bdsmdream.cz

Pie Jesu : A válka zuří..

Byla vyhlášena válka.

A já jako vždy nevěděl, proč.

Bud kurýr jejího Veličenstva Královny Alenky z Jednorožečkova, chcípnul někde cestou, nebo jsem něco nepostřehl.

Stála ve dveřích, ruce založené pod ňadry, a ne nevýznamně pokašlávala. Bojový postoj.

Je připravená válčit.

Rychle jsem prolétl očima kuchyni, jestli tu není něco, co mě mělo varovat. Oči létali z místa na místo až sem to uviděl.

Kalendář na zdi.

Dnešní den a u něj černý kříž. A další dny s červenými kroužky.

Bože.

Je naštvaná a nadržená.

Červené kruhy kolem číslic, to muže přehlédnout jen vůl.

Zcela automaticky jsem si sáhl na hlavu, jestli nemam rohy a do rozkroku, jestli je mám.

Černý kříž byla urážka.

Měl jsem dnes svátek a připravil jí o,, potěšení,, dát nebo udělat mi dárek. Prohlásil jsem totiž, že svátek neslavím.

Nevím proč mě ta struna kolem krku, tak škrtila a Alenka zrudla námahou, jak jí utahovala.

Za chyby se platí a já najednou uviděl svou hlavu naraženou na kůlu u dveří Jednorožečkova a na té hlavě růžovou dečku. Zakazovat Alence milovat, aneb jsi mrtvý, paňáco. A to jsem skoro teď byl.

Její Veličenstvo trpělo ženskou nemocí Conejvícrůžovovarioza. Takže proto dečka.

,,Chtěla bych, abyste mě odvezl do obchoďáku.

Je připravena zemřít v boji. Neprosí.

Když s někým jste dlouho anebo jste stejní, okamžitě přijmete výzvu.

,,Nikam nejedu. Udělej si řidičák a můžeš si vzít Safíka a zajet si tam.“

,,Řidičák mám a Snobíkem jezdit nebudu,,

Všichni tu dnes zamřou, blesklo mi hlavou. Není cesty zpátky a hrdinové prostě umírají.

,,Co si to řekla???,,

Měla svou válku a oběť.

Okamžitě se od dveří přesunula ke stolu a opřela se rukama o desku.

Bude běháníčko.

Její výraz, když jsem přede mnou zdrhala a nejdřív běhala kolem stolu. Milovala to. Provokace. Boj. Zajetí. Mučení.

,,Já nevím,,

Takže je rozhodnutá.

Kdyby řekla: Co to jako co?,, znamenalo by to, že děla Blbečka ve snaze provokovat mě.

..Asi jsem špatně slyšela,, by znamenalo, že jí není moc dobře, takže se,, jako,, omlouvá.

Já nevím, bylo jasné volaní po výprasku, protože bude lhát a lhát a odporovat.

Safík alias Renault Safrane byl můj mazel. Sice starší, ale vyrobený v době, kdy ještě auta nějak vypadala. Silný motor pohodlí a kvalita.

A ona na něj plivla.

Snobík mu, začala říkat poté co jsem jí neopatrně prozradil, že mu říkám Safík. Ještě ten den to věděl Frantík a Safík byl přejmenován na Snobíka. Zajímavé na tom bylo, že seděla vepředu. Tedy jen do té doby než sem jí jako každý egoman povídal o Safránovi, co je zač a technické i netechnické zajímavosti co ženy,, milují,,

Zpozorněla až u zmínky o tom. že to bylo ve své době, auto pro francouzského presidenta.

Už nikdy neseděla vpředu. Bud jí bylo špatně nebo si musela něco hledat v tašce.

Prdlačky.

Když zjistila, že vzadu seděl president, musela tam sedět i královna. Konkrétně Královna Jednorožečkova.

Našla sklápěcí opěrku zjistila, že mam vzadu k dispozici ovládaní klimatizace a radia a kralovala.

Její nemoc Conejvícrůžovovarioza se prosadila i tam a zabila mě basebalovou pálkou logiky, když mi vysvětlila proč je na opěrce růžova hrůza.

,,Je to plyš a ten se šoupe, ta dečka ho chrání,, zamířila, nápřah a hlava pryč.

Ted stála na značce a já měl dělat startéra běháníčko.

,,Zopakuj co si to řekla o Safíkovi,,

,,Já nevím,,

Pokus o sepsaní mírové dohody použila jako vycpávku do bot. Musel sem běháníčkovat.

,,Povídám ti pojď sem,,

,,Ne,, a zas zdrhala.

,,Říkám ti pojď ke mně.,,

,,Říkám, že nepůjdu,,

Tři oříšky pro popelku a scéna,, Pojď dolu,, Pojď ty nahoru,,

Pak udělala osudovou chybu. Namířila do svého království, ale v ponožkách ji to uklouzlo a já jí chytil za nohu. Vyškubla se, ale v mé ruce zůstala ponožka. Měl jsem jí.

Jako Královna nemohla opustit své poddané a statky a ponožka s jednorožci byla její.

Vrátila se a natáhla ruku. Šel jsem pomalu k ní a ona ustupovala. Najednou nebylo kam.

