bdsmdream.cz

Mazlík

Pozoroval ji už dlouho.
Puťka.
Dívka, co se snaží nevyčnívat z řady.
Jako školník, jich tu potkal mnoho. Ale tahle byla jiná.
Pro někoho šedá myška, ale on měl své instinkty. Jeho instinkt hledal submisivitu.
A ona jí v sobě měla.
Čistou. Nezkaženou. Bez výhrad.
Párkrát si jí otestoval, když jí jako by náhodou požádal o pomoc a ona vždy ochotně splnila oč jí požádal.
Teď se na ni díval.
Seděla v šatně, kolem nikde nikdo. Všichni už odešli domů. Jen ona tu zůstávala.
Tiše se k ní přiblížil.
Pak uviděl její kresby.
Pouta, obojky a krky na kterých byly nasazeny.
Nemýlil se.
Byla spojená s bdsm.
Tedy alespoň o něm snila. Bylo ji tak 17 let a byla asi v té fázi kdy dívky sní o tom co si přečetli nebo co někde viděli.
Kresby byly důkazem.
Nechtěl jí vylekat a tak zakašlal.
Trhnula sebou a zprudka se otočila. Deník ji upadla na zem.
Sehnul se, aby ho zvedl.
V očích měla zděšení.
Znal její tajemství.
Sebral deník a drze jím začal listovat.
Věděl, že se nepokusí ho zastavit. Bylo na ni vidět, že se potřebuje se svým tajemstvím konečně někomu svěřit.
Znal ten pocit. Byl plný vášní a touhy a neměl s kým se o to podělit. Jeho touhy nebyly všední a věděl, že by byl odsouzen.
Věděl přesně, co prožívá tato dívka před ním.
,,Hezké obrázky,,
Vytřeštila na něho oči a zalapala po dechu.
,,Bdsm tematika mě vždycky vábila a libí se mi co vidím a myslím, že obojek a pouta by ti slušela.“
Usmál se a ona se vyděsila ještě víc.
,,Neboj tvé tajemství je ve mně jako v trezoru, subinko,,
Podal ji deník a otočil se k odchodu.
Než však prošel dveřmi, otočil se a dál jejím očím spatřit přívěsku na svých klíčích.
Věděl, že pokud se zajímá o bdsm, pozná monádu.
Pak se vydal svou cestou a nechal jí tam.
Dál jí potkával ve škole a nesnažil se s ní sblížit.
Doufal, že její zvědavost bude silnější.
Když náhodou šel kolem ní, pozdravil ji jako ostatní žáky.
Klopila oči, ale bylo vidět, že by ráda navázala kontakt.
Kdo si počká ten se dočká a to platilo i v tomto případě.
Seděl ve školní knihovně, kde zaskakoval za jednu z knihovnic a najednou tam byla.
Stála, mlčela a dívala se na něho.
Či spíš na knihu v jeho ruce.
De Sade. Justina.
Ne, že by to byl jeho oblíbená četba, ale nechtěl hledat nic jiného.
Položil knihu na stůl, zeptal se jí na jméno a zkontroloval její průkaz a opět se věnoval knize.
Cítil, jak tam pořád stojí a bojuje sama se sebou.
Její plachost a zvědavost. Dvě esence její osobnosti.
Zvedl k ní oči.
,,Mě se nemusíš bát a pokud se chceš na něco zeptat, rád ti odpovím.“
Jediné, na co se zmohla, byla otázka, jestli se mu ta kniha od Sadeho líbí.
Odpověděl a čekal. Na další otázku.
Už se nezeptala a rychle odešla. Zvířátko plné obav a studu.
Věděl, že než si získá její důvěru bude to chtít čas.
Pomalu spolu začali mluvit. Někdy jen pár slov. Někdy i celé vety. Ale pořád byla připravená utéct, pokud se jí něco nebude líbit.
Musel se tomu smát, ale měl pochopení. Není to jen tak, uvědomit si a přiznat kým jsme.
Sám si tou cestou prošel, takže věděl, co se odehrává v ní.
Poznával jí kousek po kousku a ona jeho.
Nic si neplánoval. Jen ho zaujala a tak chtěl vědět. Poznat ji. Nic víc. A třeba čas ukáže sám.
Jenže pak, se k němu upnula. Tak, jak se zbavila strachu z něj, našla potřebu trávit s ním víc času.
Potkával jí teď skoro pravidelně a pokud byl v knihovně, dříve či později se tam objevila.
Komunikace mezi nimi nabírala skoro vždy směr k bdsm. Submisivita a dominance jí opravdu zajímala a on se o ní dozvídal čím dál víc a bylo to opravdu zajímavé
Její vidění světa oddanosti, pokory a vlády Pána nad subinkou.
Pomalu si skládal obraz její duše. Její touhy byly skoro jako sen. Dominantův sen.
