bdsmdream.cz

Pie Jesu : Odplata…

,,Mám pro Tebe dvě zprávy, kterou chceš slyšet dříve?“

Ptal jsem se Alenky na prahu jejího Království, kde seděla opět s osuškou kolem hlavy, jako Maharadža.

Vrátil jsem se z knihovny a ona si stačila umýt hlavu, tutově prolézt moje věci, jestli se něco nestalo a nezměnilo v jejím pojetí, jejich uspořádaní. Byla to, už vlastně zákopová válka.

Já si věci srovnal podle svého, abych po jejím odchodu zjistil, že je něco jinak.

Nikdy nepřerovnala všechno najednou, ale cílevědomě mi vnucovala své pojetí. A já nakonec potichu rezignoval.

Ne proto, abych měl od ní pokoj, ale proto abych zkrátil své utrpení. Něco v ní, bylo prostě manželkovského a přežít byl můj cíl. Ale, abych se neprodal lacino, občas jsem ji do mého, jejího, pořádku udělal, malý zásah a nebyl za zbabělce.

Vešel jsem do pokoje a zarazila mě hned za prahem.

,,Vy se nezařazujete vojáku?“ její smrtelně vážná tvář byla zrazena jiskrami, v jejích očích.

Nikdy nesmíte někomu jako je Alenka, vyprávět nic, kde jste za ,,oběť“. Já jí vyprávěl o prvním roce vojny, kde jsem byl bažant a mazáci si mě oblíbili, protože jsem byl moc hrdý. A jí se očividně představa mého ,,dušení,, líbila. Takže opatrně, na to, co jí člověk říká.

Vychutná si vás pak a jak si některé věci, musela psát do deníčku, aby je nezapomněla, tyhle bejkárny si pamatovala.

Okamžitě jsem přistoupil na její hru. Postavil sem se do pozoru a srazil paty.

,,Velectěná Královno Hovňouskova, dovolte mi zařadit se.“

Odfrkla si a s grácií mi dovolila vstoupit a Hovňouskov blahosklonně přehlédla.

,,Tak kterou, chceš slyšet první . Dobrou nebo lepší?“

,,Tu, že mě bláznivě milujete a odpouštíte mi moje budoucí hříchy?“

,,Jsem možná starší, ale demence mě ještě nezasáhla. Žádné opouštění nebude!“

Později musím pořádně zjistit, co tu prováděla, odpouštění hříchů, nebylo samo sebou

,,Tak tu, kde dobro zvítězí a zlo je odpuštěno bez trestu?“ Fakt se musím podívat, co se tu stalo, když jsem byl pryč. Už druhá žádost o amnestii. To není jen tak.

,,Takže se oblékni a jedeme nakupovat.“

,,A teď tu o Budulínkovi můj Pane, prosím.“

,,Ne není to pohádka. Jsme pozvaní na fotbal a musíme si koupit kopačky. A jiné fotbalové propriety.“

,,Děláte si prdel?“ řekla a byla evidentně štěstím bez sebe.

V takový moment se přestala ovládat a ujel jí její slovník, do toho mého. Začala lítat po místnosti jako elektrická myš za hlasitého stěžovaní si Ferdovi.

Nemělo cenu ji stát v cestě a nechat se zabít granáty slov, které kolem lítaly a vybuchovaly.

V klidu jsem si sedl v kuchyni a mezi tím, než se slečínka vybavila, si stačil uvařit kafe, namazat chleba, přečíst poštu a sbalit se na víkend.

,,A jaká je ta druhá zpráva?“

Vydržela celkem dost. Nezeptat se takovou dobu. Na to, že to byla zvědavá opice. Co musela vědět, i moje nejtěžší dětské nemoci. Přežila to hodinu.

,,No je to zápas Dominantů proti subínkám.“

Pak jsem, cestou do prodejny sportovních potřeb, musel odpovídat v pracně vystavěný výslechový systém, abych uspokojil, Alenčinu zvědavost.

Nakupování byla tragédie. Tedy já měl nakoupeno asi za pět minut. Alenka nemohla nemít tuhle, teplákovou soupravu a k ní, tyhle úžasné kecky a výběr kopaček malém skončil slzami, protože žádné nebyly růžové. Záchrana přišla v podobě růžových tkaniček. A když někde slečna prodavačka nakonec odněkud vytáhla kopačky s trochou růžové, byla teprve spokojena.

Magor. A prodavačka taky. Nic víc jsem si ani nemohl myslet. Ale miloval sem tu její růžovou úchylku.

Takže mi koupila tu růžovou košili a proto žádala amnestii až zjistím, že je někde mezi mými košilemi, a ona mi bude tvrdit, že už ji nosím dávno. Tohle mi došlo a asi můj výraz, nebyl zrovna jupí, protože se na mě i s prodavačkou soucitně podívaly.

No nakonec jsme se dostali z obchodu, z města a po par hodinách se dostali k mému kamarádovi Mirkovi na vesnici. Měla tam hezkou usedlost co fungovala jako v rámci agroturistiky. Ale tenhle víkend byla pro nás. Úchyláky. Znali jsme se už leta z chatu a tyhle akce nás drželi pohromadě. Občas někdo nepřijel a nebo zas přijel někdo, na něčí doporučení, takže se parta docela držela.

