bdsmdream.cz

Pie Jesu – Pilníček a trest

Skoro už jsem spal, když se najednou dostavil ten pocit.

Oskarovala mne.

Oskar byl můj pes a měl své podivnosti, jako já. Proto jsme k sobě patřili, jako Pat k Matovi.

Poslouchal mě jen, když si v té své velké hlavě srovnal priority. Pastevecký pes, který má své genetické informace o tom, co je a co není správné. Který příkaz má nebo nemá smysl, v souladu s ochranou jeho stáda, respektovat. Hodit mu klacek a chtít po něm aport, bylo pod jeho důstojnost. Hrdost a svéhlavost sama.

S oskarováním začal, jakmile dorostl tak, aby mohl skákat na postel. Nikdy do ní nelezl se mnou. Vždycky počkal až usnu a pak začal. Čumákem mi do nohou strkal tak dlouho, dokud jsem je neskrčil. Poté si mohl v klidu zalézt ke mně a být mi nablízku. Do té doby, než mu začalo být vedro a pak se šel zchladit jinam. A to dělal tak pětkrát za noc.

Vrcholná fáze jeho oskarování přišla v moment, kdy chtěl jít ven. Nevrčel, neštěkal, ani jinak nerušil. Jen se postavil k posteli proti mému obličeji, sednul si na zadek, hlavu si položil na matraci a čekal. A funěl, koukal a ani se nepohnul. A to se nedalo přeslechnout. Takže jsem se vzbudil, vynadal mu a šel s ním ven.

Časem jsem se dopracoval k tomu, že už jsem byl vzhůru dřív, než se připravil k výstupu a pozoroval jsem ho. Proto vím, jak vypadá oskarování. Udělal jsem tu chybu, že jsem o oskarování řekl Alence.

Po vyhlášení království už se mnou nechtěla spát v posteli. Měla svou kožešinku a deku z ovčí vlny. Peřinu nechtěla, kvůli její údajné alergii na peří. Divné bylo, že na polštář, co k ní emigroval, alergii neměla. Vysvětlila mi, že je z peří nočních labutí a je tím pádem vhodný pro alergiky.

Jenže občas měla buď divoké sny nebo splín, a tak oskarovala. Strkala mi prstem do nohou tak dlouho, dokud jsem je neskrčil a ona si nemohla vlézt ke mně pod peřinu. Mimochodem, pravou péřovou. Ani u ní alergie nefungovala.

Přesně jsem věděl, že klečí naproti mně, dívá se a čeká. A když se nedočká, začne do mě strkat, protože má v hlavě něco, co nesnese odkladu.

„Pane…Pane…Pane…Můj Pane…“ šeptala naléhavě a představení mohlo začít.

Byl jsem vzhůru, ale čekal se zavřenýma očima, co bude. Otevřel jsem je a ty její kukadla jsem měl asi dvacet centimetru od těch svých.

„Bože. Co se děje?“

„Pane, smím si dojít do koupelny? Potřebuju pilník. Zatrhl se mi nehtíček, strašně mě to rozčiluje a nemůžu spát.“

„A proč mě kvůli tomu budíš? To ti jako mám svítit?“

„Přeci se musím dovolovat, Pane, když někam jdu.“ řekla veledůležitě.

„Diano, to bylo naposledy, co mě budíš kvůli hlouposti!“

„Ano, Pane,“ odpovídá a dodá: „a můžu teda do tý koupelny?“

„Padej!“

„Děkuji, Pane, jste laskav.“ odpověděla, přinesla si z koupelny pilník a začala pilovat.

„To si snad děláš srandu? Nemůžeš si ty nehty pilovat v koupelně? Diano!!“ procedím mezi zuby.

„Diano? Proč Diano?“ kvíkne užasle a přestane pilovat.

„Protože Diana je bohyně lovu a ty jsi na válečné stezce! Jinak bys mě totiž nebudila!“

„Ach tak!“ vydechla, že to pochopila. „Ale když v koupelně je zima, Pane…“

„Takže teď, když jsem vzhůru, vyklop, o co jde a pohádky nech dětem!“

Zmateně zamrká: „Nechápu, Pane? Jen jsem potřebovala Vaše svolení, abych si mohla dojít pro pilník.“

„Takže mě budeš budit vždycky?“

„Ne, Pane. Kdybyste svolil, abych si mohla dojít pro věci sama.“

„V noci si dělej, co chceš!“

„Dobře, Pane, děkuji. A omlouvám se, že jsem Vás vzbudila.“

Teď jsem si uvědomil, že jsem jí dal do rukou silnou zbraň.

