bdsmdream.cz

Pie Jesu : Setkání s minulostí

Roland byl jeden z Pánů, které jsem při svých procházkách po chatu kdysi potkal. Mladý podnikatel, který si svou sexuální posedlost zpestřoval a zabaloval do trochy BDSM. Jak se skutečně jmenoval, není důležité. Ani jsem to vlastně nevěděl. Důležité bylo zjištění, že byl Pánem mé subínky. Kdysi dávno, než jsem jí poznal já.

Byl to ten jeden z našich dnů, které jsme trávili spolu. Já, ležíc na posteli, s knížkou v ruce a ona ve svém království, kterému jsem dal nechtěně jméno Jednorožečkov. A ona ten název okamžitě přijala za oficiální.

Dočetl jsem a zeptal se, jestli si dáme zmrzku. Zvláštní, že nikdy neřekla ne. Nikdy si nechtěla vzít malou lžičku, ale jedině velkou, polévkovou. Svojí. Speciální. Na jejím držadle byl vybroušený jednorožec. Dárek ode mě. Její posedlost jednorožci byla jednou z jejích úchylek. Měla je na ponožkách, tričkách, doplňcích a bůh ví, na čem ještě. Prostě jak někde objevila jednorožce, musel být její.

Teď seděla u stolu, lžíci držíc jako žezlo a cpala se zmrzlinou, jako o život. Někdy mi přišlo, že jí ani tak nešlo o zmrzlinu, ale spíše o šerm lžícemi, který jsme nad kbelíkem vždycky sváděli. Mezi sousty jsme si povídali. Položil jsem jí jednu z otázku, nad kterou jsem už nějakou dobu přemýšlel. Zeptal jsem se, kdo byl vlastně její první Pán.

S pusou plnou zmrzliny mi o něm začala vyprávět. Při zmínce o tom, jak se hnal za tím, mít po svém boku vysokou, štíhlou blondýnu, mi okamžitě naskočil v mysli Roland. Tentokrát už jsem se neptal bez cíle. Chtěl jsem mít jistotu, že je má domněnka správná. Pokládal jsem otázky a ona bez rozpaků odpovídala. Byl jsem si víc, než jistý, že to byl on. Jeho styl, jeho vystupování, požadavky, zkrátka jeho pečeť. Vždycky si našel svou oběť, užil si hlavně sexu, trochu BDSM, a už se hnal za dalším tělem. Duši nehledal.

Vím, že to byl vždy kámen úrazu našich chatových konverzací. Nemohl pochopit můj přístup k subinkám. Chápal jsem ho. Byl mladší, než já, a byl mužem, kterému ženy padaly k nohám. Nebo tedy spíš do postele.

Místnost, kam jsme společně chodili, navštěvovaly dva typy žen. Ty, co hledaly sexuální nadvládu a to byl jeho rajón, a ty, co hledaly prožitky. To byl zase můj šálek čaje.

O jedné z těch, které tam chodily za mnou, mi napsal, že je asi nějaká divná, protože nechce šukat. Byla to moje subinka, která mě oslovila. Pročetla si můj profil a pochopila z něj, kdo a co jsem zač. Jenže to Roland nemohl tušit. Vyjížděl prostě po každém ženském nicku, který se objevil v místnosti. Lovec, dravec.

A teď najednou zjistím, že přeci jen máme něco společného. Subinku. Tedy, on jí měl kdysi a jako spoustě jiných, jí něco málo z BDSM dal. Ale když mu zevšedněla, nechal jí jít. Šel prostě dál. Na další lov, výpravu za svým snem o své blonďaté, štíhlé a dlouhonohé Bohyni.

„Znal jsem ho.“ řekl jsem. Ale neřekl, že jsem s ním v kontaktu i teď. Ne, že bychom se navštěvovali, ale našel jsem ho na Bdsmlife stejně, jako jeho Bohyni. Přeci jen jí nakonec našel a cena, co za to zaplatil, byla vysoká. Ona totiž byla switch a on na to musel přistoupit, ačkoliv byl čistý Dominant.

