bdsmdream.cz

Pie Jesu : Dárek

Uběhl asi měsíc od ataky Alenky.

Naše další setkání se nesla v duchu ostražitosti z mé i její strany. Výhružka, že mne opustí, když jí budu šetřit, mi tak trochu nahnala strach, ale nakonec všechno bylo jako dřív. Jen jsem prosadil pár věcí, které samozřejmě obcházela v momentě, kdy jsem se nedíval.

Zákaz kafe pro ni znamenal, že usrkávala z mého hrnku a byla nevinná, když jsem jí načapal. Vykulené oči Já nic, to samo se stalo v našem životě běžnou věcí. Pár facek sice na chvíli pomohlo, ale tahat svůj hrnek na kárce za sebou, abych ho měl neustále na očích, se mi nechtělo. Takže jsem holt i sobě vařil slabší kafe, nakonec už jen s mlékem, kde mléka bylo tolik, že jsem možná i bučel.

Tentokrát jsem dorazil na místo a něco se mi nezdálo. Nebyla sama. Vedle ní stála mladá žena o něco vyšší, než Alenka a tlemily se na celé kolo. Ta moje čubka evidentně excelovala svými bonmoty a druhá se neskonale bavila.

Došel jsem k nim a náhle bylo ticho. Smích přešel v tiché pozorování. Tedy, Alenka na mne koukala, jako obvykle, připadalo mi, že jsem svatý obrázek. Její doprovod okouněl s neskrývaným zájmem.

„Dobrý den“ pozdravil jsem a čekal.

„Dobrý den, Pane“ pozdravila Alenka a usmála se.

„Dobrý den“ zaznělo z úst neznámé.

„Tohle je Bára a jestli vám to nevadí, pojede s námi a vezme si ode mne jen nějaké věci.“ vysvětlila mi Alenka, ale něco mi tu nesedělo. Bára měla totiž taky malý loďáček, jako moje hvězda.

„Dobře, tak jdeme.“ vzal jsem jejich přerostlé kabelky a přemýšlel, proč je tak málo nosičů. Asi dostanou kýlu a umřou.

Bára byla vyšší asi o deset centimetrů, než Alenka. Obě měly na nohou lodičky a cupitaly za mnou. Pomohl jsem jim nastoupit a společně jsme vyrazili domů. Alenka se uvelebila vedle své kámošky a já v zrcátku viděl, jak se uculují jedna na druhou. Bára se občas podívala směrem ke mně a uhnula očima, když zachytila můj pohled. Hezká blondýnka. Nic víc jsem zatím nezjistil.

Jak poslušný otrok jsem odnesl jejich bagáž a nechal Alenku, aby Báru uvedla. A pak už jsem jen sledoval ten cvrkot.

„No to je krása! To je tvoje?“ zaznívalo z pokoje štěbetání těch dvou, ale já slyšel jen: Bla bla bla? Bla! Ó, bla!

Asi mi pak došel kyslík a já snad omdlel. Nebo jsem si to v duchu přál. Alenka se vžila do role domácí a lítala po pokoji, jak elektrická myš a ukazovala Báře co kde je. Kladl jsem si jedinou otázku: Proč ženy tolik mluví?

Pochopil jsem, že to nebude o tom, že si Bára vezme to, pro co přišla, a tak jsem začal vymýšlet strategii.

„Hele vy dvě, jdu do knihovny. Zatím si tu vyřiďte, co potřebujete.“

„Jo, tak zatím.“ ozvalo se bezbarvě z pokoje a tím jsem byl prohlášen neviditelným.