„O co ti jde, myslím s tím, že mě nechceš budit?“

„Občas nemůžu prostě spát a tak si tu dělám holčičí věci a tak“ odpověděla neutrálně a mrkla na mne.

„To bude teda asi lepší, když ti zařídíme samostatný pokoj.“

Hra právě začíná. Oči se jí rozšířily hrůzou: „Ó, Pane, prosím, to ne!“

„Tak mi poraď, co mám s Tebou dělat? Když tě tu nechám lítat jen tak, tutově se mi něco přihodí!!“

„Nepřihodí, Pane, opravdu ne!“ zavrtěla divoce hlavou: „Budu hodná, slibuju.“

„Posledně se mi nějak záhadně zavázaly tkaničky u bot.“

„Bývám náměsíčná, Pane,“ řekla s naprostou vážností. „Jednou jsem odešla z bytu a probudila se na chodbě.“

„Děvčátko, až ty budeš hodná, tak lidi budou hrát na Marsu golf.“

„Pak budeme hrát golf na Marsu hned zítra ráno!“

„A ty ponožky v párech každá jiná, to byla taky náměsíčná akce?“

Začala rudnout v obličeji. Ale zatím se držela. Je zábava jí pozorovat, když začíná být v úzkých.

„Ne, Pane. Je všeobecný fakt, že automatické pračky žerou ponožky a jen jednu z páru. Tak jsem je spárovala aspoň tak.“

„A to vůbec nemluvím o tom, že poslední dobou nemůžu najít ani jedno CD ve správné krabičce!“

„Cédečkaa…eee, plašila jsem jimi ptáky, aby nebourali do oken.“

Je vidět, že jí dochází výmluvy.

„A pak se ta cédéčka sama pomíchala?“

Měl jsem jí na lopatě. Zůstala na mě koukat prosebným pohledem a semklé rty k sobě – je zahnaná do kouta. Málokdy se mi to podaří.

Seznam těch jejích něžných lumpáren byl nekonečný. Musel jsem si je zapisovat, abych na všechny nezapomněl. Její fantazie byla úžasná. Nedělala nic dvakrát a nic, co by mi uškodilo. Jen si hrála s mými věcmi, jako nějaký fetišista. Nejkrásnější byla její sbírka. Měla jí v krabici pod postelí, protože v Jednorožečkově zabírala moc místa. Prázdný flakon od mé Prady, holící strojek, kapesník, kterým jsem jí utřel slzy, když byla jednou smutná. Drobnosti, co mi nepozorovaně odešly ze života. Pro ní ale měly svou cenu.

„Děvčátko, tak nekul na mě oči. Tohle je výraz Smutná a prosící a ty víš, že zabírá. Tak ho zruš.“

Povolila rty, ale ten prosebný pohled tam pořad byl. Něco evidentně chtěla…

„Tak vyklopíš už, o co jde? Nebo mám vážně vstát, ohnout tě přes koleno a dobrat se pravdy svou rukou?“

Ten záblesk v jejích očích mi napověděl, ale ona jen dál stála nic neříkala. Podle toho záblesku jsem pochopil. Dlužil jsem jí deset ran. Proto vedla tohle válečné tažení. Nedopřála mi zapomenout na to, co jsem jí slíbil. Brala by to, jako osobní prohru, kdybych jí těch deset ran nedal. Nenechala mě vanilkovatět.

„Teď mi vlastně došlo, že máš u mě dluh! Deset ran na zadek!“

Očividně se jí ulevilo, že jsem přišel na to, o co tu jde. Teď to bylo už jen na mně, jak s touto připomenutou informací naložím. Proto si neustále něco zapisovala do svého deníčku. Ten bych fakt rád někdy dostal do rukou.

„Jenže teď už je to víc! Teď už je to třicet ran.“

Očka se jí rozsvítila, jako žárovky.

