bdsmdream.cz

Pie Jesu : Den pro mé slzy

Když jsem tento víkend vyzvedával Alenku na našem obvyklém místě, neměl jsem ani tušení, jak se změní náš vztah. Tedy, jak změní ten můj k ní.

Odnesl jsem jí, jako vždy, baťůžek o velikosti tašky pro hokejisty do pokoje a odešel do kuchyně.

Novinky z týdne se mi jen hrnuly z úst, zatímco ona vybalovala. Už nějakou dobu jsem si uvědomoval, že se dost často ptá: „Cože?“

Neřešil jsem to a někdy to dokonce bral, jako částečnou provokaci. Ukázalo se, že to byla velká chyba, že jsem to nechal být. Nohy se mi motaly kuchyní, když se najednou ozval tlumený zvuk, jako když něco upadne. Chvilku bylo ticho a pak se ozvalo:

„Pane, prosím.“

Neváhal jsem ani chvilku a vlítnul do ložnice. Klečela na kolenou, hlavou a rukama se opírala o komodu. Ani ke mně neotočila hlavu, jen tam tak seděla a pak se pomalu přesunula na bok. Obešel jsem jí, abych viděl obličej. Jen na mě koukala a v očích jí cukalo.

Okamžitě se mi vybavila vzpomínka na kamaráda s epileptickými záchvaty a nikdy jsem nebyl tak rychle na kolenou, jako teď. Stiskl jsem jí ruku. Rty se začaly pomalu pohybovat, než z nich zaznělo:
„Buďte tu se mnou. Dejte mi do uší špunty, prosím.“

Věta, která ji stála asi spoustu sil. V království jsem našel krabičku a v ní ty špunty. Podobné jsem měl i já, myslím. Ale teď bylo jedno, jestli jsou její nebo mé. Vložil jsem je Alence do uší a sledoval. Byla úplně, jako hadrová panenka.

Seděl jsem vedle ní a byl potichu. Celé minuty a hodiny. Nemohl jsem dělat vůbec nic, jen se modlit, že to není nic vážného a vše se dozvím, jakmile se probere. Nechtěl jsem spát, ani to rozrušením nešlo. Napadlo mě začít vyprávět pohádky. Tak, aby nerušily její tichou samotu.

Držela se mé ruky a já cítil ten stisk jako nějaké pouto. Pouto, o které jsem se nechtěl nechat připravit. Večer se měnil v noc, stíny v místnosti měnily své místo, ze světla na ulici se stala tma. Nezáleželo na tom. Byl jsem s ní a to bylo to důležité.

Usnula a já jí dál hladil po vlasech a přemýšlel, co s ní asi tak může být. Na nic jsem nepřišel, protože o medicíně vlastně nic nevím. Spala a klidně oddechovala. Nechtěl jsem s Alenkou hýbat. Tak jsem prostě jen seděl, držel její hlavu v klíně a vyprávěl tmavému pokoji pohádky. Možná je vnímala, možná ne. Spala klidně dál a podvědomí mi říkalo, že je to v pořádku. Spánek posiluje.

Najednou bylo ráno, otevřela oči, podívala se na mě a jen se usmála.
„Máš žízeň?“ zeptal jsem se úplně trapně. Kývla hlavou, že ano.

Pomalu jsem se zvedl a přinesl jí minerálku a cestou si vzal tablet. Vypila to celé a pak mi pomalu řekla, co se stalo. Stálo jí to hodně sil, ale mluvit nepřestala. Pak zase upadla do spánku. Začal jsem brouzdat internetem, abych se dozvěděl víc o tom, co mi právě sdělila.

Meniérova choroba.

To bylo to, co Alenku dostalo na kolena. A mne vedle ní. Četl jsem snad vše, co o tom bylo k dispozici a trochu mne uklidnilo, že to není smrtelná nemoc. Jen člověku dokáže nepěkně zkomplikovat život a nedá se léčit. Dají se však udělat jistá opatření, která zmírňují výskyt záchvatů, jako ten, který Alenka prodělala.

Věděl jsem, že se něco změnilo. Pro mne rozhodně. Začalo mi docházet, proč je asi Alenka taková, jaká je. BDSM pro ni byl útěk z reality. Bolest těla jí možná trochu pomáhala zahnat bolest v duši. A já byl ten, kdo vlastně pomáhá žít ten lepší život.

Deníček nebyl zápisník holčičky v pubertě. Byla to její paměť. Díky své nemoci často zapomínala a aby se o to nenechala připravit, všechno zajímavé, tedy i její bejkárny, si proste zapisovala. To, jak seděla v autě, nebylo o tom, že by na mě chtěla vidět a dívat se, jak na svatý obrázek. Prostě na levé ucho hůř slyšela a tak se otáčela, aby mě lépe slyšela.

