bdsmdream.cz

Pie Jesu : Svobodné království Jednorožečkov

Tak, jak se naše schůzky stávaly častějšími, a jak u mě začalo přibývat Alenčiných věcí, učinil jsem nabídku, aby u mě přespávala. Přijala to s nadšením jí vlastním. Jednoho sobotního odpoledne jsem jí vyzvedl, tentokrát však s objemnou taškou. Dojeli jsme domů a jal jsem se nastavit pravidla, která jsem vymyslel.

„Pojď se mnou, ukážu ti, kde budeš spát“ uvedl jsem jí do bytu, držíc její bagáž a hned vyrazil k volnému pokoji. Cupkala za mnou, samozřejmě bosá, jako vždy. Otevřel jsem dveře.

„Tady můžeš přespávat, abys měla soukromí. Je to pokoj, kam si odkládám věci, ale neboj, dám to tu do pořádku.“ otočil jsem k ní hlavu a záhy zjistil, že si povídám sám se sebou. Šel jsem jí hledat. Klečela na zemi v mé ložnici a koukala na kožešinu, co ležela před mou postelí. Její ruka se jí dotýkala a hladila jí jak svátost. Nikdy předtím tu kožešinu nemohla vidět. Byla totiž ve skříni, kterou jsem vyklidil v tom pokoji, co jí byl evidentně úplně ukradený.

Tu kožešinu jsem měl od kamaráda cestovatele z Mongolska a ani nevím, z čeho byla. Ve skříni byla proto, aby se na ní neprášilo, a abych přes ní nemusel chodit, když jsem šel k posteli. Byla asi dva na dva metry, skoro bílá a měla dlouhý chlup. Díky bohu nelínala. Občas jsem na ní spával, když jsem si potřeboval narovnat záda. A teď u ní klečela Alenka a dívala se na ní, jako na zázrak.

„Na co koukáš? Já ti tam ukazuju pokoj, kde budeš spát a Ty si tu hraješ s kůží!“

„Nehraju si s kůží, ale s kožešinkou“ opravila mě jemně. „Pane, nechci postel. Směla bych spát tady na kožešince?“

Ta otázka mě trochu zaskočila. Ale když jsem uviděl ten výraz, věděl jsem, že je rozhodnutá a taky, že neustoupí i kdybych jí měl vymlátit duši z těla. Ta kožešinka byla jeden z jejích symbolů. Stejně, jako obojek, měla i ona význam, který normální člověk nechápal. Dívala se na mě s tou tichou prosbou v očích. Neměl jsem sílu a vlastně ani chuť se dohadovat.

„Dobře, ale běda ti, jestli si pak budeš stěžovat, že je taková nebo maková, ta podlaha, že je tvrdá a bůh ví, co ještě! Dám ti jí tedy vedle do pokoje.“

Zavrtěla hlavou a začala bitva o kožešinku.

„Ne, já bych jí měla radši tady. Vedle určitě straší a já se sama bojím.“

„Tady zase straším a chrápu já.“ odvětil jsem.

„Tam neuslyším, když budete něco potřebovat a určitě tam táhne.“ pokračovala v důvodech, proč to nepůjde.

„Netáhne a je tam teplo.“ řekl jsem trpělivě.

„Mám radši chládek.“ protiřečila si a pokračovala: „Někdy v noci vstanu a chodím, protože jsem náměsíčná. Tenhle pokoj je veliký a tak nebudu narážet do zdí.“

„Budeš tam mít pohodlí a soukromí.“

„Nebudu tam mít Vás.“

Došly mi argumenty. Jedna nula a kožešinka byla její.

„Dobře. Ale jak jsem říkal. Běda ti, jestli si budeš stěžovat!“

„Nebudu.“ ujistila mě a práskla sebou na kožešinku, až to zadunělo. Bylo jí to úplně fuk. Válela se po ní, jak hříbě po jarní louce a já se musel otočit, abych se nezačal smát. Tím, že jsem jí dovolil spát na kožešince, jsem nechtěně spustil lavinu, která mě měla v budoucnu smést. Bitvu vyhrála, takže se jí na tváři usadil ten její samolibý výraz. Podal jsem jí její raneček a šel dát vodu na čaj.

Zatímco jsem stál v kuchyni, vedle probíhal urputný proces zabydlování se. Zavolal jsem, že čaj je hotový, ale to jsem mohl zrovna mluvit do zdi.

„Padej sem, ten čaj bude studenej, než se sem dohrabeš.“

I přes zeď jsem viděl, jak dělá dlouhej nos a vyplazuje jazyk. Neochotně se šourala, ale jakmile vešla do kuchyně, nasadila ten nejroztomilejší výraz. S ní se člověk opravdu nemohl nudit a nesmát se už vůbec ne. Čaj do sebe skoro nalila.