„Ano, Pane, mám dluh.“

„Ani se nezeptáš proč třicet?“

„Za špagety…a za posměšky…a za tu podprsenku?“

„Deset za podprsenku, plus deset za špagety, plus deset za posměšky a deset navrch za to, že mě budíš, jen abys dosáhla svého! Takže napochoduj sem a vyhrň si košilku! Po čtyřech, samozřejmě!“

Stála jen chvilku. Pak se s ladností kočky spustila na všechny čtyři a kráčela ke mně. Ten pohyb jejího zadku byl prostě pohled pro bohy a ona to věděla. Postavila se a pak se sehnula, aby uchopila kraj své košilky a pomalu se zvedala zároveň s košilkou.

Předváděla se mi, jako otrokyně na trhu, s touhou nahnat body. Jenže moc dobře věděla, že sleva nebude. Vlastně jí ani nechtěla. Zase by musela vymýšlet další kličku, jak ze mě dostat to, na co má, podle její morálky, nárok a o co se nenechá ošidit.

Ohnul jsem jí přes koleno a začal zpracovávat. Dopadla první rána, pak druhá, třetí a zadek se pomalu stával červeným. Nakonec dostal tu správnou rudou barvu. Po celou dobu byla zticha a držela bez hnutí.

Každou ránu jsem odpočítával a určoval tempo a sílu úderu. Myslím, že ona počítala se mnou. V hlavě měla ten pocit uspokojení, že bylo po jejím a já i ona jsme dostali to své. Dopadla poslední a já jí plácnul na znamení, že může vstát. Ruka mě trochu pálila, což jsem jí samozřejmě nepřiznal.

„Takže jsme si kvit a víš, že příště mě nemáš budit, ty čubko pedantská!“ a usmál jsem se na ní.

„Čekala jsem, že to bude horší, Pane.“ drze se usmála, „Myslela jsem, že na mě vytáhnete ten svůj nový bič.“

Okamžitě si uvědomila, co právě řekla a chytila se rukou za pusu. Udělala velkou chybu, že se prokecla. Tedy možná to byla chyba, nebo to udělala schválně. To opravdu nevím.

Přišel mi poštou už asi před čtrnácti dny a byl ve skříni. To byl objekt jejího zájmu. Pokaždé, když přišla ke mně věděl jsem, že jí prolustruje a hlavně, že si do ní v mé nepřítomnosti prostě zaleze, aby mohla fetovat. Čichala mé oblečení. Byla to moje malá feťačka.

Když jsem jí v té skříni načapal poprvé, málem jsem měl infarkt. Ale to je na samostatný příběh. Teď bylo jasné, že narazila na balík a musela do něj vlézt. Budiž jí připsáno ke cti, že byl rozbalený a prostě stačilo jen tu krabici otevřít. A ta vůně nové kůže byla prostě něco, takže jí určitě zaregistrovala a udělala inventuru.

„Takže jsi zas šmírovala?“ musel jsem to říct tak, aby to znělo jako výhružka. Něco mi na tom nesedělo. Ona by se jen tak neprokecla. Zas měla nějaký plán a na mně bylo, abych zjistil jaký. Náš svět her, výzev a hádanek. Když přišlo na zatloukání, měla vytrvalost malého děvčátka a byla v tom fantastická. Vždycky to znělo jako výmluvy, ale účel byl jediný. Vyprovokovat mě.

„Nešmírovala.“ řekla uraženě, ale v očích měla touhu po boji.

„Tak jak víš, že mám nový bič, když jsi tedy nebyla ve skříni a neotevřela tu krabici, která voní kůží až do Tramtárie, a díky tomu tě musí dráždit, jako muleta?“

A pak na mně vybalila pravdu. Poprvé bez kliček a úhybných manévrů, co tak milovala.

„Ano našla jsem ho a vím, jak máte rád, když můžete držet jeho rukojeť v ruce. A taky chci být první na kom ho vyzkoušíte. Nesnesla bych představu, že když tu nebudu, vydáte se za nějakou ludrou a ona mi tuhle výsadu vezme.“

Okamžitě jsem pochopil o co jí jde. Moc dobře věděla, že bych za žádnou jinou nešel. Ludra byla ženština, co se nestydí a nastavuje své tělo bez potřeby někomu patřit. Taková masochistická prostitutka. Aspoň tak mi to kdysi vysvětlila. Prostě mě chtěla vytočit. Chtěla to být ona, kdo nechá dopadat na své tělo pramen nového biče. Pro mé potěšení a radost. I když věděla, že to nebude jako výprask rukou na zadek.

