bdsmdream.cz

Nový šéf : Kouzlo Vánoc

Otevřel svůj e-mail a skoro omdlel.
Udělala to.
Otevíral jeden za druhým a lišily se jen v té hrůze provedení vánočního přání.
Musela se narodit jako samuraj.
„Pocem!“
Ticho.
„Nedělej, že jsi hluchá nebo si tam pro tebe dojdu.“
Z ložnice se ozvalo nesmělé, leč provokativní:
„Mohu ti nějak pomoci, drahý?“
A nic.
„Pocem ti povídám!“
„Drahý, moc ráda, ale mam mokrý lak na nehtech.“
A zakončil to tichý, lehce škodolibý smích.
Měl jen dvě možnosti.
Čekat, až ten údajný lak uschne, anebo si pro ni dojít.
Jenže.
Už ji začínal znát.
Ložnice byla její tvrz.
A on se tam občas stával obětí její krásné sexuality.
Uměla ho svádět tou krásnou ženskou svůdností.
Byla roztomile neodolatelná.
Králíček, kterého nakonec zatoužil pohladit po hebké kůži a políbit ji na ni.
Voněla vždy jak louka vábící včely. A odolat jí bylo opravdu těžké.
Tam přestával být jejím Pánem.
Zvířátku, kterým tam byla, se nedalo moc ubližovat.
A ona to věděla.
Nebyla drzá v tom pravém slova smyslu.
Ráda ho prostě provokovala a měl takové tušení, že si počítala skóre, kolikrát se jí podaří ho dostat do stavu, kdy se na ni vrhne jako šelma a ona mu bude muset podlehnout.
Ta hravost byla opojná.
A on ji rád pil z její číše.
Ten její úsměv a plamínky v očích byly velkou výzvou.
A radostí.
Nedalo se s ní nudit.
Jejich dohadování o bičích, důtkách a jiných hračkách měl dodnes v paměti.
Nepřiznal by to, ale prohrál v něm.
Ten den tiše jako kočka přišla, postavila se za něho a ruce měla cudně složené za zády.
Neviděl ji přicházet, ale cítil ji.
Její vůně ji předběhla, ale on se neotočil.
„Drahý, máš na mě trošinku čas?“
A ticho.
Asi tak minutu.
„Drahý, můžu se tě na něco zeptat?“
Zpozorněl.
Ve vzduchu visel jeden z jejich slovních soubojů.
Milovali je oba.
Ostřelování dělostřelectva začalo.
Otočil se a vyschlo mu v krku.
Podíval se na ni a polknul naprázdno.
Stála za ním, nahá, jen v ponožkách, nalíčená jako profesionální herečka, vlasy vyčesané do drdolu a jen ofinka spuštěná dopředu.
Navoněná svojí oblíbenou Ninou a všude samozřejmě hezky oholená.
Rajda jedna.
Nádherná.
Vonící.
Rozesmátá od ucha k uchu a zvědavost v očích.
A samolibý úsměv.
Věděla, že ho zaskočila.
Dělala mu to ráda.
Hrála si s ním tak, jako on s ní.
„Takže o co jde tentokrát, miláčku?“
„No víš, asi to není podstatné a ani důležité.“
A zmlkla.
Lákala ho do boje. Poznal už trochu její taktiky.
„Proč máš vlastně ty důtky a bice? Myslím, že ty se hodí tak na kravičky a koně a jejich ovládání.“
Tak tohle bude bitva, prolétlo mu hlavou. Ale trpělivě čekal, co bude dál.
Oči nespustil z jejího těla.
Sváděla ho a musel obdivovat tu grácii, s jakou to dělala.
„No, jsou zbytečně těžké a myslím, že se moc nehodí na domácí mazlíčky, jako jsem třeba já.“
Takže odtud vítr vane.
„A jaké by tedy měly být, Miláčku, ty na mazlíčky?“
Beze slova se její ruce, složené doposud za zády, přesunuly dopředu a v nich držela něco, co se lesklo, skoro třpytilo a …..
Důtky, z nějakého katalogu hraček.
Nemohl se usmát, protože to by znamenalo, že ji nebere vážně.
Pomalu se postavil a ona ustoupila.
Udělal krok směrem k ní a ona krok vzad.
Pak se dala na útěk.
„Pane, prosím, nebijte mě.“
Zmizela v ložnici a než tam došel, klečela opřená o postel s vystrčeným zadkem a na nich tu třpytivou hrůzu.
Dostala ho tam, kam chtěla.
Prohrávat s ní bylo příjemné.
A teď tušil, že její touha po vítězství bude mít pokračování.
Pochopil, že i kdyby čekal do soudného dne, její lak na nehtech bude pořád mokrý.
A neuschne, dokud se k ní nedostaví osobně na audienci.
Jako Kleopatra nechávala čekat svého Césara.
Jenže teď ji chtěl potrestat. Tedy alespoň to měl v plánu.