Když jsem se asi za dvě hodiny vracel, žil jsem v naději, že doma najdu Alenku a klid. Ale naděje se rychle rozplynula. A protože nejsem zastánce hlučných příchodů, jen jsem tak trochu vytřeštil oči, když jsem zaslechl:

„Jestli mi uděláš ostudu, tak si mně nepřej!“  říkala Alenka a pokračovala. „Nedívej se mu do očí. Tedy, ne dýl, než musíš, jinak uvidíš, kdo a co je, a budeš na tom, jako já. Když se usmívá, tak tomu nevěř. Jen přemýšlí, co s tebou vyvede dál. Jak se přestane usmívat, je rozhodnutý a nehneš s ním. Ani na kolenou a můžeš prosit, jak chceš. A jestli si začne pobrukovat, tak to je konečná. Znamená to, že se mu líbí, jak reaguješ a to ho jen povzbudí. Já to miluju, když je tu najednou ten paličatej kluk, ale ty bys to nemusela ustát.“

Ježíši Kriste ona ji školí? Jako subinka, subinku? Jsem doma nebo jsem si spletl patra? Co to zas vymyslela? Kdo je Bára? Proč tu je? Letěly mi hlavou otázka za otázkou, ale nebyl čas na odpovědi. Musel jsem sehrát divadlo a přijít.

„Jsem doma.“ zařval jsem, aby mě Alenka slyšela. Po její atace a seznámení se s panem Meniérem (jak své nemoci s ležérností jí vlastní říkala) jsem věděl, že hůř slyší. Místo odpovědi se zabouchly dveře do ložnice. Divné.

Dveře zavřené a co já teď? Mám klepat ve svém vlastním bytě nebo prostě vejít. Jenže tam je Alenka a když měla zavřené dveře, tak jsem vždycky ze slušnosti zaklepal. Než jsem se stačil rozhodnout, co udělám, ozvalo se:

„Pane, prosím.“

Nic víc. Pomalu jsem otevřel dveře. A spatřil sen.

Na zemi klečela Alenka a vedle Bára. Jedna na natažených rukou bič a druhá důtky. Mozek se mi vařil, jak se snažil pochopit, co vidí. Nevěděl jsem, jestli ještě žiju nebo můj duch vyletěl mimo tenhle svět. Bylo vidět jen jejich hlavy, natažené paže, na sobě měly podprsenky a podvazkové pásy. Víc nic nebylo vidět, díky tomu, že klečely. Stál jsem tam neschopen slova a jen zíral. A pak ze mě vypadla otázka:

„Co to má sakra znamenat?“

Ticho. Dostal jsem vztek. Přistoupil jsem k Alence, čapnul jí za vlasy a bez slitování ji postavil. Její oči se na mne dívaly, ale nebyl v nich strach.

„Tak dozvím se to?“

„Pane, to je dárek pro vás.“

„Cože?“

„Ano, je to pro vás za to, jaký jste a jak jste mi pomohl.“

„Ježíš, jaký dárek? A proč je tu Bára na kolenou?“

Začal jsem chodit po pokoji, dýchat a odhánět infarkt. Na zemi klečela Bára a jí viděl nahou kůži jejích zad, hezký zadek, na nohou lodičky, punčochy a zadní díl podprsenky. A pořád měla natažené ruce a na nich bič. Sebral jsem ho a hodil na postel.

„Postav se.“ přikázal jsem jí, ale nic se nestalo. Takže to samé, jako s Alenkou. Čapnul jsem jí za vlasy a postavil. Ani se nesnažila zakrývat nahá ňadra. Dala si ruce za záda a lehce nohy od sebe. Jako kdyby jí někdo řídil. Ona i Alenka měly na sobě podprsenky, které vlastně jen podpírají prsa a odhalují je. Muž pak jen slintá. Nebyl jsem na tom jinak, má pusa byla plná slin. Jak bernardýn u řeznictví. Odvrátil jsem oči, ale tam se prsila Alenka.

Najednou mi došlo, jak se mě nedávno vyptávala, jaké prádlo preferují a proč. Prostě její způsob, jak mě unavit, aby ze mě dostala, co chce. Informace. Teď tu stál výsledek. Tedy dva. Dvě. Už blbnu. Moc ňader najednou. Musím se soustředit.