Tenhle fotbalový zapas byla vlastně taková podivnost. Kdysi jsme si z hecu, zahráli ženy proti mužům a pak se to zvrhlo. Ženy prohrály a žádaly změnu pravidel. A spolek opilých Pánu, jim tu výsadu udělil. A pak jsme se nestačili divit.

Žen smělo nastoupit až dvakrát tolik, než mužů. Směly hrát i rukama. A fauly a jiné se nesměly trestat, po skončení zápasu, Pány. Taková malá subínkovská imunita. A ony věděly, proč si ji vymohly.

Už následující zapas po roce pro Pány skončil katastrofou a ponížení. Mnozí skončili bez dresu, bez trenýrek a vykouření. Takže s každým dalším ročníkem, nastupovali mužstva vybavenější a výsledky byly většinou nerozhodné. Ale sex byl povolen i na hrací ploše. Pokud byl Pan zajat v ofsajdu.

Alenka samozřejmě okamžitě skončila na pokoji subínek a byla seznámená s pravidly. Že je pochopila, po svém, jsem uviděl hned při nástupu na hřiště. Válečné barvy subínek kolem očí a když šla Alenka kolem mě, protáhla si prsty pod bradou na krk místo nože a řekla jen jedno slovo.

,,Muerte“  (Umřete)

Půjde mi o život. Ne doslova, ale, vychutná si mě.

Pohled na mužskou část byla kapitola sama pro sebe. Skoro všichni, měli pod trenkami suspenzor, trenky jištěny kšandami a náhradní trencle kolem krku. Válka byla válka.

Ženy se do ní vydaly po svém. Skoro průhledné dresy, některé místo trenek, pouze kalhotky. Vražednice. Každý soudný Pan, se od nich držel dál. Kdo ne, doplatil na to.

Staří harcovníci se drželi vzadu a nechali mladší a naivní Pány jít do prvních postů. Věděli proč. Rozzuřena subinka skryta za svou imunitu, byla zbraň sama o sobě.

Pak jsem uviděl tu svojí. Okamžitě se mi vybavil obraz, Dívčí války a Velitelka žen Vlasta. Nadechl jsem se a pomodlil. Půjde po mě. A její úsměv byl jako rozsudek.

Rozhodčí zapískal a zdrhnul.

Loni, omylem zakopl v brankovišti mužstva žen, po penaltě co nařídil a skončil uvázaný za brankou a orálně mučen. Letos si už hlídal jak zadá tak i ženy kolem sebe. Tedy loni si nestěžoval, ale prý už není nejmladší a hlavně letos tu byl pod dozorem své Paní.

Chvíle nepozornosti, trocha zasnění a kopla mě do holeně a s rozběhem. Přesně, jak si to určitě představovala ve svých snech.

,,Ty čubko, co mě kopeš, ani nemam míč.“

,,A to musíte mít míč?“

,,No kopat do hráče, co nemá míč, je proti pravidlům.“

,,Takže jen, když máte míč?“

Pak mi beze slova strčila ruku za trenky. A vzala za penis.

,,A když nemáte míč, tak nemůžu ani tohle.“ Bavila se. Opravdu se bavila, protože věděla, že je bez trestu. Co se stane na hřišti je promlčeno po posledním hvizdu.

,,Nech toho ty čubko, tohle je zakázaná hra, rukou.“

,,Kde je to napsáno, v pravidlech to není.“

,,Žádná napsaná pravidla nejsou.“

,,Tak jak, můžete vědět, že je to zakázaná hra.“ Mluvila a normálně mi ho honila a boj kolem jako by nebyl.

,,Aleno nech toho.“

,,Proč?“

,,Protože, proto a jsou tu lidi,,“

,,No a?“

Dávala mi to fakt sežrat, mlátila mě mými výrazy a ani se nečervenala.

Dal sem ji pusu a utekl. Jen její smích byl důkazem, jak jí baví tenhle zapas.

Na obou stranách byly padlí a zajatí. Mladší Dom nedbal varování a spáchal sebevraždu tím, že sám s míčem vběhl do brankoviště žen. Když se mu podařilo dostat z hromady subínek, co se na něj s jekotem Amazonek vrhly, utíkal pryč nahý a bos. Jiný dobrodruh skončil na zádech a orálně ho ,,léčila,, dvojice subínek. A bavilo je to. Prý mu poskytují, první pomoc. Já tedy zranění neviděl, ale radši jsem jim, věřil.

Na straně Dom, jich pár nějak záhadně, nasadili vodítka volné pobíhajícím subínkám bez Pánu a bylo jasné, co se bude po zápase dít. Nikdo nevyhrál a vyhrály všichni.

Alenka sbírala skalpy. Dvoje trenky patery kšandy a dva suspenzory. Spolupracovala s dvojicí subínek a ve třech se skoro žádný Dom neubránil. A ani někdy nechtěl. Kdo by taky odolal třem kočkám co vědí co chtějí.

,,Tak co zápas, líbil se?“

,,Kdy se hraje další?“ zeptala se

,,Příští rok nebo podle domluvy,“

,,Takže samozřejmě jedem a musíme se příště na to připravit.“ A pak se jí zaleskly oči.

Už si jen matně pamatuji, jak mě zatáhla na pokoj a nestačil se divit. Adrenalin děla své.

Ať žije fotbal.

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.