bdsmdream.cz

Pie Jesu : Trocha teroru

Víkend před námi. Alenka už stojí na našem oblíbeném místě čekajíc, až jí vyzvednu. Zastavil jsem, vystoupil, obešel auto a šel jí pozdravit.

„Ahoj čubko.“

Vytřeštila na mě ta svoje kukadla velikosti padesátikoruny a překvapení vystřídalo pochopení. Beze spěchu se nadechla, spolkla ta kvanta bejkáren, co jí určitě letěla hlavou po mém oslovení, a kterými by mě nejraději ukamenovala, jak nevěrnou ženu v Africe.

„Dobrý den, Pane.“ bylo jediné, co se přeneslo přes její rty. Ale někde tam uvnitř čekal hladový tvor jménem Zabejčilá Alenka. Čekal na svoji příležitost, kdy mi bude moci vrátit můj lehký úder ranou stejně nečekanou, jako byla ta má. Věděl jsem to stejně dobře jako ona, že tohle je začátek jedné z našich bitev. BDSM her tak, jak je máme oba rádi.

„Tak jdeme, ty čubko, než tu oba zkameníme.“ vyzval jsem jí a beze spěchu chytil její vlasy, přitáhl jí k sobě a políbil. Určitě mi za to ve svých představách právě teď drtila moje prsty louskáčkem na ořechy, protože mě začala ta ruka svrbět. Milovala všechno, co jsem jí dělal, ale když jsem si jí takhle vzal a použil na veřejnosti, šílela vztekem. Laserovým zrakem mě vždycky porcovala zaživa. I když sebekontrolu měla opravdu zmáknutou, ty milisekundy vzteku v jejich očích se daly zachytit. Proto mě bavilo je sledovat a přidávat další.

Otevřel jsem dveře a když šla kolem mě, plácnul jsem jí přes zadek.

„Tak šup šup, ty loudo.“

Pohrdavý pohled, okamžitě schovaný za úsměv.

„Pane, to jste gentleman? Chováte se jako nějaký blbeček.“ řekla a okamžitě dodala: ,,Bez urážky, můj Pane.“

Začal jsem se smát nahlas. Zabejčilá Alenka nezklamala. Blbečku jsem jí říkal já. Pokaždé, když se chovala tím svým kouzelným způsobem, co mě odzbrojoval a já pak musel rychle hledat slova, abych se z ní nezbláznil. Radostí nad tím jaká je. Hravá, smyslná, plná fantazie a bojovnosti.

A zkuste být zlý na někoho, kdo vás zabije vaší vlastní zbraní. Sestřelí vás koltem ráže 45, pak jen tak foukne ke kouřící hlavni, a zastrčí ho zpátky do pouzdra s lehkostí a ležérností, jak to uměla ona. Nahlas jsem si povzdechl a viděl ten samolibý úsměv na její tváři. Nacpal jsem jí do auta a vyjeli jsme k domovu.

Cesta netrvala ani tak dlouho, jako nákup. Vždycky si náhle vzpomněla, když jsme měli na dohled supermarket, že mi doma určitě něco chybí. To byl její způsob, jak mě terorizovat. Věděla, jak mě nákupy stresují, stejně jako 90% mužů a vychutnávala si to.

Pomstychtivá a přitom s milostivým úsměvem, kdy člověk musel jen tiše trpět, tlačit vozík a občas s ním najet do jejího zadku. Omylem, samozřejmě. Její pohoršený výraz za to stál. Podívala se vždycky jako kdyby říkala: ,,Co to děláš, ty jelito nešikovný? a šla hrdě dál.

Jelito jsem použil před ní jen jednou a i tak to byla chyba. Měla paměť slona a kdykoli mi mohla beztrestně vrátit úder, s grácií to udělala. Tehdy jsem jelitem označil člověka, co do mě málem nacouval, když měl mobil nalepený na uchu a vyjížděl z parkoviště.

