bdsmdream.cz

Pie Jesu : Bára

Hodiny, kdy se člověk tak trochu nudí, ukončil zvonek u dveří.

Nikoho jsem nečekal ale zvedl jsem se a šel otevřít.

A za dveřmi?

Bára.

Oči plné překvapení, že jsem otevřel.

A ticho.

Dalo by se krájet.

Podíval jsem se na ní a ona zrudla.

„A koho to tady máme?“

„Dobrý den“

Usmál jsem se.

Byla nervózní a já se tiše bavil. Tedy Jidáš se probral ze spánku a bavil se.

„Asi ti došlo droždí nebo si zabloudila do našeho kouta světa, protože si neubrzdila koloběžku?“

Bavil sem se.

Viděl sem, jak mě strká do katrové pily a otáčí vypínačem.

„Bavíte se?“

„Bavím.“

„Jste hroznej.“

„Já vím“

A zase sem se usmál.

Nahlas.

„Tak pojď dál a kolobrndu vyřešíme pak.“

Nechal sem jí vejít a pomohl jí z kabátu.

Neviděl jsem jí dost dlouho, ale kupodivu jsem teď necítil vztek.

Určitě byl důvod, proč se neukázala, ale to vyřešíme pak.

Měla na sobě sukni, halenku, pod kterou nešlo nevidět podprsenku a na nohou kozačky.

Věděla, jak upoutat mou pozornost.

A já, proč sem přišla.

Nebyla to návštěva nemocného. Přišla, protože něco chtěla.

„Počkej tady.“

Odešel jsem a nechal jí stát v předsíni. A nebyla to nezdvořilost.

V pokoji jsem otevřel krabici a v ní našel její obojek.

Měla ho tu schovaný a dlouho zahálel.

Vrátil jsem se a podal jí ho.

Podívala se na něj, na mě a mlčela.

„Jestli chceš jít na jen na kafe, vrať mi ho. Jestli si přišla za mnou, nasaď si ho“

A pak jsem se díval na bitvu.

Zápas touhy se vztekem. Oči plné blesků jarního nebe.

V mých klid, člověka, co má trumfy v ruce.

Neměl jsem hodinky na ruce, ale čas se stal nekonečným.

Pak mi ho podala.

„Nasadíte mi ho Pane. Prosím“

Humor mě přešel.

A Jidáš se probudil z dlouhého spánku úplně.

„Otoč se!“

Poslechla bez chvíle zaváhání.

Nasadil jsem jí obojek, zapnul ho a otočil jí k sobě.

Z kapsy jsem vytáhnul vodítko a jeho karabinu zapnul do kruhu na obojku.

Dívala se na mě a v očích měla úlevu.

„Tu sukni si sundej!“

Bez odporu si jí svlékla a nechala na věšáku.

„Tu halenku a kalhotky taky.“

Nebojovala, nediskutovala.

Svlékla si kalhotky a halenku.

„Podprsenku si nech“

Dala si bez příkazu ruce za hlavu a stála a čekala.

Poslouchat tedy nezapomněla. Stejně jako na to, jaké mám rád postoje.

Chvíli sem jí nechal stát a prohlížel si jí.

Líbilo se mi, co vidím.

Zatáhnul jsem za vodítko a najednou byla na čtyřech.

Vychutnával jsem si každý krok cestou do pokoje.

I to, jak se za mnou nesla.

Došel jsem ke křeslu.

„Posaď se!“

Poslušně se posadila a dívala se na mě.

„Zapomněla si, jak máš správně sedět?

Doširoka roztáhla nohy. A její ruce skončily za hlavou na jejím krku.

Vychutnával jsem si ten pohled.

Něco tomu chybělo.

Vyndal jsem její bradavky z podprsenky. Nebyl to problém, její podprsenka byla jen kousek krajky, co ukrýval bradavky. Pamatovala si jaké prádlo se mi líbí.

„Daš si kafe nebo výprask?“

Podívala se na mě překvapeně a já se zase jidášsky usmál.

„Dobře, tak nejdřív to kafe.“

Odešel jsem do kuchyně a věděl, že se ani nepohne.

A bude čekat na svůj osud.

Kdyby chtěla odejít mohla to udělat už v předsíni. Její touha jí ale zradila.

Věděla, co se bude dít, už ve chvíli, kdy poprosila o nasazení obojku.

Nechal jsem jí vypít kávu a nerušil to opojné ticho svým, žvaněním.

Už takhle se dusila ve vlastní šťávě.

Nechal jsem jí uklidit hrnky a pak se díval, jak se po čtyřech vrací z kuchyně a zase si sedá do polohy kterou jsem jí předtím, přikázal.

Bavilo mé dívat se na její roztažená stehna, na její vzrušením naběhlé pysky.

„Pojď sem!“

Postavila se naproti mně a stala jako socha.

„Nohy od sebe!“

Ruce za hlavou, nohy od sebe a pohled někam.

„Dívej se na mě ty kurvo!“

Jinou ženu by to asi urazilo.

Ale ona měla ráda, když jsem jí tak říkal. Nikdo jiný by si to k ní normálně nedovolil.

Vzal jsem její pysky do svých prstů a bez ostychu si hrál.

Tahal jí za ně, stejně jako prsty tisknul její poštěváček.

Její tiché zasténání byl balzámem pro mé uši.

„Abych ti dokázal, že jsem hodný, můžeš si vybrat čím dostaneš výprask. O tom, proč ho dostaneš není třeba mluvit, že?“

„Není Pane“

„Takže si dones to, čím ho dostaneš.“

Odkráčela s rukama za krkem a vrátila se s bičem ve svých zubech.

Pamatovala si, co a jak.

Stejně i to, jak se má postavit.

Ruce opřené o zeď, nohy rozkročené.

Dopadla první rána.

Zasténala.

Otočila hlavu a v jejích očích byl souhlas.

A vděk.

Soustředil jsem se.

Pak už patřil všechen čas světa, jejímu trestu.

Nebo možná odměně.

To zjistím až potom.

Nic nebylo teď důležité.

Byla zpátky.

U svého Jidáše.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.