bdsmdream.cz

Někdy je život krásný

Ten den jsem nastoupil do výtahu a uviděl jí. Drobnou, štíhlou ženu s příjemným úsměvem. Viděl jsem jí zde poprvé, a tak mi má zvědavost nedala a já se zeptal, zda někoho hledá. Odvětila, že ne, že se jen před týdnem přistěhovala. Mluvila slovensky a mně se z paměti vynořila vzpomínka na jinou ženu ze Slovenska. S ní jsem před časem prožíval spoustu krasných chvil, jako její Pán, a ona v roli mé subinky. Tahle byla menší, ale to ji neubíralo nic na přitažlivosti. Usmívala se a její ruce si nervózně pohrávaly se svazkem klíčů. A náhle, zcela nečekaně, jí ten svazek spadl na zem. Rychle jsem se po něj sehnul, abych jí ho podal a můj pohled se zastavil na kulatém přívěšku, který byl součástí toho svazku. Kulatý přívěšek. Symbol. Pro lidi, co neví, obyčejný kroužek se symbolem. Pro mě symbol BDSM. Byla to trojná Monada. Podal jsem jí klíče. Podíval jsem se jí do očí a potom zpátky na přívěšek, abych se ujistil, že se nepletu. A výraz v jejích očích mě ujistil, že se ne. Výraz člověka, co ví, že vy víte. Výtah zastavil a ona vystoupila. Než se dveře zavřely, abych mohl pokračovat do svého patra, otočila se a znovu se ne mě podívala. Ale už to nebyl pohled sousedky, ale ženy, co čeká odpověď. A já se v ten moment zmohl jen na úsměv a na to, abych jí popřál, aby se jí zde hezky bydlelo. Ale věděl jsem, že pochopila, že vím, co její přívěšek na klíčích znamená.

Několik dnů jsem jí nepotkal a pokud ano, nebyli jsme sami. Díky tomu se naše komunikace odehrávala pouze na úrovni pozdravů. Až toho dne, kdy jsem si nesl z pošty nové hračky. Nové důtky, bičík a kožená pouta. Jel jsem výtahem z garáže, tedy o patro níž, než normálně. A zrovna ve chvíli, kdy jsem upustil důtky na zem, protože jsem si chtěl osahat jejich provedení, se otevřely dveře výtahu a stála v nich ona. Já, zdvihající dutky ze země, a ona dívající se na mě, co to vlastně ze země zvedám. Někde na půli cesty poznala, o co se jedná a já pochopil, že je už neschovám. Stál jsem tam, důtky v ruce a ona naproti mně. Nespustila z nich oči a já je pomalu zasunul zpátky do otevřené krabice. Pozdravil jsem, ona sklopila oči a opětovala pozdrav. Ale nezvedla hlavu. A já najednou neviděl sousedku, ale subinku stojící s rukama za zády, se sklopenou hlavou a pohledem upřeným na moje boty. A věděl jsem, že ji chci. Že zase toužím dívat se na někoho, jako ona. Ovládat někoho takového, někomu, jako ona vládnout a slyšet tu větu: ,,Ano, můj Pane.“

Moje myšlenky se vydaly na svou zběsilou pouť mou hlavou a navzájem se přehlušovaly. Všechny do jedné křičely: ,,Vezmi si jí!“

A já sám sebe najednou viděl, jak jí nasazuji obojek a ona pokleká u mých nohou a dívá se na mě, jako na jediného muže, na Pána, na Vládce jejího života. Jedna představa vytlačovala druhou a já si ani neuvědomil, že výtah zastavil.

,,Hezký den, pane.“ řekla a vystoupila. Pak se otočila a dodala: ,,Moc krásné důtky“ a odešla.

A já stal, jak solný sloup a nezmohl jsem se na nic. Doma jsem dal krabici na stůl a jediné, na co jsem se dokázal soustředit, byla vzpomínka na její výraz, když řekla: ,,Moc krásné důtky.“

A znovu se mou hlavou začaly prohánět myšlenky a výkřiky: ,,Já jí chci!

Teď už jsem věděl, že udělám vše, aby to byla realita, ne jen sen. Začal jsem jí vyhledávat. Tedy nejdříve jsem zjistil informace, v kolik hodin se asi vrací domů, a potom se snažil vše zařídit tak, abychom se potkávali čím dál častěji. Ve výtahu, na schodech, v garážích či u kontejnerů při vynášení odpadků. Postupně jsem zjistil, že žije sama a že nikoho nemá. Tedy žádného přítele ani manžela. Nikoho, kdo by mě mohl nějak ovlivnit a nebo zasáhnout do mého připravovaného plánu. Ten byl jednoduchý. Získat si její důvěru a přesvědčit jí, že jsem ten, kdo jí v jejím životě chybí, a že jsem ten, komu by mohla říkat Pane.

