bdsmdream.cz

Pie Jesu : Skříň aneb dluhy se platí

Čekala na mě na našem obvyklém místě a už zdálky jsem viděl, že je něco špatně. Vždycky jsem zaparkoval auto a šel pro ní.

„Ahoj Děvčátko.“

Dnes jsem neútočil, protože ten smutný výraz mi nějak neseděl.

„Copak se děje?“ zeptal jsem se a odpověď přišla vzápětí.

„Menzesijan Protivný dorazil na návštěvu.“

Nikdy neříkala věci tak jako jiní. Menzesijan. Musel jsem se usmát a podívat se na ní. Na její smutek a představu, že jí kvůli ženským problémům nevezmu k sobě.

„A to si jako myslíš, že Tě pošlu domu nebo co? Jsem velkej kluk a stejně mám nějaké vyřizování. Pak bude víkend s filmy, co jsi neviděla, protože když je dávali, byla jsi někde s kyblíkem na pískovišti.“

Její obličej zářil, jako když po bouřce vyjde slunce a vymaluje na obloze duhu.

„Tak jdeme, slečno Bubáková.“

Samozřejmě na mě v obličeji hodila trucovitou odpověď a nechala si vzít tašku. Přesto mě sama vzala za ruku a vyrazili jsme k autu.

Cestou se na mě dívala, jako kdybych jí dal nejméně Karlštejn a ne víkend se mnou. Ale i když měla své dny, věděl jsem, že to nebude nijak bránit a vadit jejím bejkárnám. Ty se jí totiž v hlavě rodily nepřetržitě a já se na ně těšil.

Přijeli jsme domů. Odnesl jsem tašku do jejího království a nechal jí vybalit. Čekalo mě nějaké zařizování a tak byl čas připravit jí na to, že bude chvilku sama doma. Takže jsem začal palebnou přípravu a obrnil se trpělivostí.

„Teď si na chvíli odskočím a tak za hoďku budu zpátky.“

Jak jsem čekal, začala přestřelka.

„Kam?“

„Jen za kámošem a pojedu sám.“

„Proč?“

„Protože nemám čas vás seznamovat a chci to rychle vyřídit.“

„Takže se za mě stydíte?“

„Ne nestydím, ale nudila by ses tam.“

„Jak to můžete vědět?“

„Protože to vím. Zatím si tu najdeš nějakou zábavu.

„Chci jet s vámi!“

Dali jsme asi tři kola a na konci toho tu stál bubák, kombinovaný s plačkou a já, člověk, co jí nemá rád, nic jí nedopřeje, drží jí doma pod zámkem a ona je teď nešťastná. Podařilo se mi jí uplatit balíkem oříšků, Studentskou pečetí a asi kilovým balením popcornu.

Pak mi milostivě dovolila odejít. Ale věděl jsem, že je to jen zdání. Nikdy nic neprošlo jen tak. Ne, že by byla mstivá, jen nezapomínala. A to mě bavilo.

Díky tomu jsem byl pořád ve střehu a o tom to celé bylo. Neumřít nudou, ale vyčerpáním z boje s bytostí, jako byla Alenka. S ní i malá hádka byla zážitek. Věděl jsem skoro na sto procent, že než se vrátím, bude plán odvety vymyšlen a doveden do absolutna.

Vyřídil jsem, co bylo potřeba, v obchodě nakoupil věci, které byly na seznamu od paní Královny a vydal se na cestu k zpět.

Doma bylo ticho. Na věšáku nevisel kabát a její botičky byly taky pryč. Hlavou mi blesklo, že se urazila a odešla. Ale raději jsem se vydal prozkoumat situaci. Koupelna prázdná, toaleta také. Království bez královny a pokoj, kterému říkala haraburďárna, taky.

„Jestli se někde schováváš, nepřej si mě. Až tě najdu…“ vyhrožoval jsem do vzduchu. „Seřežu tě Menzesijan Nemenzesijan.“

Ale ticho bylo jediné, co naplňovalo vzduch.

Pod postelí také nebyla. Tam se už kdysi a neúspěšně schovala před výpraskem. Posadil jsem se na ní a přemýšlel, co se vlastně asi dělo, když zavrzala skříň. Vstal jsem a šel se podívat, proč vrže.