Tolik mi stačila prozradit než zase usnula a zbytek mi pověděl internet. Teď jsem jen seděl a zíral. Na pravdu a život. A na to, co bude dál. Svět a ten pokoj byl najednou nějak jiný.
Věděl jsem, že pro mne není cesty zpátky. Měl jsem jí příliš pod kůží a ona měla v držení klíč od mého srdce. Nemohl jsem a ani nechtěl nic měnit na tom, že je se mnou. Ta nemoc pro mě nebyla překážkou a neodradila mě. A pokud zůstane se mnou, budu muset přijít na to, jak nám předělat život. Nastavit nějaký režim a to se Alence nebude líbit. Natolik jsem jí znal. Bude to bitva. Naše. Jiná než ta, co jsme spolu vedli. Při představě hádek dnů příštích jsem se musel usmát. Bude se rvát, bude se hádat, dostane na zadek, ale nevzdá se.

Už jen představa, že jí zakážu kafe a přinutím víc pít, bude takový souboj Titánů. Nedostatek tekutin, dehydratace, její nemoc zhoršují stejně, jako přímé slunce a další věci.
Kafe pila, jak o život a napít se jen tak vody byl pro ni problém. Takže koupím odšťavňovač, spoustu ovoce a minerálek, a dám jí facku pokaždé, když vyplázne jazyk, že nemá žízeň.
Takhle a podobně jsem se snažil sám sebe přesvědčit, že cesta existuje. Ale nějak jsem se zapomněl zeptat jí. A ona mi pak ukázala, že to byla chyba.

Proležela celou noc a den, a pak se začala ozývat. Mluvení už asi tolik nevysilovalo, a tak mě buzerovala, že chce tohle a tamto. A tohle už zas ne, protože dostala chuť na tamto. Jak těhule. A já se jen usmíval. Jenže jsem netušil, že to je jen zkouška.
Ortel mi sdělila poté, co jsem se zeptal, jestli chce odvézt až domů nebo pojede busem. Obličej jí rázem zkameněl.

„Posaďte se a poslouchejte mě! Jestli se ke mně začnete chovat jinak a začnete mě litovat, opustím vás.“

Rána ráhnem do hlavy by asi bolela méně, ale já to potřeboval. Nechtěla úlevy. Ani soucit. Chtěla žít náš život. Bez něj byla jen její choroba a strach. Se mnou nemusela nic řešit a mohla žít. A nechtěla to ztratit. Došlo mi asi tak v tisícině vteřiny, co jí mám říct.

„Takže, abychom si to vyjasnili. Příště až přijdeš, dostaneš zabrat jak čínskej písař. Kafe? Zapomeň! Nemám, žízeň? Zamítá se! I kdybys mela začít nosit plíny, protože se budeš počůrávat, jak budeš pít. Výprask? Jako žito po sklizni.“ Mučení? U Čachtický paní by Ti bylo líp. Nějakej dotaz?“

Neměla. Jen na mě kulila oči a nadechovala se a zase vydechovala. Pak se začala smát. A já s ní. Šťastný, že je jí lépe,  je v pořádku a je moje.

Sbalila si taštičku a já jí dovezl na zastávku. Než vystoupila z auta, pohladila mě po tváři a řekla:
„Děkuju, že jste.“

Pak, za mého doprovodu, nastoupila do autobusu a odjela. Já se posadil do auta a díval se, jak mizí v dálce. Hlavou se mi honily myšlenky a vzpomínky.

Na lidi, co žijí své životy.
Na kamarádku a známého na vozíčku, kteří si i přes nepřízeň osudu vychutnávají své BDSM životy.
Na lidi, co jim život nerozdal zrovna dobré karty, a stejně sní a žijí naplno.

Ale pak už jsem myslel jen na to statečné Děvčátko, které mi život poslal do cesty. Abych poznal, jak vypadá opravdovost a žár. Seděl jsem a slza, stékající po mé tváři, mi řekla, že nejsem z kamene. Nechal jsem jí tak. Jako důkaz, že jsem jich pořád schopen.

Byl další ze dnů mých slz. Tahle byla jiná. Při těch ostatních mi život něco vzal. Tuhle jsem měl za poznání, že život možná někdy bere, ale taky umí dávat. Alenka byla dar. V duchu jsem za něj poděkoval. A usmál se nad touhle situací.

Kdyby věděla, co se tu teď stalo, určitě bych za to draze zaplatil. Počkala by si a pak by mě sejmula, jak ninja. A poté by mě líbala, nedbajíc na to, že možná dostane na zadek.

Prostě statečná čubka. Opravdová. A moje.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.