bdsmdream.cz

Pie Jesu : Moulin Rouge

Jsou malí zloději a velcí zloději.

Alenka byla velká čorkařka.

Nic jí nebylo svaté a vše, co bylo nějak spojené s mou osobou, vonělo po mně nebo po Prádě, kterou používám, prostě štípla. Podotýkám na její obhajobu, že nikdy nevzala nic, co jsem zrovna používal.

První lup byla šála. Kašmírová. Kdysi jsem ji dostal a pak ležela v haraburďárně, jak Alenka nazvala pokoj, který byl tak trochu skladiště pro mnou odložené věci. Složená ve skříni spolu s triky, košilemi a svetry, co už nebyly tak úplně nové.

Když se Alenka trochu zabydlela, začala s průzkumem. A haraburďárna byl její ráj. Pokaždé, když jsem nebyl doma, ji potají navštívila a něco vždy zůstalo za nehty. Své cíle si vybírala podle toho, jak důležitou úlohu hrály v jejím království.

Pro mne to byl starý hrnek. Pro ni číše.

Já viděl svetr, ona hermelínový plášť.

V tom svetru jsem ji náhodou načapal, když jsem se vracel z nákupu a ona spala. Stočená v něm jak klubíčko tak, že jí koukaly jen chodidla. Na nich měla moje ponožky po mamince. Byly ručně pletené a jí byly asi tak o tři čísla vetší, takže když se v nich šourala po bytě, byla jak trpaslík v oblečení dospělého. Ale to nebylo pro ni to podstatné. Měla na sobě něco mého a to rozhodovalo.

Spala a na tváři měla tak úžasný výraz, že jsem neměl sílu jí budit, a tak jsem vycouval a mlátil pak dveřmi, jako kdybych teď zrovna přišel. Když jsem vstoupil do ložnice, už byla v košilce a o tom, kde asi je svetr, vypovídala jen boule na kožešince.

Jenže pak se její kleptomanie obrátila směrem k mému šuplíku a to byl kámen úrazu. Měl jsem v něm své dobroty na spaní a krádež byla hrdelní zločin. Podle mne. A ona propadla hrdlem, když mi ukradla mé červené Lentilky.

Každý, nebo skoro každý, si Lentilky třídí podle barev. Kdo ne, je divnej. Já je měl pečlivě roztříděné.

Když je tma a v noci ticho, myslí si někteří, že krást se smí. A ona patřila do téhle skupiny. Ještě si myslela, že se nedopočítám, pokud se náhodou ztratí jen pár z nich. Chyba lávky.

Poznám, když mě někdo oloupí. Zkuste sníst Lentilky a nemít barevný jazyk. Ten ji tehdy prozradil.

Spal jsem, když jsem zacítil, že je někdo poblíž. Kdyby mohla, bylo by to jak v kreslených groteskách, kde myš odtáhne víčko kocourovi, jestli spí. Takhle jen klečela a dívala se. Pohled na mě ji zřejmě uspokojil a pak pozornost soustředila na šuplík. Jak mozkový chirurg, pomalu, milimetr za milimetrem, začala vytahovat zásuvku.

Pohled na mne a na šuplík, a to tak dlouho, dokud se neobjevil cíl jejího snažení. Já zarytě předstíral spánek a bavil se. Pak si, jako starý chmaták, nasadila čelovku, kterou čorla týden předtím v naději, že ji nepotřebuji k životu Dominanta, a vrhla se na Lentilky. Potom zhasla a rychle nacpala do pusy svou kořist, dívajíc se na mne. Pomalu zatlačila na šuplík a začala tiše couvat ke své zóně bezpečí. Do Jednorožečkova. Dal jsem jí náskok. A těsně předtím, než se dostala k brance, jsem rozsvítil lampu.

Asi jako když posvítíte dálkovými světly do očí srny na silnici, zastavila se, a v očích měla výraz Jsem v řiti.

