„Pane, smím poprosit o obojek?“

Neměl jsem slova, kterými bych odpověděl. Jediné, co jsem dokázal bylo, že jsem zíral na její hlavu u mých nohou a to, jak tam bez pohnutí klečela a čekala. Čekala na mé rozhodnutí. Na rozsudek pro ni a pro mě. Na rozhodnutí, která změní naše životy.

Sklonil jsem se k ní, abych jí pomohl vstát. Sundal jsem jí masku a nechal jí stát. Poodstoupil jsem k poličce a položil na ní masku i bič a vzal krabici, v níž byl obojek pro ní. Otevřel jsem krabici před jejíma očima a nechal ji prohlédnout si, co ukrývá. Ručně dělaný obojek z pramínků kůže. Nenápadný, takže ho muže nosit denně a nikomu ani nepřijde na mysl, že to není módní doplněk.

„Dnes Ti ho ale nenasadím. Má to svou podmínku. Nikdy nespěchám a nechci, abys spěchala i ty. Takže Ti ho nasadím, až si budeš jistá, že já jsem ten, komu chceš patřit! Teď půjdeš domů a budeš přemýšlet. A až budeš vědět, co a jak, dáš mi vědět.“

Vzal jsem jí za ruku a odvedl jí do chodby. Pomohl jí do kabátu a zavřel za ní dveře…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.