„Takže chci vědět, co to má znamenat?“

Chlupatá deka by byla rychlík ve srovnání s Alenkou.

„Můj Pane. Prostě jsem si myslela, že jsem vám zavázaná a chtěla jsem vám udělat radost. Bára je taky subinka a…“

V tom se do toho vložila Bára: „Je to moje vina a…“

Najednou jsem měl před očima Jak dostat tatínka do polepšovny a vylétlo ze mě:

„Netlumoč, poslechnu si originál!“ a ona zmlkla a sklopila oči opět k zemi. „Takže sis myslela, že protože jsem hodný, tak mi uděláš radost a přivedeš mi jí?“

„Ano.“ tiše odpověděla Alenka a také sklopila oči. Co na té podlaze asi je?

Pomalu mi to začalo docházet. Ta moje bláznivá čubka se prostě rozhodla, že mi dá dárek. Za to, že jsem ji měl rád. Dostal jsem na ní vztek a kupodivu i na Báru. Ty dvě se prostě domluvily a tohle byl výsledek.

Alenka a její hry. Dokázala by nemožné, jen abych byl šťastný. Pamatuji si na náš rozhovor ohledně další subinky a její nenápadné varování, že kdyby zjistila, že je tu druhá, asi by se té chudince začaly dít hrozné věci. Neříkala to samozřejmě přímo mně, ale vyslechl si to Frantík. A já se tehdy jen potichu usmíval, když mu líčila, co by se jim mohlo přihodit a žvýkačka ve vlasech bylo asi to nejmenší zlo. A teď mi sama přivede druhou a dává mi ji na stříbrném podnose. Jak veliké srdce a ducha má tahle moje hvězda!

„Takže, vy dvě nádhery, nebudu řešit, která z vás co a jak a proč!“ obě zvedly oči a já ucítil pohled odsouzenců. „Za to, co tu předvádíte, si nezasloužíte nic jiného, než seřezat!“

Obě vydechly současně.

Alenka se usmála na mě a pak na Báru. Ty dvě čubky mě dostaly tam, kam chtěly. Manipulátorka Alenka zas bodovala. Beze slova mi podala důtky. Postavila Báru zády ke mně. Dívala se na mě a bylo to, jako kdyby říkala: Že vám to ale trvalo! a mrkla na mě. Bářiny dlaně vzala do svých a podívala se na ní. Pak do ticha řekla:

„Ještě moment, můj Pane.“ a šla k hi-fi věži a pustila jí.

Mňága a Ždorp. Motýl. Zvuk té písně se nesl místnosti. Zvláštní výběr, ale tušil jsem, že za tím je Bára a ta píseň je pro ni něčím výjimečná. Jako pro mě a Alenku Pie Jesu. Vrátila se na místo a vzala Báru za ruce. Než jsem se napřáhla k první ráně ještě pronesla:

„Je to čubka a nezaslouží si šetřit.“ řekla. Bylo mi jasné, kam tím míří. Měl jsem se k ní chovat úplně stejně, jako k Alence.

Důtky začaly kreslit svá znamení. Alenka mi pokynutím dala najevo, že je vše v pořádku, a tak jsem bičoval Bářiny záda a zadek, a nic neřešil. Píseň se opakovala stejně, jako moje ruka opakovaně zdvíhala důtky a dělala, co dělat má. Alenka se dívala na Báru, já na Bářiny záda a zadek, a nebýt mrknutí Alenky, asi bych nevěděl, kdy přestat.

Alenka jí otočila a nastavila svoje záda. Tiše, bez odporu, smířená, nedočkavá. Celá ona.

Bára měla v očích slzy. Ale neměla tam bolest. Byla kupodivu klidná a já si v duchu říkal, co se asi mezi těmi dvěma muselo odehrát, než došlo k našemu setkání. Buď se Bára Alenky trochu bála, nebo jí obdivovala a chtěla se jí vyrovnat. Na to se budu muset ještě zeptat. Někdy.