„Takže já jsem podle tebe nějaký nadržený domíček, co si koupí novou hračku a musí jí vyzkoušet stůj, co stůj?“ musel jsem hrát naštvaného. „Koukej se postavit tam, kde je tvoje místo!“

Bez váhání šla. Cestou si svlékla košilku, postavila se před zrcadlo a ruce si zastrčila do smyček provazů visících od stropu. Byly červené, sama je vybírala. Estétka. Nebyly pevné. Nechtěl jsem, aby měla strach, když bych jí svázal ruce a vzal jí tak možnost je kdykoliv vyndat. Jenže ona je nikdy nevyndala. Prostě měla jen ty smyčky kolem zápěstí a držela se provazu.

Důvěřovala mi a já jí nikdy nedal příčinu mi nevěřit. To zrcadlo bylo na zdi proto, abych na ní viděl a ona na mě.

Původně tam nebylo. Ale jednoho dne si paní Zeď vzpomněla, že jí něco chybí a tak jsme jeli nakupovat. Někdy seděla opřená zády o postel a vadilo jí, že se musí na mě otáčet. Takže paní Zeď dostala ozdobu a Alenka možnost mě šmírovat, kdykoliv se jí zachtělo. Viděl jsem i já na ní, jak tam u sebe v říši sedí, okusuje tužku a neustále si něco zapisuje do svého deníčku a usmívá se, protože se jí v hlavě zrodila další bejkárna, kterou mi zabrnká na nervy.

Teď tu stála a čekala. Dívala se na mne a já počítal. Bič měl 140 cm a byl pro mě nový. Nejen jako hračka, ale i v ovládaní to byla pro mě novinka. Byl delší než ten, co jsem měl a vyžadoval tím pádem jiný přístup.

Dostala první ránu na záda. Tvář se jí stáhla a oči rozšířily. Bylo to úplně jiné, než krátký bič. Pomalu jsem přepočítal postavení a zasadil další úder. Po chvilce už jsem věděl, co a jak. Její výraz mi napověděl, že je všechno v pořádku a že všechno zvládá. Na kůži jejích zad se začaly objevovat červené čáry, které kreslil můj bič. Klidně a beze spěchu jsem přidával další rány a čekal na její znamení.

„Víc.“

To slůvko znamenalo, že můžu přidat na síle. Malinko jsem přitlačil a díval se na ní. Její tělo se s každým úderem prohnulo, zase se uvolnilo a bylo připravené na další porci. Byla nádherná v té své touze dát mi to, co mám rád. Nikdo nepochopí duši žen, co se plně oddají svému Pánovi, Tyranovi či Vládci.

Další rána, další vzdech, další dopad pramenu biče na její záda. Nekonečná harmonie. Nikdy se toho nedokážu nasytit. Nepochopitelné, ale co je v životě jednoduché? Jen lidé, co nic necítí, po ničem netouží a žijí si své životy bez fantazie, od jednoho dni ke druhému, tohle nikdy nepochopí.

Já chápal, že tu přede mnou stojí ztělesnění oddanosti, pokory a lásky. Přijímat takové dary a nedávat za ně nic, to je pouze pro hlupáky a sobce. A tím jsem nikdy být nechtěl. Dávali jsme si oba to, po čem jsme toužili.

Poslední rána proťala vzduch. Odhodil jsem bič a šel k ní. Sundal jsem smyčky z jejích zápěstí a podíval se jí do tváře. Po tváři jí tekly slzy, ale v očích měla radost. Olíbal jsem ty slzy a sevřel jí jemně do své náruče. Stáli jsme tu spolu a ticho kolem jen dokreslovalo to krásno, co právě skončilo.

Vzal jsem jí za ruku a odvedl k posteli.

„Moment, Pane, na něco jsem zapomněla.“ řekla a odešla ke stereu. Pak už se do ticha ozvala Anna K a její Řekni.

Píseň pro nás dva.

Položila se ke mně na postel a svůj zadek nacpala do mého klína. Mojí ruku si dala přes svá nahá ňadra a dlaň použila jako polštář. Milovala tuhle polohu stejně, jako já. Její hlavu jsem měl pod svou bradou a dýchal vůni jejích vlasů.

Jen jsme tak leželi a byli obyčejně šťastní. A myslím, že oba dva. Vlastně nemyslím.

Vím.

