bdsmdream.cz

Pie Jesu : Chiron

Alenka seděla za malířským stojanem soustředěná jako Da Vinci a malovala. Pozoroval sem ty její aktivity se zalíbením a tahle byla poměrně nová. Vydyndala na mě, tenhle stojan, protože ho objevila v haraburďárně, kde na něj sedal prach. Byl tam, ani nevím, jak dlouho. Kdysi jsem měl přítelkyní, co malovala a nějak tam, po ní zbyl.

Alenka měla na sobě malířskou zástěru ( kde ji sehnala, to fakt ani netuším, ale všechno muselo být tip ťop, jako vždy, když něco dělala. Opravdové ) a pastelky, co střídavě ocucávala, si brala podle toho, kterou zrovna potřebovala. Bylo to to jedno odpoledne, kdy jsme si prostě dělali, každý to své. Jenže, já pro ni měl program, ale nechtěl sem rušit, její umělecké ambice.

Nakonec, asi spokojená se svým dílem odložila zástěru a otočila se na mě. A asi chtěla abych jí k tomu něco řekl. Oblekl jsem si v duchu pyrotechnický oblek a vydal se na cestu do minového pole.

,,Hotovo?“

,,Jo a co, jako na to říkáte?“

,,Hezká krajinka.“ začal sem opatrně našlapovat polem.

,,To je jednorožec.“ první mina vybouchla. Jen mě lízla.

,,Aha. No už asi nějak špatně vidím nebo co.“

,,Takže Pán je slepejš?“ druhá mina, mi už asi, utrhla nohu. Podle toho, jak sem jí najednou necítil. Musím na pohotovost.

,,Hele ty malířko, máme jinou práci než zamlouvat místo v Louvre.“ minové pole za mými zády vybouchlo.

Její výraz ,,tohle teda nekončí, srabe,, mě pobavil.

,,Co se bude dít?“

,,Jedeme nakupovat.“

,,Nevěřím. Tak statečnej, zas nejste.“ a dal si mě podezřívavě prohlížela.

Popadnul jsem jí za flígr a tlačil před sebou ke dveřím. Tlemila se, ale šla. Vzala si své propriety, já klíče a konečně vypadli.

Královna, samozřejmě obešla Safíka a čekala až jí Jean ( tedy já ) otevře dveře vzadu za spolujezdcem a pak se uráčila nasednout a zaujmout pozici Jejího Veličenstva na výletě, do neznáma.

Vyrazili jsme a ona se kochala. Já soustředil na jízdu. Kupodivu nic neříkala, když jsme minuli obchodní centrum a něco si zapisovala do svého diáře. Asi, čím mě bude mučit, až se vrátíme.

Dorazili jsme na místo. Velká odstavná plocha. Prázdná až na pár kamenů. Královna zvedla oči a rozhlédla se.

,,Kde to jsme?“

,,Podívej se Děvčátko, už mě unavuje, jak ti dělám šoféra, takže teď zvedneš ten svůj krásnej zadek a umístníš ho na sedadlo řidiče a ukážeš mi co si se naučila v autoškole.“ Nasadila výraz bojovnice a už to jelo.

,,Ani náhodou a se Snobíkem už vůbec ne.“

Vystoupil sem v klidu obešel auto a pak jí prostě za pačesy vytáhnul ven. Ječela něco o právech a stížnostech, na odborech subínek, ale fakt sem to neposlouchal. Nacpal sem jí za volant a nastavil sedačku, aby ty její nožičky dosáhly na pedály a zapnul ji pas a zavřel dveře a šel si sednout na sedadlo spolujezdce a připravit se na smrt.

Kupodivu neutekla. Asi tušila, že to by neprošlo.

,,Kde co je, vidíš a klíčkem stačí jen otočit a to nastartuje motor.“ pronesl jsem sarkasticky a podepsal si parte.

Pohled, co zabíjí. To mi poskytla a já tak nějak ucítil, smrt na jazyku.

Nastartovala. Zařadila. Rozjela se. A jela.

,,Auta už mají i dvojku.“ dal sem pokračoval, v cestě na hřbitov.