„Pane, můžu si jít ještě dobalit, prosím?“

„Jdi mi z očí, ty čubko. Nechci tě vidět, dokud to nebudeš mít.“

Jinak jsem to nemohl zařídit, protože by dělala trucíky a ksichtila se celý večer. Ale tak trochu jsem jí chápal. Splnil se jí sen. Vzal jsem si do kuchyně knížku a dal jí prostor. Po chvilce se odvedle ozval její hlas:

„Pane, můžu vás poprosit.?“

„Co chceš?“ optal jsem se.

„Pane, můžu vás poprosit?“ zopakovala, aniž by odpověděla. A to by vydržela, dokud bych jí nezabil, takže jsem se zvedl a šel vedle. To, co jsem uviděl, mě docela zaskočilo. Její věci kolem kožešinky a všude samý jednorožec. Na hrnku, na ponožkách, na tričku, všude jednorožci.

„Není to trochu moc?“ zeptala se mě na názor.

„Je to trochu dost, ale je to tvoje království.“ odpověděl jsem a z jednorožců se mi skoro točila hlava.

„Co jste to řekl?“ zeptala se a její oči na mě překvapeně zíraly.

„Že je to tvoje království, tak si s ním dělej, co chceš. Hlavně, ať se mi to neplete pod nohy!“

„Děkuji Vám moc, můj Pane!“ rozběhla se ke mně a objala mě.

 

Jenže to byl teprve začátek. Myslím toho, co mělo následovat. A já vůbec netušil, co jsem vypustil do světa a probudil k životu. Následující dny a týdny mi otevřely oči. Asi o týden později jsme byli opět spolu, ona ve svém království, já s knížkou v posteli.

„Pane, můžu vás vyrušit?“

Nereagoval jsem.

„Pane, můžu vás, prosím, vyrušit?“

„O co jde?“ zeptal jsem se, abych ukončil to její replay.

„Nemyslíte, že by království mělo mít hradby?“ zněla její otázka a já zbystřil. Na tyhle její otázky se člověk musel soustředit, jinak se pak nestačil divit.

„No teoreticky by je mít mělo, ale tady asi těžko.“

„A co plůtek místo nich?“

Uhodl jsem. Měla plán a rozhodnutí uskutečnit ho stůj, co stůj.

„No plůtek by snad mohl být.“

„A jak myslíte, že by měl být vysoký?“ pokračovala ve svém tažení.

„Co já vím? Určitě ne vyšší, než postel.“

„To by se mi moc líbilo, ale asi by to bylo drahé, že?“

Sypala návnadu, na kterou jsem se měl chytit. K tomu měla výraz Ach, já nešťastná, co si jen počnu!

„Pár prken se koupí, kámoš má truhlárnu. Občas mu tam pomáhám.“

Moc dobře jsem věděl, jak cennou informaci jí poskytuju. Hrála svou hru a já svou. Zvědavost, kam až je schopná zajít, mě hnala do boje. Oči se jí rozzářily a na chvilku nad sebou ztratila kontrolu. Ale rychle se zase vrátila zpátky k Ach, já nešťastná, co si jen počnu!

„Hmm, škoda, že nemám penízky. Hned bych si ta prkna koupila.“ řekla tím nejsmutnějším tónem a koukala se do země. Nohou se vrtala v kožešince.

„Koupím je a ty si to odpracuješ.“

„Udělám všechno, co budete chtít.“ vyhrkla a podívala se na mě. Štěstí z ní jen prýštilo. „A kdy by se ta prkna jako koupila?“ prostá otázka od toho, kdo ví, že už zbývá jen dobít poslední kótu.

„Když tě to umlčí, tak klidně hned.“

Nechtěl jsem to její trápení se mnou prodlužovat. Bylo by to nekonečné a stejně bych to prohrál. Takhle jsem si alespoň zachoval zdání toho, že to byl můj nápad. Takže nás čekala cesta do OBI a pak ke kámošovi do dílny.

Plůtek byl postaven a v její hlavičce vězela další salva nápadů. Tentokrát to však začalo jinak. Seděla mi na klíně, houpala svýma bosýma nohama a koukala na své království. Zářilo novotou a to byl ten problém.

„Pane, myslíte, že jsou barvy drahé?“ optala se a já věděl, že je to tu znovu.

„Jaké barvy?“

„Takové ty na dřevo.“¨

„Na co potřebuješ barvy na dřevo? Budeš snad doma něco natírat?“

„Ne doma ne. Ale myslela jsem si, že bych si ty hradby nějak ozdobila. Ale nechte to být, i takhle je to hezké.“

Nahodila udičku a čekala, jestli se ryba chytí. Její Pán ryba. V duchu jsem se smál. Musel jsem ocenit její smysl pro systém. Nemohla mít jen obyčejná prkýnka, chtěla dokonalost. Jako správná žena a její hnací motory.