 

Pilníček a trest – Duše subinky

Zase přišla úplňková noc a to pro Alenku znamenalo, že nebude spát. A když už usne, tak jen napůl a s podivnými, živými sny. Povalovala se tedy ve svém království a civěla do stropu. Měsíční světlo pronikalo okny a kreslilo jejich kopie na stěny a dřevěnou podlahu. Osvítilo i trochu chlupů na kožešince, které se teď zvláštně stříbřitě leskly. Všude vládlo smířlivé ticho, ani lístek na stromě se nepohnul. Jako kdyby i vítr spal.

Netušila, kolik je hodin, ale soudě podle tmy venku, byla už poměrně dost hluboká noc. Musela vzdychnout. Oči měla, jak žárovky a začínala se nudit. Pán zřejmě už dávno spal. Měla chuť si hrát a už nějakou chvilku bojovala s pokušením ho vzbudit.

Musela posbírat všechnu odvahu, aby překročila hranice své říše. Když se k tomu konečně odhodlala, sedla si přímo k němu. Zkoumala jeho obličej pěkně zblízka, až měla nos skoro na jeho nose, a pak se trochu stáhla. Ale opravu jen trochu. Víc, jak dvacet centimetrů od něj nebyla. Seděla u postele a oči jí svítily. A pak začala šeptem opakovat:

„Pane…Pane…Pane…můj Pane…Pane…“

Kolovrátkování ho úspěšně probudilo. Trochu svraštil obočí, když zjistil, že je u něj tak strašně blízko.

„Bože, co se děje?“ zahučel ospale a promnul si rukama obličej. Oznámila mu, že potřebuje pilník na nehty. Značně ho to rozladilo, že zrovna teď, v tuhle noční hodinu, si milostslečna bude pilovat nehty. A co hůř, přímo v pokoji. Jistě jí musel v mysli kroutit krkem, protože začal cedit slova skrze zuby. Bylo to na dobré cestě k tomu, aby o ní něco přerazil. Omluvila se mu, že ho vzbudila a dělala, že si hledí svých nehtů. Ale jemu zřejmě došlo, že se něco děje, protože spát už nešel. Namísto toho začal větřit.

Odpovídala mu ledabyle, neutrálně, ale tím ho nezastavila. Navrhl, že by jí mohl přestěhovat. Tím spustil slovní přestřelku a došli až tak daleko, že jí předkládal všemožné bejkárny, co mu stihla napáchat, zatímco ona vymýšlela výmluvy, proč to udělala. Jenže jí brzy došly a tak zůstala zticha. Nasadila svůj mučednický výraz a čekala.

„Tak už to řekněte, no tak, řekněte…“ pomyslila si a dál zůstávala ticho.

Konečně přišla první výhrůžka! Málem práskla pár konfet a pozvala kejklíře. A než si stačila celou tu scénku vybavit ve své fantazii, Pán začal počítat, kolik jí dluží vlastně ran, co jí slíbil. Dluh na splacení měla už vcelku slušný.

Jak se postupně dostával do varu, tak se nevědomky zvedl z postele. Možná to ani sám netušil. Přikázal jí, aby k němu přišla po čtyřech. Dala si záležet, aby kroutila zadkem tak, že by jí záviděla i profesionální tanečnice latinskoamerických tanců. Když dolezla až k němu a postavila se, začala si pomalu přetahovat košilku přes hlavu. Věděla, že to takhle má rád. Nikdy nespěchal a rád si vychutnával takovéto chvilky. A čím více se loudala, tím větší pak hraní přišlo. Kousla se do rtu a hodila po něm pohled, který sice měl vypadat, jako prosebný, ale za ním se skrývaly hory chtíče a proseb, aby s ní vůbec žádné slitování neměl.

Hmátl po ní rukou a ohnul jí přes koleno. Musela se mírně uculit, protože to bylo přesně to, o co si celou dobu říkala. Ale v tom dluhu, který jí předložil a měla ho splatit, bylo ještě něco, o čem zatím nevěděl. Našla totiž ve skříni poklad, o kterém se jí dosud nezmínil. Čekala už docela dlouho, jestli na to přivede řeč.

Místností se ozývaly pleskavé zvuky, jak dopadala jeho ruka na její zadek. Oba ozařoval stříbrný Měsíc. Světlo vůbec nepotřebovali. Vše bylo dobře vidět v té záři. Málem se rozplakala nad tou krásou, že dostala výprask při Měsíčku. Milovala tyhle výchovné chvilky.