Trvalo to pár týdnů a nakonec jsem došel k závěru, že by už bylo na čase pozvat jí někam na kávu nebo třeba do kina. Měl jsem všechno připravené. Zbývalo jen jí pozvat. Bylo to v pátek večer, když jsme znovu společně nastoupili do výtahu. Pozval jsem jí do blízké kavárny.

,,A neuvaříte mi kávu raději u vás? Dávám přednost domácímu prostředí.“

Když mi tohle řekla, byl jsem totálně zaskočený. Zmohl jsem se na jediné:

,,Proč ne? Mám doma vždy dobrou kávu pro hosty. Takže zítra?

,,Zítra mám volno, ostatně jako celý víkend, takže až budete doma stačí, když mi zavoláte na tohle číslo a sejdeme se.“

Podala mi vizitku s číslem. Potom si vystoupila a nechala mě odjet. Druhý den jsem si vše doma připravil a vytočil její číslo. Zvedla to po pár vteřinách a já ji vysvětlil, kde bydlím. A neuběhlo ani deset minut a ozval se zvonek u dveří. Otevřel jsem a tam stála ona. Vstoupila do mého bytu a já ucítil příjemný parfém, který jen dokresloval její ženskost. Vstoupila a s ní vstoupila i její duše. Zůstala stát s rukama za zády a čekala na to, co řeknu. Její submisivní Já bylo prostě silnější, než Já ženy, co jsem potkával na veřejnosti. V soukromí bytu to najednou byla subinka, která ví, kde je její místo.

,,Pojď dál a sedni si.“

Vešla do pokoje a sedla si na kraj křesla s rukama položenýma na kolenou. Já odešel do kuchyně, kde jsem jí mohl pozorovat přes barový pult, který kuchyni a pokoj odděloval. Seděla a její oči upřeně pozorovaly můj psací stůl. Tedy tu část stolu, kam jsem položil obojek. Položil jsem ho tam schválně, aby ho po celou dobu, co bude u mě, měla na očích. Chtěl jsem jí pozorovat, jak na jeho přítomnost bude reagovat. Byl v červeno černém provedení a kromě přezky na něm byly ještě tři kovové kroužky na upevnění karabin. Hezká práce. Nic laciného, obyčejného, ale krasná ruční práce. A bylo vidět, že ona zná jeho cenu. Ne tu, co se dá vypočítat penězi, ale tu, co vyváží jen pocity toho, kdo jej nosí na svém krku. Přinesl jsem kávu a postavil ji před ní. Sám jsem se posadil tak, aby přes mé rameno mohla obojek vidět. Bavili jsme se nezávazně a oba jsme se vyhýbali tématu BDSM. Dívala se na mě a občas její oči uhnuly směrem k obojku. Byla to taková hra kdo z koho. Kdo první poruší příměří.

,,Vy to víte, kdo jsem, že?“

Její otázka přišla z čistajasna, ale mě nepřekvapila.

,,Ano, vím. Ten přívěšek Tě prozradil. Potom jsem si to ujasnil, když jsi se dívala s takovým zájmem na moje nové důtky. Mimochodem, ještě jsem je nevyzkoušel. Nemám s kým.“

,,Ani já nemám nikoho, kdo by mi nasadil takový krásný obojek, jako máte na Vašem stole. Směla bych se na něj podívat?“

Zvedl jsem se z křesla a ze stolu vzal obojek. Pozorovala celou dobu každý jeho pohyb v mých rukou a její pohled prozrazoval touhu. Alespoň se ho rukama dotknout. Nehodlal jsem jí to usnadnit, tak jsem si ho položil do klína a dál pozoroval její pohled, který byl plně zaměřen na obojek. Jako by viděla svou minulost a tušila svou budoucnost.