Chtěla někomu patřit. Bez výhrad. Chtěla dávat sebe samu a dělat šťastného toho muže, který jí bude vlastnit. A tím, že bude šťastný, bude šťastná i ona. Podivné, leč nádherně upřímné.
A tehdy po ní začal toužit.
Toužit po tom být jejím Pánem a vzít si z ní všechno co objeví.
Jejích vztah dosáhl takového stupně, že když jí pozval k sobě nakonec našla odvahu a přišla.
Povídali si a on jí ukazoval obrázky s tematikou bdsm. Ty, které ho oslovovali něčím jiným než jen sexem.
Zaujal ji. Svým pohledem a viděním, jejích společného světa. Oba cítili, jak se jejich náhodné setkání měnilo v něco, co je přitahovalo společně.
A pak jednoho dne, při jedné návštěvě, před ní položil krabičku.
,,Otevři to!“
Vlastně ji to přikázal. A věděl, proč dal do svého hlasu ten důraz. Chtěl, aby poslechla.
Otevřela krabičku a v očích se objevilo překvapení.
Pak z krabičky vyndala obojek.
,,Je krásný.“
To prosté konstatování vlastně řeklo vše.
Nechtěl chodit kolem horké kaše.
,,Je pro tebe a chci Ti ho nasadit. Ale chci, aby sis to měla čas rozmyslet. Víš, co to obnáší mít ho na krku a já chci, aby to nebyla chyba a bylo to Tvé rozhodnutí.“
Jen se dívala. Ale v očích měla souhlas.
Obojek dal zpátky do krabičky a položil ho na poličku.
Její oči po celou návštěvu občas spočinuly pohledem na místo, kde ležel.
Jejích setkání pokračovali a on nenápadně přitvrdil. Obrázky i videa byla o tom co má rád co se mu líbí a co by chtěl se subinkou prožít.
Diskutovali spolu, ale v podstatě u všeho byla její myšlenka, že pokud by to její Pán po ní chtěl dělalo by jí šťastnou, že mu to může dát.
Na její komentář, nebylo co odpovědět. Jen se modlit, aby její rozhodnutí stran obojku bylo o něm.
Nedal, ale ne sobě znát, jak moc stojí o to, aby si vybrala jeho.
Dál klidně a trpělivě odpovídal na její otázky, prostě se choval jako na začátku. Beze spěchu, bez naléhání.
Trpělivost byla jeho druhé jméno.
A pak se dočkal.

Bylo to v pátek, když se zastavila ve třídě, kde opravoval poškozené dveře jedné skříně.
Přišla pomalu k němu a pak se ho zeptala, zda k němu může dnes přijít na další povídání.
Souhlasil, protože se mu jejích schůzky líbily a díky nim jí vlastně čím dál lépe poznával.
A pak jak bylo jejím zvykem rychle odkráčela jako vystrašené zvířátko.
Když u něho zazvonila šel otevřít a přivítat.
Vešla a zastavila se.
Prošel kolem ní a teprve potom se pohnula, aby ho následovala.
Posadila se a když chtěl odejít pro pohoštění, prostě mu to řekla.
,,Přišla jsem si pro svůj obojek.“
I výstřel z Aurory by nadělal menší paseku.
Otočil se na ní a ona už měla sklopené oči k zemi.
Přistoupil k ní, rukou jí vzal pod bradou a přinutil jí podívat se mu do očí.
,,Víš co to obnáší, když ti ho nasadím? Tedy co to bude obnášet?“
,,Vím a chci to všechno.“
Další odpovědi už z ní nedostal. Jen pochopil, že je rozhodnutá.
Odešel a vrátil se s krabičkou v ruce. Vyndal z ní obojek. Sledovala každý milimetr dráhy, kterou vykonaly jeho ruce s obojkem k jejímu krku.
Stoupl si za ní a pomalu jí ho dal kolem krku a pak ho zapnul.
Dokonáno jest.
To mu proběhlo hlavou, když jí k sobě otočil.
Dívala se střídavě na něho a na zem.
Když jí řekl, aby se svlékla, trochu sebou škubla. Věděla ale, co pouto na jejím krku znamená a tak se na něho jen pokradmu podívala a tiše a bez odporu splnila jeho první příkaz.
Díval se na její rozpaky a stud a uvědomoval si, jak ho to vzrušuje.
Mít Moc.
Být Vládcem, který poroučí a dívá se na ponížení, které působí.
Věděl, že ona jeho vládu chce a proto je tady. Neustoupí a dá mu celé své já.
Pochopil za ten čas, co spolu hovořili, kdo je a jaká je uvnitř.
Měl klíč k jejímu srdci, měl klič k jejím okovům a ona mu je sama dala.