Když jí dal poslední ránu, nazval jí pedantskou čubkou. Měl dobrou náladu, zřejmě mu to taky bodlo. Pomalu se zvedala a musela se zubit radostí.

„Čekala jsem, že to bude horší, Pane. Myslela jsem, že na mě vytáhnete ten svůj nový bič.“ vylétlo z ní a hned se chytla za pusu. Původně to plánovala trochu jinak, to podání o tom, že přišla na jeho novou hračku. Ale kostky byly vrženy.

„Takže jsi zas čenichala kolem?“ řekl výhrůžně a narovnal se. Zamračila se a popřela to s tónem, jako kdyby jí osočil z něčeho nechutného. Vyzvídal však dál, protože ho zaujalo, jak k tomu přišla. Z předchozí slovní přestřelky trochu vyčerpala fond výmluv, tak kápla božskou a řekla mu všechno. I své obavy o tom, že by mohl bič použít na nějakou jinou subinu. Jednak to opravdu nechtěla, ale také od něj chtěla ujištění pro svojí vnitřní krabičku hamižnosti, že ona je stále jedináček. Jeho nový bič byl větší a bylo potřeba se s ním naučit. Rozhodla se už dávno, že poslouží, jako výukový předmět, jen mu to potřebovala tak nějak naznačit. A podle jeho rozmrzelosti v hlase poznala, že je na dobré cestě. A když jí poslal na místo, mise byla úspěšně dokončena.

Provlékla ruce červenými smyčkami, které visely ze stropu, a chytila se provazů. To bylo její místo. Podívala se na sebe v zrcadle, které viselo na zdi před ní. Sledovala Pána, jak bere do rukou nový bič a tělem jí projel mráz z neznámého. Tohle byl opravdu velký bič, který na sobě ještě nikdy necítila. Lehce znervózněla a začala si kousat vnitřek pusy. Pak se Pánova ruka dala do pohybu a bič olízl její záda. Celá ztuhla a pak hlasitě vzdychla. Na chvilku zavřela oči, aby to vstřebala, a pak je zase otevřela. Dostala druhou ránu, tentokrát trochu jinou, než tu předchozí. Ta už se dala lépe zpracovat. Celou dobu jí kontroloval v odrazu zrcadla. Pochopil, že je vše v pořádku. Nehlasně komunikovali očima, četli své výrazy a on lehce přitvrdil. Ten bič byl něco nového, způsoboval úplně jiné pocity a v rukách Pána vypadal hrozivě. Ale jí se to líbilo. Byla to taková tvrdá nadvláda, která se dala jen těžko popsat. Cítila se moc dobře i přes pulzující, štiplavou bolest. Už dávno se zmínil, že by takový bič chtěl zkusit a ona byla šťastná, že mu mohla to přání splnit. Ale snesitelnost toho byla daleko menší, než u krátkého biče. Brzy se jí z očí začaly koulet slzy a tělo měla v jednom ohni.

A pak, po jedné z ran, pozvedla nohu. Ohnula jí v koleni a přitáhla k tělu. To byl signál, že už má docela dost. Věděl to. Smotal bič a odhodil jej. Zůstala viset a se zavřenýma očima divoce dýchala. Skoro nehlasně k ní přišel a zlehka jí sundal smyčky ze zápěstí. Chtěl zkontrolovat její stav. Byla šťastná, že to zvládla, vlastně, oni oba. Poznal to na ní hned, už dávno jí znal a uměl v ní číst. I on byl potěšený. Začal jí slíbávat slzy z tváří a objal jí. Zavřela znovu oči a hltala tu něžnost, která kontrastovala s tím, co právě skončilo. Nemluvili, oba prožívali tu situaci po svém. On jako Dominant a ona jako jeho subinka.

Objetí povolilo a jeho ruka sevřela tu její. Vedl jí k posteli a v tu chvíli jí něco napadlo. Vyprostila se omluvně, protože tomu něco chybělo: hudba. Pak se k němu vrátila a lehla si vedle něj, zády k němu. Cítila jeho dech ve vlasech a teplo jeho dlaně jí hřálo na tváři. Naslouchala slovům písně od Anny K. Místností proudila pohoda a klid. K tomu se přidávalo i štěstí, které naplňovalo oba dva.

Spojení usnuli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.