Neudělal jsem nic jiného než to, na co jsem zvyklý. Přitáhl jsem si Báru k sobě, osušil její slzy svými rty a pak jí políbil. Trochu sebou škubla, ale neucukla. A hlavně neustále sledovala, co na to Alenka. Ta jen lehce pokývla hlavou. Dálkový ovladač. Subinka subince. Měla jí ve své moci. Proč to jsem zatím nechápal? A nebylo to ani důležité.

Alenka už věděla, co bude. Přesto dala své dlaně do dlaní té druhé a já začal dělat svou práci. V Bářiných očích byl vidět obdiv, když upřela pohled na důtky a tvář Alenky. Musela vidět to, co vídám já. Prožitek, slast, bolest, touhu. A nad tím vším, štěstí.

Musely se mít rády. Alespoň v Bářiných očích byla láska. Možná ne úplně čistá, jako je laská jedné ženy k milované partnerce, ale láska mezi nimi byla.

Dopadla poslední rána a já Alenku ošetřil stejně, jako předtím Báru. Pak udělala něco, co nikdy předtím nedělala. Vztáhla ke mně ruku a pohladila mojí tvář. Vzal jsem ji a políbil dlaň. Odhodil jsem důtky a šel do kuchyně.

„Proč odešel?“ zeptala se Bára a odpověď Alenky mě trochu překvapila.

„Šel se odprosit. Teď bude dělat, že vaří čaj, ale ve skutečnosti se omlouvá sám sobě a nám. To je celý on. Můj romantický sadistický hajzpán. Myslí si, že nám ublížil.“

Musel jsem se usmát nad tím, jak mě znala. Ano. Stál jsem opřený o linku, koukal do nikam a přehrával si v hlavě, co jsem to zas udělal. Jenže jsem věděl, že to stejně udělám zas. Protože to mám rád. Protože to má ráda ona.

„Nechte těch řečí. Máte tu čaj.“

Došouraly se do kuchyně a první reakce Alenky byla:

„Já nedostanu kafe?“

„Ne, ty dostaneš čaj.“

„A proč ona jo a já ne?“ a už to jelo.

„Protože ty víš moc dobře, proč ne!“

„To teda nevím!“

„Ještě jednou se zeptej a dostaneš facku!“

„A proč ne?“

Musel jsem hrát roli Tyrana, protože Alenka se rozhodla za každou cenu hrát tu svou roli ublížené, týrané a šikanované subinky. Bože, jak já jí miluju!

Chytil jsem jí přitáhnul k sobě a ona automaticky nastavila tvář. Dal jsem jí facku a ona nastavila druhou. Jak v Bibli. Nebyly to facky, jak z partesu. Věděl jsem o jejích bolestech ucha a hlavy, takže dostala přiměřené jejímu stavu.

Bylo to zvláštní. Kdysi, když jsme si psali a seznamovali se, facka byla, tak trochu tabu. A teď? Kdybych jí nedal alespoň jednu, tak se snad urazila. Byla jak houba. Něco do sebe vsákla, zamilovala si to a pak už chtěla jen vetší dávky. Na zabití. Ale zkuste říct zavislákovi, že je závislý.

Bára stala a jen zírala. A pak si vykoledovala taky.

„Proč jí fackujete?“

„Protože proto.“

„Nic neudělala.“

„Byla drzá.“

„Já jsem taky.“

Tak dostala facku. A druhou a já jen slyšel, jak Alenka řekla:

„Varovala jsem tě, ale jsi asi hluchá.“ a začala se smát. A já taky. I když byla na kolenou s tím, co jí nadělil život, humor si vzít nenechala.

„Pane, jen jí pořádně zfackujte. Ať ví, o čem to je, být subinka. A drzá k tomu. Já jí varovala, že to není virtuální, ale reálně to pálí a bolí. Jste první Pán, co poznala v reálu, tak ať si to pamatuje.“

A mozaika se složila. Alenka se s Bárou někde potkala a domluvila jí bezpečné seznámení s realitou. Asi tam bylo i něco víc, ale to nebyla moje starost. Jen mě to nějak asi zapomněla říct. Bože, to její velké srdce.