„Koukám, že nemůžeš spát, co?“

„Jen si tu tak lelkuju.“

„A co jsi vylelkovala?“

„Nic, Pane.“

„Takže jsi nebyla u mého stolku?“

„Ne, Pane.“

„Takže jsem měl noční můru a zdálo se mi o ninjovi, co bere můj šuplík útokem?“

„Nevím o ničem. Jsem náměsíčná.“

„Takže jsi mi nic nevzala?“

„Ne, Pane a víte, že v Rusku je teď den?“

„Rusko mě nezajímá.“

„Prý tam jsou krásné galerie s obrazy.“

„Ptám se na můj šuplík a ne na Rusko!“

„Taky v Louvre mají krásné galerie a ty díla, co tam visí, se musí vidět“

„Pověsím tebe na hák, jestli okamžitě neřekneš, co jsi dělala v mém stolku!“

„Jo a Stockholm je taky pro umělce ráj.“

Bojovala o každou vteřinu a věděla proč.

„Vyplázni jazyk!“ vyzval jsem jí.

„To se nedělá.“ odpověděla pohoršeně.

„Říkám ti vyplázni na mě ten tvůj jazyk!“

„To by si subinka nikdy k Pánovi přeci nedovolila.“

Takže jsem musel vstát, chytit ji pod bradou a otevřít pusu. Teprve potom vyplázla jazyk. Červený od Lentilek. A začala obhajoba.

„Jsem nevinná. Náměsíčnost je polehčující okolnost.“

„Máš papír od doktora?“

„Nemám, ale mám Pána, co je nejlepčejší na světě.“

„Lhala si.“

„Nelhala“

„Tak jsi neříkala pravdu.“

„No tak malounko, neříkala.“

„Takže si zasloužíš trest, ty zlodějko!“

„Nejsem zlodějka, možná jen trochu kradu.“

,,A trochu nerespektuješ to, co ti říkám.“

„Asi jsem na to pozapomněla. Trochu.“

Ted jsem byl v situaci, kdy buď prodiskutujeme celou noc, nebo prostě ukončím diskuzi, za což budu milován i nenáviděn, protože ona je zbožňovala, a neudělám ze sebe blbce. Druhá varianta mi přišla výhodnější.

„Nebudu to s Tebou teď řešit! Jazyk je důkaz a ráno si Lentilky spočítám. A teď padej spát.“

Neodpustila si to.

„Dobrou noc můj velkorysý Pane Milovaný, Jediný.“

„Zalez a přestaň podlejzat!“

A pak už jsem jen slyšel, jak Frantík dostává nové informace.

„Je hustej a furt ve střehu. Hajzpán jak řemen. Francku buď rád, že mu nepatříš. Zejtra si nesednu a další den asi taky ne. Nemá si ty Lentilky syslit, lakomeček. To mám za to, že ho miluju. A nechci aby ztloustnul.“

Nacpal jsem hlavu do polštáře a smál se potichu, ale dlouho. Takže mě okrádá pro mé vlastní dobro. To se picnu, fakt je to dáreček.

Ráno jsme vstali.

Spala se mnou. V noci totiž naháněla body. Vlezla si ke mně a pokoušela se mne uzadkovat. Prostě mi nacpala svůj zadek do klína a vrtěla se a vrtěla. Ale já musel být nezaujatý, pokud ji mám spravedlivě soudit. A že to bylo o fous, dokazoval můj penis, co vstával společně se mnou. Málem jsem se nechal ovlivnit.

Mrcha. Nádherná smyslná mrcha.

Takže jsem vstal, rozchodil to a uvařil snídani. Šmírovala postavená ve dveřích v košilce La sexy a vystrkovala na mě bradavky v naději, že jsem jen muž a ona mě dostane, kam chce.

„Koukej se obléct a nevystrkuj na mě prsa!“

„Nevystrkuju.“

„Ale vystrkuješ!“

„No tak vystrkuju a co?“ a zdrhla.

Proč jsem nechal Jednorožečkov? Pěkná blbost. Teď bude trvat než jí odsud dostanu!

„Pojď jíst.“

„Nejdu“

„Říkám ti, pojď jíst!“

„Nebudete mě bít?“

„Ne!“

„Tak to teprv nejdu.“

„Naposled ti říkám, pojď jíst nebo si pro tebe dojdu!“

„Bude promlčení trestu?“

„Nebude!“

„Tak jdu.“

A nejdřív se mezi dveřmi objevila hlava. Pak noha a nakonec slečna Drzá.

Došourala se k židli a posadila se. A začal koncert její vybíravosti.