Nákup byl snad nekonečný a důvody proč koupit to či ono, bylo vysvětlováno způsobem, který bylo těžké napadnout. Nikdy totiž nedávala věci do vozíku bez komentáře. A ty stály za to. Zmrzlinu jsme nekupovali proto, že má na ní chuť, ale proto, že pan Mrazák si stěžoval, že je prázdný. Studentskou pečeť potřeboval skřítek výzkumník v oboru želé. Chleba byl pro hladovou Spíž. Lednice plakala, že nemá dost mléka. Skříňka v koupelně volala o pomoc, že má málo odličovacích tamponů a pleťového mléka, šampónů a pěny do koupele.

Nikdy jsem se neodličoval, nedával jsem si do vany pěnu, ani jsem nepoužíval šampon na dlouhé vlasy s vůní bůh ví čeho. Ale stejně jsem tlačil vozík jak otrok kolo u pouštní studny. Když si spočítala, kolik utrpení mi způsobila a kolik jí to bude stát v naturáliích, spokojeně se ušklíbla a konečně jsme zamířili ke kase. Oba jsme věděli, že tohle jí vrátím i s úroky, ale ona byla pro hru ochotná udělat všechno stejně, jako já.

Nechal jsem jí, ať si jde do své říše a já šel vybalovat nákup. Jen jednou to chtěla udělat ona. Skončilo to výpraskem, kdy se musela ohnout přes stůl a já jí zlískal zadek. Začala mi totiž organizovat systém a nechtěla ustoupit. Prý její je lepší a kdesi cosi. Byla to jen provokace. Chtěla svou dávku a věděla, jak si to zařídit. To byla její pozoruhodnost. Nikdy mi nezapomněla připomenout, kdo jsem a proč je ona se mnou. Takže jakákoli záminka pro to dostat na zadek, byla pro ní dobrá.

Zaplula do ložnice a pak už jsem slyšel jak zdraví své věci a svého kámoše Frantíka. Teploučkého, submisivního medvěda v růžových trenclích. Její zpovědník a kámoš. Za chvíli se mu zpovídala, co má se mnou za trápení a naslouchala jeho stížnostem. V jejích rozhovorech se objevovala slova jako tyran, hajzlpán, prasák a jiné. Těmito všemi tituly ve skutečnosti označovala mne. Ale zkuste někoho trestat za to, že si povídá se svým kámošem. On je žalobníček a ona ta nevinná, co z ní vždycky on všechno vytáhne.

„Moc se spolu nevybavujte vy dva tlučhubové a připrav se na večer. Jdeme na večeři!“

Náhlé ticho z ložnice znamenalo jen jediné: že se za chvíli se přicourá do kuchyně a bude vyzvídat. Zvědavá, cože to znamená a proč. Za chvíli tam byla. Stála ve dveřích, připravená ke startu. Od dveří to měla do svého království jen kousek a když hrozilo, že se něco semele, měla čas zdrhnout, zabarikádovat se u sebe v Jednorožečkově a přes plůtek vyjednávat. Z kuchyně to měla dál a občas prostě nedoběhla. Pak byla v mé moci a to bolelo.

„Co jste to říkal, Pane?“

„Á, slečna je tady. Že dnes jdeme na večeři. Sami dva. Jen tak. Bez důvodu.“

Raději jsem odpověděl dopředu, na všechny případné otázky. Nasadila truc pohled, protože jsem jí evidentně vzal prostor pro její otázky, ale okamžitě ho vyměnila za výraz Ach, já nešťastná, co si vezmu na sebe?

„Taky by vás nezabilo říct mi, kam jdeme a co si mám vzít na sebe, Pane.“ vyhrkla a zdrhla.

Vešel jsem do ložnice a musel se pousmát nad jejím postojem bojovnice. Držela pro jistotu v ruce polštářek, to byl jeden z azylantů, a připravená bojovat.