„No, nevím, kolik stojí, ale můžeme to zjistit.“

„Když nevíte coby, zeptejte se v OBI.“ vyletělo z ní, jak zajíc z roští.

„Jo v OBI by to mohli vedet, jenže ty si skoro nahá.“

Nikdy jsem neviděl nikoho tak rychle oblečeného. Takže z OBI jsme se vraceli nejen s barvami, ale i s další várkou prkýnek na poličky, klubkem provazu na jejich upevnění a s několika štětci. A koncert měl mít pokračování.

„Já myslím, že asi nejsem tak šikovná jako vy, můj Pane. Myslíte, že bych zvládla to natírání tak, abych to tu všude nepocákala?“

Když jsem stál u toho plůtku se štětcem v ruce, nevím proč, vybavila se mi scéna z filmu Páni kluci. Kluci, kteří natírají plot, zatímco Tomáš počítá výdělek. Ona míchala barvy a říkala mi, které prkno a jakou barvou mám natřít. Bavil jsem se jejím nadšením a dělal hrozně otráveného. Přišla ke mně a pohladila mě po tváři s výrazem hodný chlapec a usmívala se, jako Měsíček. Cikáni a jejich vozy na kočování byly jen slabý odvar toho, co tu vznikalo. Nakonec jsem ocenil její vkus a cit pro barvy. Vypadalo to hezky a ona zářila, jak slunce. Byla šťastná, že její království je skoro dokonalé. Skoro.

Bylo to za pár týdnů po tom, co bylo domalováno, poličky pověšené a na nich se hromada věcí. Seděl jsem u stolu a četl jsem si. Ona se najednou, kde se vzala tu se vzala, postavila se vedle mě a palcem nohy začala dělat ďolík do podlahy. Tedy, tak to alespoň vypadalo.

„Co zas, prosím tě, chceš?“ vyjelo ze mě.

„Nic, Pane, jen tu tak stojím a koukám se.“

Nikdy nestála a nekoukala se jen tak. Vždycky za tím něco bylo.

„Dočtu si kapitolu a budu se ti věnovat. Zatím si zalez do toho svého Jednorožečkova a neruš!“

Vyvalila na mě oči.

„Co jste to říkal Pane?“

„Že si máš zalézt do toho svého Jednorožečkova a nechat mě číst.“

Na tváři se jí objevil výraz osvícení, otočila se a pak už jsem jen slyšel, jak něco kutí. Dočetl jsem a otočil se k ní. Hrdě tam stála se založenýma rukama a na plůtku vedle ní cedule s nápisem:

Svobodné království Jednorožečkov. Pánům vstup zakázán! 

A pod tím malým písmem:  Ten můj tam může, když přinese želé.

Bojoval jsem sám se sebou, abych se nesmál nahlas a neurazil tím její Veličenstvo.

„Ještě ti chybí brána a bude to dokonalé.“

Ani nevím jak, ale najednou byla u mě. Na kolenou, s rukama kolem mých nohou.

„Brána! To je to, co tomu chybělo. Děkuji vám, můj Pane, jste dokonalý.“

Pak mě položila pod gilotinu a zatáhla za provaz.

„Takže ten váš kamarád mi udělá i bránu?“

Než mi dopadla hlava do koše, slyšel jsem se jak říkám: „Jo, udělá, ty královno.“

Do týdne byla brána hotová. Na vrcholu královská koruna a na křídlech brány jednorožci. Svobodné království Jednorožečkov spatřilo světlo světa. A pak se začaly dít divné věci. Tedy přesněji, začaly se mi ztrácet věci. První se ztratil můj polštář. Objevil se v jejím království. Na mou otázku, co tam dělá, se postavila, založila si ruce na prsou a začalo velké představení.

„Požádal tu o azyl. A já, jako královna, jsem ho musela přijmout, když v jeho zemi zuří válka.“

„Jak o azyl? Je to můj polštář!“

„Bohužel, už není. Je svobodný občan mého království a doufám, že budete respektovat hranice mé říše.“

Dokonalá královna. Aby mi ukázala, že to myslí vážně, ukázala na ceduli. Otočil jsem se a šel pryč. V koupelně jsem se začal smát, jak blázen.

Časem u ní o azyl požádal můj pullitrák s obrázkem švestek, byl po babičce, hodinky, polaroid, DVD přehrávač a sluchátka, DVD Slunce seno, všechny díly, kapesníky, trenýrky, svetr, kašmírová šála a spousta dalších věcí. Daň za to, že jsem jí dal kožešinku.

Ať žije a vzkvétá Svobodné království Jednorožečkov!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.