Věděl, že jí muže všechno vzít, ale čím víc ji vezme, tím ji vlastně víc dá. Bude jeho Vším.
A on jejím.
Dva lidé, spojeni symbolem, jehož význam znali oba.
Beze slova se před ním svezla na kolena a objala jeho nohy.
Krásné gesto plné oddanosti. Ale on nesměl být sentimentální. Ne teď.
Pohladil jí po vlasech.
A pak jí poslal po kolenou do kouta.
Musela vědět, kdo je a kde je její místo.
Odešel do pokoje a vracel se zpět.
Klečela otočená tváří ke zdi ruce za zády. Jako neposlušné dítě.
Jen její nahé tělo bylo tělo dospělé ženy. Subinky.
Jeho.
,,Postav se.“
,,Otoč se“
Krátké jasné povely. Měl je rád.
Poslušně splnila, co měla.
Karabinka vodítka se s cvaknutím zavřela a on si jí přitáhl blíž.
Díval se jí do očí a viděl v nich ten příběh, co spolu budou v následujících dnech, týdnech a měsících, prožívat.
V jejich očích byl pokoj a klid. Dívala se na vodítko a na něho.
Vodítko byl poslední klíč. Tím, že ho připnul na obojek, si ji získal definitivně.
Milovala symboly. Stejně jako on.
Pochopila, že ji někam odvede.
A uvnitř se chvěla blahem, že musí jít, kam on chce.
Ve vedlejším pokoji bylo jeho království. Jeho hračky a nářadí.
Sportovní žebřiny u zdi a na nich hrazda.
Postavil jí před ně.
,,Zvedni ruce nad hlavu!“
Poslechla rychle a dívala se do jeho očí.
Neptala se. Věděla, že se toho práva vzdala. On rozhodoval a bude rozhodovat o všem. Čas jejich otázek skončil.
,,Teď tě zbičuju. Neptej se proč. Prostě to tak bude.“
Duší jí prolétlo vzrušení.
Bude jí ubližovat, protože je to jedna z jeho potřeb a rozmarů a ona chtěla jeho touhy plnit a být šťastná.
Zbičoval její ňadra, břicho i stehna. Nevynechal ani její rozkrok. Bolest se stala její součástí. Jenže.
Její mozek tu bolest vzal a změnil na radost z toho, že mu muže plnit jeho potřeby.
Že i když ji ubližuje, je s ním vlastně v bezpečí. Patří mu. On je pro ni záliv a jistota. Zbavena svobody a přesto svobodná.
V klidu ji zbičoval její záda zadek i nohy a pak jí rozvázal.
Svezla se k zemi a on ucítil její rty na svých nohách.
Líbala je a její tvář se jich dotýkala. Cit a něha se nedala necítit.
Krásně romantické.
Jenže v něm se probouzel temný bratr jeho já.
Chtěl ji vidět poníženou.
Chytil ji za vlasy a přitáhl si její obličej, co nejblíže k sobě.
,,Něco chci a Ty mi to dáš a chci, abys o to poprosila!“
Jeho ruka přejela po jeho rozkroku a význam toho gesta, se nedal nepochopit.
,,Čekám Zvířátko!“
V očích měla slzy, když ho poprosila, jestli ho smí vykouřit.
Prosila a nechtěla použit ten vyraz ,,vykouřit,, Opravoval jí dokud se nepoddala.
A pak se prostě jen snažila krásně mu posloužit.
Když skončil v jejich ústech, udělal jen to, co dělal vždycky.
Zvednul jí ze země a začal jí líbat.
Bránila se asi tak jednu vteřinu. Její ruce se dotýkaly jeho zad a ona se choulila v jeho náručí.
Nevěděla, kam zařadit to jeho neuchopitelné Já.
Jen věděla, že se mu chce dát celá. Bez výhrad a kompromisů.
Bral jí její hrdost, stejně samozřejmě jako dýchal.
Byla hračkou v jeho rukou a ona chtěla, aby si s ní hrál. Aby ji bral, co si myslela, že je její a prostě si to přivlastnil.
A dal ji za to výměnou jistou, že je jeho a on je její jistota a záliv, kde se může skrýt a užívat si bezpečí.
Pak polibky ustaly a on si jí přitáhl na vodítku k sobě.
,,Jsi panna nebo už tě někdo měl?“
Byla rudá studem. Ale kývla.
Byla.
,,Chceš být ještě panna nebo ne?“
Jen zavrtěla hlavou.
Zatáhnul za vodítko a pak se k ní otočil.
,,Po čtyřech Zvířátko!“
Poslušně se sesunula na všechny čtyři.
V koutku pohledu zahlédl její šťastný úsměv.
Dovedl jí k posteli.
Vodítko uvázal ke sloupku postele a na ruce jí nasadil pouta. Bylo na ní, jestli si dá ruce nad hlavu a nebo si je nechá na břiše.