,,Jdeme do normální restaurace, takže žádná extravagance ani rozruch. Já si beru normální oblečení a ty si vezmeš nějaké šaty a boty, ve kterých nezakopneš.“

Hodila po mně polštářek a rychle si připravila další. Měla uctivou hromadu, kterou nasyslila za svůj pobyt u mě. Ikea byla šťastná z jejich nájezdů. Mohl jsem výzvu buď přijmout nebo být za suchara. Tak mne označovala, když žalovala Frantíkovi. Dělala to vždycky, když jsem odmítnul bojovat v polštářové bitvě, co ona milovala.

Poodešel jsem ke své posteli, nabral střelivo a bitva začala. Když skončila, jediný padlý byl Frantík, protože mu šlápla v zápalu boje na hlavu. Dopravila ho do lazaretu a teď měl kolem hlavy omotanou utěrku. Asi musel trpět. Rozšlápnutá hlava není sranda. Pak začala její honba za slečnou dokonalou. Koupelna, vlasy, nehty, výběr bot a oblečení. Lítala kolem mě jako vrtulník a vůbec jí nevadilo, že je nahatá. Měla svoje představy o tom, kdy se stydět a kdy na to nebyl čas. Teď evidentně nebyl.

Nakonec stála v kuchyni a dělala hrozné obličeje, koulela očima, jakože já jsem ta brzda, na kterou se musí čekat.

Sbalil jsem si to, co jsem potřeboval a šli jsme. V restauraci bylo tak akorát lidí a tak jsme na jídlo nečekali dlouho. Najedla se a sedla si tak, aby mohla kývat nohama. To aby mě mohla kopnout jakoby náhodou a přímo do holeně. Dramatickým tónem se mi vždycky omluvila. Zabít jí by bylo málo. Měl jsem to však být já, kdo nakonec rozdá karty. Ona o tom neměla ani tušení.

„Tady máš dárek.“ řekl jsem a položil před ní malou krabičku s mašlí.

Okamžitě se na ní vrhla a začal obřad. Nikdy neotevírala dárky rychle. Pomalu rozvázala mašli. Pak pomalu otvírala krabičku, jako kdyby na ní měl vyskočit čert.

„Co to je?“ řekla a červeň v jejích tvářích byla známka, že moc dobře ví, co to je a jen se chtěla ujistit, že jí nešálí zrak.

„To, s čím teď půjdeš na toaletu a dáš to tam, kam to patří. A pak se zase vrátíš sem. Je něco nejasného v tom, co říkám?“

Okamžitě pochopila, kdo jí odpovídá, takže se ozvalo jen stručné: „Ano, Pane.“ a byla pryč.

V té krabičce byla malá vibrační vaginální kulička na dálkové ovládání, které jsem měl v kapse. Dnes měla zažít teror. Jen jsem jí to nějak zapomněl říct dopředu. Vracela se a v ruce nesla krabičku. Prázdnou. Položila jí na stůl před sebe a já jí pomohl se posadit.

Objednal jsem pití a začala konverzace. Klidná, o všem, co se stalo za dobu, co jsme se neviděli. A pak jsem si začal hrát. Byl to velice tichý vibrátor. Její oči se rozšířily překvapením a tváře zčervenaly. Nečekala, že si s ní budu hrát tady a teď. Postupně jsem vibrace zpomaloval nebo zrychloval, anebo úplně vypnul, abych je pak zase zapnul a pokračoval v teroru. Její vzrušení bylo očividné, jenže jsem měl jiný plán. Takže jsem vibrace vypnul a nechal jí vydechnout. Potřebovala to.

V klidu jsme dopili, já zaplatil, nabídl jí rámě a pak jsme odešli. To rámě evidentně potřebovala. Vyšli jsme do potemnělé uličky a došli na místo, kam nebylo až tak moc vidět a kde stála zeď domu. Rozhlédl jsem se a když jsem se ujistil, že jsme na noční ulici sami, postavil jsem ji ke zdi.