,,Nemám Pána a chybí mi to. Chybí mi všechno, co jsem měla ráda a milovala, nechci být sama. Nechci nikomu nepatřit. Bylo to příliš krásné, než aby se bez toho dalo žít.“

Věděl jsem o čem mluví, protože i já jsem měl stejný pocit opuštěnosti poté, co se moje subinka rozhodla usadit a založit rodinu se svým přítelem. Několikrát jsem se pokoušel seznámit, ale pokud zažijete opravdovost, nechcete slevit, a tak raději jen utíráte prach na svých hračkách a sníte si svoje sny. O subince, co vám pomůže naplnit společné přání. Dva lidé, kteří mají stejné touhy a stojí jen pár kroků od jejich naplnění. Kdo udělá ten první?

,,Chtěla bych Vás poprosit, jestli byste si Ty důtky nevyzkoušel na mně?“ řekla a já vytřeštil oči.

Tohle jsem opravdu nečekal a jediná správná slova na tuto prostou otázku byla ta, co jsem pronesl.

,,Jak chceš. Dojdu pro ně.“

Odešel jsem do pokoje, kde jsem měl své hračky a když jsem se vrátil, našel jsem jí, jak klečí na křesle a na sobě nemá vůbec nic. Jen lodičky, ve kterých přišla. Říkal jsem si, jak musela být rychlá, když se během té chvilky celá svlékla. Její tělo bylo připraveno na zkoušku, kterou se rozhodla dobrovolně podstoupit. Ruce mela položené na opěradle křesla a na nich opřenou hlavu. Nahrbená záda a vystrčený zadek přímo vybízely k tomu, abych je pohladil svou dlaní a já to udělal. Její teplé tělo bylo naplněno očekáváním a já je nechtěl nechat čekat. Promnul jsem prameny důtek a pak s nimi přejel po jejím těle. Jemně se zachvěla pod jejich dotykem a slastně zavrněla, jako kočka. To byl pro mě signál, že není na co čekat.

První rána dopadla na její zadek a po ní následovaly další. Zvolil jsem stejnou sílu, na jakou jsem byl zvyklý, protože jsem nechtěl hned na začátku dělat kompromisy. Ona věděla, že je to její zkouška a je jen na ní, jak se s ní vyrovná. Rána za ránou dopadaly na její tělo a jediný zvuk, který se nesl pokojem, byl dopad pramene důtek na její kůži. Ona nevydala ani hlásku a já pokračoval se stejnou silou a stejnou intenzitou při bičování jejího zadku, a pomalu přešel na její záda. Ani potom nepřerušila to posvátné ticho mezi jednotlivými údery žádným projevem bolesti. Bylo to opojné a já nechtěl, aby to skončilo a myslím, že ani ona ne. Nepočítal jsem jednotlivé rány a ani nesledoval čas. Jen její kůže prozrazovala, že se odehrává něco, co mělo být důkazem jejího odhodlání stát se mou. Poslední rána dopadla na její tělo a já spustil ruku s důtkami podél těla. Díval jsem se na své dílo a nešlo nepohladit rány, co jsem způsobil. S dotekem mé dlaně se z jejich úst ozval vzdech a byl to zvuk naplněný právě prožitou rozkoší. Nebyl v něm ani náznak utrpení či bolesti. Já i ona jsme věděli, že ona svou zkouškou prošla, a obstála v ní.

,,Obleč se.“ řekl jsem a odložil důtky. Poslušně slezla z křesla a ani se nesnažila skrýt svou nahotu. Pomalu se oblékala a její pohled se občas potkal s mým. Byl naplněn zvláštní září a klidem. Věděla, že obstála a je jen na mně, co jí k tomu řeknu. A já věděl, co řeknu. Nebylo pochyb, že jsem našel to, co mi tolik chybělo, stejně, jako ona našla to, po čem její nitro tolik toužilo.

,,Vezmi si ten obojek a jdi domů. A až se rozhodneš, vrať se a probereme, co a jak dál. Nechci dělat žádná ukvapená rozhodnutí a chci, aby tohle bylo Tvé rozhodnutí. Tvé poslední svobodné rozhodnutí. Potom už budu rozhodovat jen a jen já!“

Vzal jsem obojek vložil ho do jejích rukou a odvrátil se od ní. Čekal jsem, až se zaklapnou dveře. Jenže nic se nedělo. Žádné kroky, žádné důkazy o tom, že odchází. Otočil jsem se a uviděl jí před sebou. Klečící s rukama napraženýma a v dlaních obojek. A s pevně upřeným pohledem, který říkal jasně, že nikam nepůjde

,,Smím Vás, můj Pane, poprosit, abyste mi ten obojek zapnul? Nechci žádný čas na rozmyšlenou, ani nechci odejít!“

A já její prosbu splnil.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.