Tak jsme se o něm bavili a Jidáš ve mně začal vymýšlet plán. Když mi o něm vyprávěla, měla takový podivný výraz ve tváři. S každou větou, co o něm pronesla, jsem začal koketovat s myšlenkou, že ho ještě z hlavy nepustila. A že rána v srdci, kterou jí svou lehkovážností způsobil, pořád ještě bolí. Naslouchal jsem a postupně si složil onu pomyslnou mozaiku dohromady. Nyní jsem věděl přesně, co udělám a proč. Zúčtuju tu jeho lhostejnost vůči citům a dám mu tak lekci.

Nechal jsem si vše projít hlavou a pak pomalu začal organizovat schůzku. Pozval jsem ho i s jeho Bohyní k nám a Alence řekl, že budeme mít návštěvu. Nebyla z toho moc nadšená, protože měla náš čas ráda pro sebe. Je to takový menší hamounek, ale když viděla, že mi na tom záleží, nechala se přemluvit. Uplatil jsem jí návštěvou salónku, což brala, jako adekvátní náhradu našeho času.

Zazvonil zvonek a já šel otevřít. Alenka se ještě rychle kontrolovala v koupelně. Na prahu stál Roland a jeho Bohyně. Dva na pohled krásní lidé, ale byl z nich cítit chlad. Oboustranný. Alenka vyběhla z koupelny, pozdravila a hned na to ztichla. Zírala na Rolanda a on nechápavě přehazoval pohled z ní na mě. Abych to nějak uklidnil, představil jsem jim Alenku. Roland zase představil sebe a svou Bohyni. A jako za starých časů na chatu, oba jsme měli to své. On božskou krásu a já dokonalost v podobě Alenky. Neměl jsem chlad, ale ženskost a vřelou vášeň spojenou s energií Děvčátka. Taková byla Alenčina duše.

I když stála Alenka vedle mě, měl jsem pocit, jako kdyby mě s rozběhem nakopla do zadku. Skoro jsem nadskočil. Tušil jsem, že za tohle si mě podá. Podíval se ji do očí. Pohled číslo 98: ,,Jste mrtvý muž!

Odešli jsme do pokoje a začala nenucená konverzace o tom, jak se kdo má a co dělá. Roland z Alenky nespustil oči. Bohyně je samozřejmě oba sledovala a brzy jí došlo, že tu něco nehraje. Pozoroval jsem je všechny tři a byl hrdý na svou hru. Mohl jsem hodně ztratit, ale taky pomoci Alence, aby se uzdravila. Tedy její srdce. To, jak se na něj dívala, bylo jasným důkazem, že se její rána ještě nezahojila.

Pozoroval jsem po kradmu Rolanda a viděl, jak jeho boj se sebou samým nabývá vrcholu. Hltal Alenku jako kluk, který našel něco, co kdysi ztratil. A teď přišel na to, že to chce zpátky.

„Co si je navzájem vyměnit? Třeba na víkend.“ navrhl Roland.

Tu nabídku jsem tak nějak i čekal, když jsem ho sledoval. Ale ony na něj vytřeštily oči. Bohyně byla překvapená, ale neřekla nic. Jen se na mě omluvně usmála. Alenka reagovala jinak. Překvapení vystřídalo pochopení, pak nastoupil vztek a odhodlaní. A nakonec pohled plný soucitu, ale pro mě měla jen plný vzteku.

„Myslím, že by to měly rozhodnout jen dámy.“ řekl jsem.

Roland udělal svou osudovou chybu. Sebejistě se na Alenku usmál a řekl: „Zavzpomínáme si a zapomeneš.“

V klidu vzala prak a pak ho sestřelila z hrušky dolů.

„Víte, Pane,“ řekla a do toho oslovení dala tolik pohrdání, že to snad nebylo možné, „když se jednou svezete na hřbetě jednorožce, už nikdy nechcete jezdit na poníkovi. Já na poníkovi začínala a není na co vzpomínat. A zapomenout na jednorožce? Nejde zapomenout na krásu a pocity s tím spojené.“

„Vždyť je starej!“ štěkl Roland, čímž napochodoval Alence rovnou na šibenici.