,,Co si to říkala o Safíkovi?,,

,,Já nevím,,

To bude dlouhé a zase po jejím. Jak ta uměla manipulovat. I když tvrdila, že neví, o čem mluvím. Milovala souboje a výzvy. Určitě byla v minulém životě Amazonka.

,,Dones si řemen!,,

,,Má dovolenou,,

Vrhnul jsem se na ni a s rukou plnou jejích vlasu ji přinutil ohnout se mi přes koleno.

Bodovala. Podle toho, jak si obřadně stáhla kalhotky bylo jasné, že chce moji ruku.

Zadek jí zrudnul a ona ani nemukla. Chtěla víc.

Přiložila poleno pod kotel.

,,Hajzle sadistickej,,

Řekla si sama pro sebe, ale chtěla, abych to slyšel.

Byla rozhodnutá. Nadržená a chtěla,, to,,.

Skoro nikdy mi netykala. Jen když už zoufale hledala možnost, jak mě dostat,, přes čáru,,

Chtěla Mordor.

Beze slova jsem ji vzal za pačesy a dotáhnul k hrazdě. Sama zvedla ruce a já ji zapnul kožená pouta. Už mi,, věřila,, a chtěla, abych je zapínal. Nechtěla zadní vratka. A dnes nechtěla ani slitování. Znal sem ty její výrazy ve tváři.

Dnes tam byl,, chci všechno, jen ne soucit,,

Vzal jsem do ruky důtky.

Slastně si vzdychla. Byla odhodlaná. Zavřela oči jako znamení, že chce svůj tichý prostor plný slasti.

Mordor.

Slovo, které mělo význam pro nás dva. Ti, co ho znali z Pána Prstenů, by asi nechápavě koukali, jaký v našem podání nabralo význam.

Byl to stav, kdy jsme si ,, hráli,, dlouhé hodiny a nemohli se nabažit jeden druhého.

Biče, důtky, mučení, trápení a milovaní, polibky, doteky, něha. Podivná směsice, které rozumí jen málokdo.

Za tím vším ukrytá touha a láska. Jednoho po druhém. Radost ze života. Smutek z odloučení. Brána do světa štěstí.

Náš Mordor.

Ani nevím proč, jsem si přivoněl k  pramenům důtek. Byla tam. Její vůně. Směsice potu, mýdla a jejího těla. Obtisk jejího já. A teď jsem měl přidat, další stopu.

Už jsem věděl, jakou silou udeřit a tak, jsem si začal užívat své role. Dnes jsem měl být evidentně Kat. Prameny mapovaly její tělo a kousek za kouskem, měnila její kůže barvu.

Dobité území. Podrobená země. Rudá barva zabírala stále vetší část jejího těla a ona se vzdávala bez jediného pokusu mě zastavit. Jen její zrychlený dech a slzy. Nic víc mi nechtěla dopřát. Měl jsem jen dobývat.

Po důtkách si své statky užil a zabral i bič. Nemilosrdně mapující, co všechno mu patří. Každá rána zanechala na její kůži otisk své moci. Cestu od bolesti ke slasti. Její obličej tu cestu, zrcadlil.

Usmívala se. Jemným skoro neznatelným úsměvem. Byla spokojená. Dostala co chtěla.

Poslední rána byla přes zadek a dal sem si zaležet. Měla být razítkem. A taky odplatou za její samolibý úsměv. To, že jí nečekala a zaskočila, bylo zjevné.

,,Do prdele“ vylétlo z ní a já dostal své zadosti učinění. Rozepnul jsem pouta a díval se, jak její ruce začali masírovat to místo posledního úderu.

,,Ne, tam fakt ne“ řekl jsem a začal se smát.

Na náhrobku budu mít určitě nápis „Rozdrcen v drtičce její Lásky,,

Alespoň teď jsem si tak po jejím pohledu připadal. Ale bavil sem se.

,,A jestli si myslíš, že tě teď budu litovat, tak to fakt ne.“

Drtička pracovala na maximum.

Byl zvyklá, že moje ruce a rty ,,tišily a léčily,, rány. Nechápavě se na mě podívala a teď bylo vidět, že ji mozek maká na plný výkon. Musí to nějak navléct, aby bylo zas po jejím.

,,Padej si dát sprchu a nevymýšlej“ otočil jsem se a s úšklebkem jsem odešel postarat se o nástroje.

,,Frantíku ty máš takovou kliku, že nemáš žádnýho hajzlpána“ směřovala svou stížnost kámošovi medvědovi.

Ještě si s Frantíkem vyměnila nějaké stížnosti a pomluvy na moji osobu a pak uraženě odešla do koupelny.

Klidně jsem se položil na postel a vzal do ruky knížku.

Nevím, jak dlouho byla pryč, ale ,,to,, co se vrátilo z koupelny, byla Královna Jednorožečkova a mě čeká další boj. A bude krutý. Měla to napsané v obličeji. ,,budeš trpět ty lakomče lakomá,,

A ani nevím proč, jsem se začal modlit, abych v následující bitvě neupadnul do zajetí, ale padnul smrti statečného Pana.

Byla krásná. A ,,smrt,, z jejich rukou nebude hanbou.

,,Tak pojď sem Ty Čubko, ať dlouho netrpím“

Její oč mi řekli, že budu.

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.