„Ty si nech řečí! Koukejte se obléct a nelítejte tu nahý.“ snažil jsem se to někam usměrnit.

Jejich společné Tsss! mě ujistilo v tom, že jsou obě stejné. S grácií se přesunuly do pokoje a když jsem tam vešel o něco později, obě měly na sobě košilky.

„Pane muže tu Bára přespat?“ začala Alenka další kolo bitvy o něco chtěného.

„Mužů vyskočit z okna?“ odvětil jsem skoro unaveně.

„Nebude rušit.“ ujistila mě, jako kdybych předtím vůbec nic neřekl.

„Na hřbitově je klid.“ pokračoval jsem v myšlenkách na ticho a klid.

„Vážně bude hodná.“ zkusila to znovu.

„Mám se zastřelit sám?“ zeptal jsem se jí, ale odpověď jsem nečekal.

„Když nebude, dostane roubík.“ odvětila s ignorem mého dotazu.

„Nemám zaplacený daně za hotel,“

„Odpracuje si to a já taky.“

„Nezaměstnávám uprchlíky.“

Než jsem se nadál, klečely mi u nohou a já vyměknul. Ta jí ale musela dát školení!

„Dobře, ale běda jestli budete krafat po večerce.“

„Nebudeme.“ plácla bez přemýšlení, protože měla radost.

„Lhářko.“

„Nelžu a jestli ano, tak jen trošinku.“

A takhle jsem se s Alenkou mohl dohadovat hodiny. Bára jen zírala, ale bylo vidět, že se chce přidat.

„Ty moc nekoukej!“ obořil jsem se na Báru.

„Nekoukám.“ cukla rameny.

„Koukáš a máš drzý oči!“

„Nemám a nebuďte na ní zlý!“

„Budu! Je to drzá čubka.“

„To já taky.“

A už to jelo, kdo z koho. Tentokrát na mě byly dvě, ale stejně to dopadlo tak, že jsem jim oběma vytahal bradavky, pomučil ňadra a pak je donutil prosit o polibky.

Hezký začátek večera, ale to jsem netušil, že mají své plány.

Po hraní přišel čas také na spaní. Odmítly si vzít mou postel a trvaly na kožešince. U Alenky jsem to chápal a Bára prostě bez Alenky nechtěla být. Takže mi ukradly druhou peřinu. Lehnul jsem s knížkou a ony s kecavou.

Mlely páté přes deváté a já dělal, že neposlouchám. Asi se mi nafukovala hlava, ale nějak jsem to přetrpěl. Z mého utrpení mě vysbovodil spánek. Konečně!

Nevím, kolik bylo hodin, ale věděl jsem, že je vedle mě. Že na mě zírá, aby zjistila, jestli spím. Alenka na průzkumu.

Dělal jsem zarytého spáče a tak jsem za chvíli ucítil, jak do mě strká. Automaticky jsem skrčil nohy a najednou tam byly obě. Neměly v úmyslu spát, takže se na mě vrhly. Nenásilně.

Najednou jsem cítil jejich ruce. Všude. Polibky, doteky a jejich vůni. Noc, o jaké muži sní.

Ve chvílích, kdy jsem odpočíval a sbíral sílu, se oddávaly jedna druhé, aby se pak věnovaly opět mně. Vzdechy, sténání, nastavené zadky, co je má ruka vyplácela. Nemilosrdně a jim to vůbec nevadilo. Noc plná vášní, bolesti a slasti. Tři lidé, co chtějí žít a prožít, a oddávat se jeden druhému.

Nepátral jsem pak už nikdy, proč, co, ani jak. Nebylo to důležité. Ta noc nebyla poslední.

Dárek, co se občas opakuje a přesto neomrzí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.