„Ruce.“

Jediné slůvko a ona věděla, co má dělat. Dala je nad hlavu a já je sevřel do své ruky. Druhou jsem zajel mezi její stehna a dotkl se jejich kalhotek. Po předešlém teroru byly vlhké. Přes kalhotky jsem jí začal dráždit a sledoval její obličej. Dech prozrazoval, že je vzrušená. Z toho jak si jí zase beru a neptám se, z toho, že může někdo přijít a uvidět nás. Směsice podnětů, co ovládaly její tělo i smysly.

Přestal jsem, protože se začala dostávat na hranici orgasmu a tam jsem ještě dojít nechtěl. Chvilku jsem počkal a pak jí vyndal kuličku. Odvedl jsem jí k autu, pomohl nastoupit a vyrazili jsme k domovu. Mlčela. Pokradmu se na mě koukala a dávala si dohromady, co se to děje a proč. I já mlčel a díval se na cestu. Za chvíli jsme zastavili před domem.

Po příchodu měla v plánu okamžitě ze sebe všechno svléci a skočit do vany. Jenže to nebyl můj plán. Nechal jsem jí, aby došla k ložnici.

„Vrať se sem.“

Zastavila se a otočila se. Zvědavě na mě pohlížela a šla pomalu ke mně.

„Posaď se na stůl!“

Beze slova odporu se posadila a já jí položil ruce na stehna.

„Teď si to přede mnou hezky a pomalu uděláš. Já se budu dívat.“

Jako omámená sledovala, jak jí stahuju kalhotky a pokládám je na stůl. Pak jsem jí roztáhnul nohy od sebe a opřel se o opěradlo židle. Pomalu si se sebou začala hrát a dívala se na mě. V očích měla touhu a vzrušení z toho, že si s ní zase hraju jako se svou hračkou.

Už se pomalu blížila k vrcholu, když jsem jí chytil za ruku a přerušil to. Pohled zabijáka mě utvrdil v tom, že mě teď tak trochu nenávidí. Ale neměla to dnes mít snadné. Pomalu jsem olíbal její vlhké prsty. Jednoduše jsem jí sundal ze stolu, vzal za ruku a odvedl do ložnice. Šla, jako poslušná ovečka.

Beze slova jsem jí přetáhl šaty přes hlavu a sundal podprsenku. Oči jsem jí zavázal a pomohl vylézt na postel. Odešel jsem si pro důtky a na cestě zpátky se kochal pohledem, jak klečí na čtyřech a čeká, co přinese další chvíle.

Pustil jsem Michaela Boltona, ale potichu, aby jen dokreslil náladu a nerušil.

Přistoupil jsem k ní a vstoupil do ní. Ne jako Pán, co jí má vyšukat mozek z hlavy, ale jako muž, co po ní touží. Prostě úplně někdo jiný, než jí poroučel celý večer. Slastně se prohnula a pomalu mi začala vycházet naproti. A pak jsem jí dal první ránu důtkami. Zcela ji to vykolejilo, protože tohle nečekala. Začal jsem jí bičovat a vstupovat do ní. Ne ve stejném tempu, ale proti sobě. Bolest a slast.

Moje celovečerní odpírání a teror, zasadilo její touze poslední ránu. Příliš podnětů toho večera přineslo své ovoce. Začala se chvět a pak se ozvalo dlouhé zasténaní plné touhy, vášně a potlačovaného orgasmu. Svalila se na bok stočená do klubíčka a jejímu tělu vládl jeden orgasmus za druhým. Už jsem měl to potěšení poznat multiorgasmický stav. Ona ho prožívala právě teď.

Stál jsem tam a jen se díval. Nemohl jsem se nabažit toho pohledu na ní. Jakk dlouho to trvalo, nevím, ale bylo to nádherné. Pomalu se utišovala, stáhla si šátek a podívala se na mě. V očích všechnu lásku i nenávist, obdiv i pohrdání.

A pak se usmála a byla tam jen láska.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.