„Ten čaj je sladkej?“

„Jo.“

„Jak moc?“

„Tři kostky.“

„Moc.“

„Ne, jen dvě.“

„Takže mi lžete?“

„Ne, jen vím, jak ho máš ráda.“

„Ten lívanec je čerstvej?“

„Ne, z výprodeje.“

„Tak ten nechci.“

Bože, fakt jak s malým harantem.

„Je čerstvý, vajíčka taky a mlíko jsem ráno nadojil.“

„Pán co lže taky určitě krade a tak musí mít soucit.“

O to jí šlo. Osvobodit se. Pokud možno vyfásnout, co nejnižší trest. Komedie, která jí byla vlastní jako dýchaní lidem. Věděla, že něco slízne, ale chtěla to s pompou a ne lacino.

Jenže já už měl v hlavě trest a ten se jí opravdu nebude líbit. Ale já se budu královsky bavit. Jenže jak se říká. Nechval dne před večerem.

„Takže až laskavě dojíš, tak jdeme nakupovat oblečení a boty.“

„Cože? Jako, že jdeme nakupovat oblečení a boty?“ opakovala, co jsem řekl. Byla natěšená.

„Jo. Pro Tebe,“ a víc jsem to nekomentoval. Což byl pro její zvědavost zásah, který jen těžko rozdýchávala.

„A kam že jedeme?“ vyzvídala už v autě a já mlčel. Trest měl být trest.

Před oddělením z dětským oblečením jsem zastavil a ona s výrazem,, co to má jako být,,

Zastavila vedle mě.

„Jdeme dál, dámo, budeš tam zticha a nechci slyšet žádné komentáře!“ podívala se, zhodnotila a pochopila. Bylo to v mém pohledu a ona věděla, co znamená.

Vybral jsem dětské šaty v její velikosti, k tomu boty, jak pro holčičku a v duchu si připravoval smuteční projev, protože mne zabíjela očima a Texaský masakr motorovou pilou bylo kafíčko proti tomu, co plánovala udělat se mnou. Jako bych cítil vůni benzínu a hranice hořela.

V autě ticho. Celou cestu jen zírala na balík s oblečením a občas se jukla nenápadně na mne.

Tohle byla situace, kdy nevěděla, co bude dál. Jaká hra se hraje. Ale odplata pro mne, bude strašná. To z ní skoro stříkalo. Jak mě v tu chvíli nenávidí, protože neví.  A ještě jsem se blbě usmíval. Jako bych viděl ten seznam odsouzence na smrt. Pak škrtne sirkou a na hranici v její hlavě, uhořím. A smát se bude ona.

„Takže, aby bylo mezi námi jasno.“ začal jsem svou řeč když jsme dorazili domu a já jí začal seznamovat se svým planem.

„Ve středověku se za krádež usekla ruka a bylo. Lhářům se vyříznul jazyk (bezděčně svůj zasunula a pevně sevřela rty) a ještě bůh ví, jaký věci jim dělali. Ty jsi zlodějka a lhářka, takže trest bude jasný. Celý den v šatech holčičky, protože jsi jako holčička lhala a ještě si uvážeš culíky a do nich mašle.

Sekačka na trávu, kterou nastartovala a jezdila s ní po mně sem a tam, mi dala rychlou smrt.

„To jako mám celý den a jak a vůbec…“ zmlkla, když uviděla, že nebude diskuze.

Jenže to by nebyla ona, aby nekontrovala. Bez rozpaků na férovku se začala svlékat v kuchyni. Prostě jako by nikdy nedělala nic jiného, jen se svlékala před mužským. Ale s děvkovitostí jí vlastní. A to mi vnuklo další nápad. Nechám jí, aby se vykoupila. A jak jí znám bude to zábava a legrace.

Ale aby to mělo rád a směr, nechal jsem jí obléct šatičky botičky, udělat culíky a dát mašle. Oči porcovaly mé zbytky a jako by mě bodlo pod lopatkou, když mě pověsila na hák.

„Miluju Tě, Děvčátko. Jsi jako moje vnučka.“

Ten hák fakt musel být velký a já sem asi Janošík. Fakt mě bolelo pod lopatkou. Hypnotizovala mě pohledem.

Ale musela dostat lekci. Aby mě okrádala rafinovaněji. A to bude, tím jsem si jist na sto procent. Po téhle události.