„Baf!“ ozvalo se, sotva se dveře pod mou rukou otevřely. Já si sednul na zadek.

Měla na sobě moje triko, trenky a ušanku. Na nohou tlusté ponožky a smála se jak prdlouš tomu, že mě dostala.

„Ty blbečku praštěnej! Budu z tebe mít infarkt“ vydechl jsem a musel se začít smát. Vidět jí v tom jejím přestrojení a hlavně šťastnou, jak zase zabodovala, bylo úlevné. Velké dítě. Hlavně ta ušanka jí fakt slušela. Její krásně zrzavé vlasy a ta chlupatá čepice, zkrátka hotový zálesák.

„Co jste to tu vykřikoval, když jste mě hledal?“

Tušil jsem zradu, a tak jsem se snažil hrát ouťárnu.

„Nic, jen jsem si tu tak pindal a nadával, kde jsi. Takhle se mi ztratit, myslel jsem, že si se urazila a odešla. Tak sem prostě vyhrožoval do vzduchu, naprázdno.“

„Tak naprázdno, jo?“ protáhla a já věděl, že mi to vůbec nezblajzla.

Skončili jsme u telky na gauči. Občas jsme pro něco na střídačku zašli do kuchyně, doplnit si zásoby. Samozřejmě mi ze Studentské vyzobala všechno želé, polila mě kafem a vybrala největší kešu oříšky z pytlíku. Byla jak kyselina pokud šlo o oříšky. Ale měl jsem jí rád a zavřít do skříně jsem jí nechtěl. Mlátila by do ní, takže bych jí stejně nakonec pustil ven.

Víkend s Menzesijanem skončil a bylo to i tak hezké. Jenže další setkání bylo pokračováním toho, co jsem považoval za mrtvé. Alenka ne.

Byla zas u mě a já si četl u stolu v ložnici. Občas mi padl pohled do šmírátka, co dělá. Šmírátko je zrcadlo na stůl a jeho výhoda spočívá v tom, že se dá nastavovat tak, aby člověk viděl, co potřebuje. Svůj název dostalo v den, kdy Alenka zjistila, že je oboustranné a ta druhá strana je zvětšovací. Tehdy poprvé zjistila, že emigrace na toto zrcátko není možná.

„Zas na mě koukáte do toho svého šmírátka?“ ozvalo se za mými zády káravým tónem a já se jen podíval přes rameno.

„Jaký šmírátko?“

„To co máte na stole a ve kterým mě pořád hlídáte, jak vězně na Borech.“

„Jo ty myslíš zrcátko?“

„Ano, jenže tohle je na šmírování.“

Usmál jsem se a než jsem stačil něco říci, najednou ho měla v rukách. Začala si ho prohlížet a pak objevila druhou stranu.

„Jé ono zvětšuje.“ pronesla a začala se v něm zkoumat. „A jéje…budu si muset vytrhat obočí.“ a i se zrcátkem se vydala do svého království.

Hned jsem věděl, k čemu se schyluje. Jak ho dostane do drápů, je v emigraci a nedostanu ho zpátky.

„Okamžitě ho dej zpátky na stůl!“

„Ale já…“ otočila se na mě skoro překvapeně, ale nenechal jsem jí domluvit.

„Ne! A ať už je tady!“

Neochotně se doloudala ke stolu rychlostí dostihového šneka. S nejnešťastnějším výrazem ho postavila na stůl, ale ruku z něho nesundala. Provokace.

„Já bych vám ho vrátila, Pane.“

„Jo, vlaštovky se taky občas vrátí.“

„Ale vlaštovky nemají zarostlý obočí.“

„Máš zrcadlo v koupelně.“

„Špatně se mi do něj kouká. Jsem malá a ze židle spadnu.“

,„Máš zrcadlo přes celou zeď tady.“

„Je tu takový divný šero a to zrcadlo lže.“

„Prostě tohle zrcátko je moje!“

„Myslíte šmírátko.“

„Jo, klidně šmírátko, ale přes hranice se prostě nedostane.“

„Jen bych si ho půjčila a vrátila.“

„Nikdy nic nevracíš!“

„Nemůžu za to, že se to děje. Jak poznají svobodu království, chtějí žít už jen tam.“

„Tohle zrcátko nikam nepůjde a basta!“

„Budu vás všude chválit, jak jste velkorysý.“

„Nejsem!“

„Nejste, ale já se za vás přimluvím.“

Tuhle drzost jsem přešel a sundal její ruku ze zrcátka. Pochopila, že tudy cesta nevede.