Zařadila a jela. Jela dobře. A evidentně jí to začalo bavit. Dala tam totiž i trojku. Pak i další rychlosti. Kroužila kolem plochy a pak začala i sama od sebe vymýšlet a tak přibrzdila a zase se rozjížděla. V očích měla radost.

Nechal jsem jí a pak nechal i couvat a nakonec jsem vystoupil a nechal jí, ať si jezdí sama. Podle všeho jí Snobík bavil. A já se bavil pozorováním, jak jí to jde. Bylo hezké počasí, takže jsem se v klidu posadil na trávník a díval se na Chirona, jak si jezdí. Měl sem sebou mobil a tak jsem si četl zprávy a bavil se po svém.

Asi po hodině jsem na Alenku zamával a ona kupodivu přijela. Připraven zachránit si život skokem, jsem pozoroval, jak ke mně dojíždí.

Nasedl jsem a podíval se na ní.

,,Teď pojedeme na exkurzi po místních okreskách a v klidu. Aby sis zas zvykla, na to, že se u nás jezdí vpravo a před autem nemusí běhat lokaj s vlaječkou.“

,,Miluju, když jste vtipnej a proč, že to auto vůbec jezdí? To je jako nějaký kouzlo?“

Dostala mě na mojí vlastní ironii. Jsme si kvit.

Rozjela se a vyrazili jsme na cestu. Provoz nebyl na těch silničkách skoro žádný a díky zatáčkám nemohla jet, tak rychle a hlavně musela řadit a soustředit se. Nemluvil jsem jí už radši do řízení. Nechtěl jsem dopadnout jako Vávra a ona je taková Maryša.

Jezdili jsme asi další hodinu a pak jsem jí otočil směrem k městu. Tam se probudil Dravec.

Najednou tu neseděla Alenka, ale nervák Jane. Vzduchem lítali slova jako paroháč, uhni šneku, vrať se domu nádhero a jiné a jiné. Nepoznával sem jí. A musel se v duchu smát. To, jak byla vážná a jak řidiči kolem ní umírali pod palbou její kritiky. Tolerovala jen řidičky.

,,Ještě chvíli budeš dělat machra a dostaneš na zadek. Ti chlapi nemůžou za to, že je v autoškole nic nenaučili. Takže se uklidni a buď tolerantní.“

Vydrželo jí to asi deset minut, než na ní někdo zatroubil. Tedy, ona si to vzala osobně. Palba slov z ní vylétla jak z kulometu a pak si uvědomila, co provedla. Podívala se na mě, a pak přiložila polínko pod kotel.

,,Byl to takovej jouda a já mám svý práva a jestli mě budete bít, tak vás udám.“

Podepsala si rozsudek. Zcela při smyslech a s radostí. Bylo to na ní totiž vidět, že se těší. Aniž jsem cokoli řekl, vrátila se na to místo, kde jsme začali a ještě než zastavila už si rozepínala pas a jakmile Safík zastavil, otevřela dveře a začala zdrhat. V klidu jsem vystoupil a šel do kufru. Měl jsem tam brašnu a v ní náhradní hračky, pro takové případy, jako byl tenhle. Vzal jsem bič a postavil se vedle Safíka a koukal, kde je. Stala asi deset metrů a i na tu dálku bylo slyšet, jak vzrušeně dýchá. Už neutíkala. Čekala. A dočkala se.

,,Pojď sem!“

,,Nejdu, nejsem blázen.“

,,Pojď sem Ti říkám.“

,,Nejdu. Chcete mě bít“

,,Pojď sem.“

,,A budete mě bít?“

,,Budu.“

,,Tak jdu.“ a přišla.

Ohnula se sama přes kapotu a svůdně, jako to umí jen ona, si stáhla kalhoty a pak i kalhotky. A potom už jen tiše mlela něco o tom, jak je nešťastná a jak musí trpět pro pravdu. Bič si bral její zadek pod svou nadvládu a ona si tiše trpěla.

Trpěla i po našem návratu domů. A nevypadala nešťastně. Spíš naopak.

A já si oddechl, že teď už s ní nebudu muset jezdit po nákupech a o to šlo.

 

 

 

 

One comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.