Fakt jí to slušelo. I když mě nenáviděla, byla sama se sebou spokojená. Ale košilku měla radši a tohle je na celý den. Bylo vidět, že hledá, jak z toho. Jak tuhle prohru zkrátit a zkusit mě přesvědčit, že nahatý zadek v košilce je vetší zábava pro mé oči, než tohle.

„Můžeš se vykoupit z tohohle trestu, ale nebude to zadarmo.“ Bylo skoro slyšet jak skočila, aby se zachytila tohohle záchranného lana.

„To by jako šlo?“

„Jo ale, jak sem říkal cena je vysoká,“

„Nic není vysoké. když se zbavím téhle fasády. A jak by to tedy šlo?“ vyzvídala jak špion.

„Už dlouho sem si nezaplatil děvku a tak jestli se chceš vyplatit, budeš moje děvka, ale se vším všudy a budu Ti platit jako bych platil jí.“

Oči měla navrch hlavy, ale mozek fungoval jak počítač s NASA. Přivřela je a já v nich viděl záblesk pochopení, vzrušení a odhodlání. Byla ve hře. A mohla zabodovat.

„Ano Pane. Beru to.“

Ale, já jí to nechtěl udělat snadné.

„Takže než si Tě najmu, budu si vybírat, jestli ti to jako děvce bude slušet. A jsem dost náročný!“

Úkol zadán. Výzva přijata.

Jen jsem seděl a sledoval cvrkot. Svlíkání, oblíkání, svlíkaní. Klení, nadávaní a znova.

První facelift děvky byl moc usedlý. Neprošel a bylo vidět, že ji to potěšilo. Ani druhá verze nebyla žádný zázrak a oba jsme to věděli. Ale na Alence bylo vidět, že ji to vyhovuje a baví jí to. Hra a soupeření. Její svět. Stejně jako můj.

A pak přišla.

Děvka Mouline Rouge!!!

Ten film jsem viděl kdysi dávno. a pak s Alenkou. Milovala ho a já jí pozoroval, jak jí září oči, když se na něj dívá. Unešená tou atmosférou filmu, provedením a hereckými výkony.

Teď byla ona Mouline Rouge. Režisérka, herečka, děvka.

Já jen tiše zíral a sbíral sílu na to, co bude následovat. Její tvář hovořila jasně. Dá mi takovou lekci, že to bude o chlup zachránit si poker face a zůstat naživu.

Přišlo ztělesnění smyslnosti a děvkovství v jedné mále 160 cm subince.

Boty na vysokém podpatku, punčochy, prsa v erotické podprsence a její zadek.

Na ten její by se měl vydávat zbrojí pas. Vražedná zbraň, kterou uměla ovládat s bravurou. Když s ním začala vrtět, jak by se, tak trochu zastavil svět a člověk prostě musel sledovat jeho ladnost, a to co s ním předvádí. Tahle byla role napsaná pro ni a ona jí hrála.

Já měl jen roli statisty a čumílka. Ale musel sem se alespoň pokusit, zachránit si čest a pověst hráče.

„No to je dost ty děvko, že jsi tady!“

„Takže se vám líbím, šéfe?“

Subinka a Pán byla minulost, teď jsem byl její zákazník. Smál jsem se v duchu nad jejím perfekcionismem. Začíná první jednání.

„Jo jde to. Kolik mě budeš stát?“

„Jsem dost dobrá.“

„Za kolik mi ho vykouříš?“

„Tisíc korun je základ,“

„Nějak moc, ne?“

„Nejsem šlapka z ulice.“

„Dobře. Za kvalitu si připlatím.“

Stálo mě to nakonec pět tisíc a musel jsem rozbít prasátko.

„No a co tanec? Tancuješ pro potěšení zákazníka?“

Dalších 5 tisíc fuč, protože to, co předváděla, se nedalo nezaplatit a to neměla ani tyč, u které by mohla tancovat.

Moje malá velká herečka dohrála svou roli a já jí udělil milost.

Jenže ona mně ne.

Vzala mě za ruku a odvedla zase do ložnice. Natáčení Mouline Rouge 2 začalo.

Musel jsem si od ní půjčit, abych jí mohl zaplatit. Ale stálo to za to být zadlužený.

Stejně jí tý prachy zase seberu, na pokutách za krádeže a nevhodné chování. Ona platila ráda. A nejen penězi.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.