„Tak si ho půjčím a budu tady. Prosíííím!“

A byla na kolenou. Mrcha nádherná! Věděla, jak na mě.

„Přines si židli z kuchyně a budeš tady.“

Najednou už neprosila, hodila po mně uražený výraz a šla si pro židli. Poté se stůl začal hemžit pinzetou, odličovacími tampony, pleťovým mlékem a dalším možný haraburdím. Byl jsem ten Tyran, co jí nechce půjčit šmírátko.

Ksichtila se do něj, trhala si obočí a občas se na mne podívala, jestli jsem náhodou nezměnil názor.

Když dokončila, asi po dvou hodinách, své dílo s tím, že mě neustále jakoby náhodou kopala do holeně, jak si houpala nohama, sebrala se, odtáhla židli a odešla do svého království. A něco si napsala do notýsku. Asi způsob mé popravy.

Ale šmírátko zůstalo na mém stole. Poprvé nedostala něco, co chtěla a já byl vítěz.

Teď seděla a soustředěně okusovala tužku. Listovala deníčkem a pak se usmála, asi nad jednou z poznámek. Zbystřil jsem, protože to byl varovný signál. Nedbale jsem listoval knížkou, ale nečetl jsem. Věděl jsem, že něco chystá. K něčemu se právě rozhodla. A pak nenápadně, tiše vstala a začala se šourat směrem ke skříni.

Opřela se o ní zády a dělala, jakože nic. Jen tak tam chvilku stála…a pak do ní patou kopla!

Otočil jsem se k ní.

„Co kopeš do tý skříně, ty vobludo?“

„Cože jako, kdo že, vobluda?“ začala blekotat a dala si ruce v bok. První bod pro mě. Když začala mluvit bez ladu a skladu, měl jsem náskok.

„Jo, ty vobludo, proč kopeš do tý skříně?“

Nadechla se: „Já do žádné skříně nekopla, to se mi asi svezla noha.“

„Jo, tak jako náhodou se ti svezla noha a já jsem slepej!“

Uvědomila si, že šmírátko jí muselo zradit, nicméně hrála dál. Plán je plán. To mi došlo hned, jak pokračovala.

„No, jak jsem tam tak stála, skříň mi začala šeptat.“

„Cože začala?“

„No začala vás pomlouvat.“

„Jo? A co tak asi povídala?“

„Že jste tuhle vyhrožoval.“

Už mi došlo, o co jí vlastně šlo. Poznámka v deníčku byla tutově o tom, jak jsem vykřikoval, že jí seřežu, když jsem jí při Menzesjanové návštěvě hledal a pak to zapřel. Ten deníček bych fakt jednou chtěl číst. Tam musely být věci! Ale byl její a já to respektoval.

„Takže to zkrátíme. Ty si dones řemen a skříň bude svědek, že já nevyhrožuju naprázdno.“

Ten její samolibý úsměv, že dosáhla svého, mě pobavil. Čubka, co ví, co chce a jak to dostat. Přeci si neodpustí, že má chuť dostat na zadek, tak to navlékne tak, aby ona byla ta nevinná a já ten grázl, co bez toho nemůže být.

Odešla a já čekal.

Z kuchyně se ozval její smích. Věděl jsem natuty, že cestou něco vymyslela. Pak se po kolenou, s řemenem v zubech, dokodrcala ke mně. Pousmání na její tváři, bylo jasné varování.

Vzal jsem řemen a pro jistotu si ho prohlédl. Bylo na něm cosi hnědého. Takový flek. Nejistě jsem k tomu přivoněl. Nugát. Ta čubka ho natřela ho nugátem!

„Tak tohle si tedy slízneš!“ podal jsem jí řemen a pak jen zíral, co předváděl její jazyk a rty.

Symfonie smyslnosti. Erotično v přímém přenosu. Její děvkovitost sklízela ovoce. Dostala nakonec tím páskem a to, že se jí asi špatně sedělo, nebrala jako nepříjemnost.

Byla to její výhra a chutnala po nugátu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.