„Kéž byste měl tolik štěstí, srdce a duši kluka, jako má můj Pán. Už teď jste starší, než on kdy bude.“

Utáhla smyčku na té pomyslné oprátce a pak mu s úsměvem kopla do stoličky, na níž stál. Vytřeštil oči a jediné, na co se zmohl, bylo zamumlání, že musí ještě do práce, protože zapomněl zkontrolovat nějaká data. Jeho hrdost se povalovala všude kolem stolu a to Alenka ani moc tím prakem nemířila.

Rozloučili jsme se, dveře se zavřely a na chodbě se ozvala těžká palba hádky. Dostával svou držkovou od Bohyně a na mě čekala asi poslední večeře Páně. V hlavě jsem uslyšel startování motorové pily a s tou mě Alenka přeřízla na dva kusy. Určitě byla růžová a byl na ní jednorožec. Odešel jsem do pokoje a za mnou vešla sopka. Vášeň, vztek, zloba. Malý Vesuv v lodičkách.

„Než mě začneš porcovat na kusy tím sekáčkem, co máš v ruce, tak budeš zticha a poslouchat.“ řekl jsem jí a ona ucukla rukou, jako kdyby ten sekáček skutečně odhodila.

„Věděl jsem, kdo byl tvůj Pán, když jsi mi o něm vyprávěla. Viděl jsem ten výraz ve tvé tváři, bylo mi jasné, že ti ublížil. Tak, jako dalším ženám. Tou cestou za Bohyní za sebou nechával jen ohořelé duše a nikdy mu nedošlo, že někoho zraňuje. Chtěl jsem, aby viděl, že to nebyl tvůj případ. Že jsi dál, než on. A ty abys viděla, jakou cenu zaplatil za svůj sen. Splnil si ho, ale ledové království je nic moc na každodenní bydlení.“

Vzal jsem dýku ukovanou z mé lásky a citů, a vrazil jí do jejího srdce: „Takže ti vracím tvou svobodu a nechci ti stát v cestě. Pokud ho pořád miluješ, tak toho využij. Nechci dopadnout, jako můj kamarád, co po šesti letech manželství a dvou dětech zjistil, že jeho manželka nosí celou dobu ve svém srdci a peněžence obrázek své první lásky, a jednou mu na vrcholu řekla jeho jménem. Takže pokud ti tahle léčba nepomohla, nezdržuj se a já tě odvezu na zastávku.“

Měla zděšený výraz, oči plné strachu, až mě to zaskočilo. Jenže pak se to začalo pomalu měnit. Najednou jsem v ní viděl odhodlaní. Rozhodla se. Pomalu se vydala k mé židli, na níž jsem se nějakým zázrakem ocitl během své přednášky.

„Dovolíte, pane doktore?“ řekla a sedla si mi na klín. Uvelebila se, pak beze slova vzala mou ruku a strčila si jí za výstřih.

„Léčba byla úspěšná. Jen potřebuji pro jistotu zkontrolovat tep.“ usmála se na mě a pak opřela svou hlavu o moje rameno. Chvíli jsme tak seděli a pak to začalo. Začala vrtět zadkem a provokovat. Nakonec se postavila a podívala se na mě. V očích plamínky touhy hravosti a drzosti. Smrtelná kombinace.

„Moment.“ řekla a byla pryč. Zabouchla za sebou dveře do pokoje a nejspíš zaběhla do ložnice. Nevěděl jsem, co dělá, dokud se dveře znovu otevřely. Stála v nich ve své bíle košilce a s obojkem na krku. Přišla ke mně a beze slova mě začala tahat ke dveřím.

Na ceduli do jejího království, Jednorožečkova, byl jiný nápis. Normálně tam stálo: Pánům vstup zakázán! a pod tím malým, sotva znatelným písmem bylo dopsáno: Ten můj tam může, když přinese želé.

A teď tam stálo: Vítejte, můj Pane a vstupte. Želé mám v hrnku na poličce a heslo je Dones si řemen.

Musel jsem se smát nahlas. Nad krásou jejího ducha, její fantazie a nevinnosti. Tu noc jsem poprvé strávil v Jednorožečkově, na její kožešince a s Alenkou v mé náruči.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.