Vešel do ložnice a ona seděla na posteli a předstírala lakování nehtů.
Beze slova kolem ní prošel a zastavil se u komody se šuplíky.
Zalovil v jednom z nich a postavil se před ni.
Tentokrát měl on své překvapení za zády.
„Drahý?“
Neodpověděl.
Jen jí ukázal své ruce.
Modré provazy upoutaly její pozornost.
Uviděl v jejích očích překvapení a pak se v nich objevilo vzrušení.
„Drahý, nechceš mi snad naznačit, že…“
Nenechal ji domluvit.
Chytil ji za vlasy a postavil.
„A teď už se ani nehni!“
Pochopila, že nemá cenu odporovat.
Provaz se zmocnil jejího těla.
Zbavil ji volnosti.
Vzal jí svobodu.
Byla v jeho moci.
Jen pozorovala, jak se jeho ruce věnují své práci.
Její ňadra spoutala jeho hravost, stejně jako její ruce, kotníky a rozkrok.
Vzrušeně dýchala.
Měla ráda, když ji zbavil slov, volnosti a ukázal, kde je její místo.
Nemohla se bránit a líbilo se jí to.
Být v jeho rukou.
V jeho moci.
Spoutaná.
Bezmocná.
Jeho.
Poodstoupil, aby se kochal pohledem na její bezmocnost.
Viděl v jejích očích ten podivný třpyt touhy, oddanosti a vzrušení z toho, jak je bezmocná, když se on rozhodne.
Ona viděla pohled toho muže, který ji dokázal vzrušovat a poutat ji i slovy.
Ležela na posteli a on se k ní přidal.
A pak začal mluvit.
Tak, jak to uměl jen on.
Bylo jí jedno co říká. Vnímala jen jeho sametový hlas
A pak to udělal.
Začal jí tím svým tichým, klidným hlasem zpívat vánoční koledy.
Poznala teprve nedávno, že to umí, a od té doby ho provokovala, aby jí zpíval třeba když ho ,,znásilnila“, aby byl jejím otrokem v koupelně a myl ji jako holku. Protože ona má slabé ruce a nedosáhne si všude a bla bla bla.
Věděla, že ho baví její,, zotročování“.
Nebyl z těch mužů, kteří byli tak dominantní, že poroučeli i svým tkaničkám v botách.
Uměl se smát a stejně ji potom potrestal za její drzůstky.
Dominant v jeho Duši se dokázal probudit ve zlomku sekundy a ve stejném zlomku s ní byl kluk, co se smál, když mu zpívala ona.
Někdy jí zpíval druhý hlas a pak se cpali pizzou.
Dozpíval.
„To máš za ty tvoje dárky, co mám v mailu.“
„Drahý, zapomínáš, že bude Silvestr.“
Její výhružka pro něj zapůsobila jako muleta na býka v koridě.
Přehodil si ji přes kolena a pak už jeho ruka malovala své abstraktní obrazy na její zadek.
Nakonec ji rozvázal a odešel do pokoje.
Jenže.
Ona něco chtěla.
Pochopil to, když ji v koutku oka zahlédl, jak stoji, kroutí se a má vztyčený prst u svých rtů.
Znal tenhle její postoj.
Holčička, co bude jeho trpělivost ždímat jako houbu.
„Takže to zkrátíme, milá dámo, a vyklop o co jde.“
„Ale Drahý, z čeho mě to obviňuješ?“ popotáhla teatrálně nosem, jako že nabírá na pláč.
„Miláčku. Tebe a včerejší noviny mám přečtený, takže mluv, nebo se zase zvednu.“
„No, víš…“
Pochopil, že tohle bude velké divadelní představení.
V duchu objednával sošku Thálie.
„Víš jak máme jít do toho divadla?“
„No samozřejmě, že vím. Lístky leží na stole.“
„No, a to bude asi trošičku problém.“
Špička její nohy se zabořila do podlahy a snažila se v ní udělat díru.
Prst položený na bradě byl znakem toho, jak se na tu práci soustředí.
Odvádění pozornosti byla její doména.
„Takže kde je ten problém?“
„No, asi budu muset jít takhle.“
A beze slova se zase svlékla.
„Nemám totiž co na sebe, Drahý.“
Takže o tohle šlo. A věděl, že tentokrát je v koutě on.
Bude muset s ní a budou nakupovat.
Začne mu totiž trpělivě vysvětlovat, proč musí být u toho a jak nemá ve všem sama úplně jasno a on že má vkus. A takhle mu bude mazat med kolem pusy, až dosáhne svého.
Byla chyba, že se zamyslel.
Když byla u něho, bylo už pozdě zareagovat.
Zabrala jeho klín a jeho muka začala.
„Víš Drahý, viděla jsem docela hezké botičky……“
Usmál se a polkl naprázdno.
Mučení v jejím provedení právě začalo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.