Svlékl se a položil se k ní.
Jeho rty našli její a on jí začal líbat. Něžně i trochu dominantně.
Její dech se zrychlil a její ruce skončili za hlavou. Oddala se mu. Chtěla být bezbranná a přesto v bezpečí jeho doteků.
Jeho zuby našly její bradavky a najednou nechtěl být jen něžný.
Pochopila. Nebránila se. A když se přiblížil, její zuby sevřely jeho tvář.
Potrestal jí kousnutím do ňadra.
Stejně ho kousla znovu.
Život a vášeň. To bylo to, co se tu odehrávalo.
Chtění, braní, poznání, touha, naplnění.
Dvě bytosti, které chtějí jedna druhou.
Byla jeho a on její.
Na konci toho všeho byla ženou. A on mužem, který jí dal ten dar.
Teď už věděla, že udělá vše, proto, aby byl šťastný.
Klidně bude jeho otrokyní, když bude chtít. Jeho Zvířátkem, Hračkou, Mazlíkem.
Byl tím, koho si vysnila její submisivní duše.
Dívala se na něho a v očích měla slzy.
Obojek na jejím krku, pouta, vodítko.
Krásnější chvíli pro svůj přerod si ani nemohla přát.

Snažila se být pro okolí neviditelná. Nechtěla, aby s ní spolužáci a učitelé hovořili, bála se mluvit, projevit samu sebe. Její reakce a volba slov ostatním připadala zvláštní. Nechtěla znovu zažívat nepochopení, odmítání. Často nerozuměla chování lidí kolem sebe, připadalo jí nesmyslné. Nechápala sociální hry, účelové přetvářky, snahy ostatních se zviditelnit často i na její úkor.
Pro okolí byla puťkou. Nezajímavá, nevýrazná dívka, kterou snadno přehlédnete, snad i hloupá. Dívka, která se skrývala a měla důvod nikomu neodhalovat, kým je uvnitř.
Nebyla jen uzavřená, introvertní, ale i submisivní. Ten druh dívky, která potřebuje někoho, komu věřit. Průvodce životem, skrze něhož načerpá stabilitu, který převezme kontrolu pokaždé, když bude padat. To ji však nestačilo, potřebovala být vlastněná s plným významem toho slova, protože právě to pro ni bylo synonymem bezpečí, vysvobozením. Pro člověka, který by ji vlastnil a vedl by se rozdala, čerpala z jeho štěstí to svoje.
Když seděla jako vždy sama v šatně po tom, co všichni odešli, měla pocit klidu. Konečně skončil další školní den a ona se na chvíli necítila ničím ohrožena. Peklo se uzavřelo. Sedla si na lavičku, vyndala svůj sešit a začala kreslit obrázky svých snů. Obrázky, o kterých nikdo nesměl nic vědět. Kresby klečících dívek s obojky, rukou spoutaných provazy, kresby šlehajícího biče zanechávajícího stopy na odhalených zádech…. Obrázky zobrazující prožívanou oddanost. Věděla, že kdyby je někdo našel, bylo by snadné jich zneužít, bylo by snadné jí ublížit.
Najednou uslyšela zakašlání, mužské zakašlání. Tolik se vyděsila, až jí sešit i s tužkou upadly na zem. Školník, kterého občas potkávala na chodbách stál přímo u ní, právě mu hleděla do tváře. Jak dlouho tam stál? Co vše viděl? Bylo jí jasné, že více, než by si přála.
Sehnul se a vzal si její deník, začal v něm listovat. Nedokázala se pohnout, nevydala ani hlásku, jen sledovala jeho výraz ve tváři. Když vyslovil, „hezké obrázky“, nechápala, seděla před někým, kdo nebyl pohoršen, překvapen, znechucen, nevysmíval se. Přes všechen strach jako by z ní spadla část břímě, které si nosila s sebou po celý dosavadní život.
V klidu jí podal deník, ujistil ji, že její tajemství nikomu nesdělí, přičemž jí oslovil „subinko“. Nikdy ji tak nikdo neoslovil a tušila, že přesně ví, proč to udělal. Otočil se k odchodu. Když procházel dveřmi, na jeho klíčích zahlédla monádu. Najednou měla v hlavě tolik zmatku, tolik otázek. Chtěla vědět, kým je ten muž, který před ní před chvílí stál a zároveň se bála jeho i sebe samé.
Další den vstala dříve než obvykle, chtěla ho vidět, stát u školy, až bude odemykat dveře. Dívala se skrze sklo, jak přichází, odemyká, následně ustupuje stranou hrnoucím se studentům. Sledovala ten klid, který mu vládl. Počkala až odejde a teprve poté vstoupila do školy.
Během týdne jej potkala na chodbách ještě několikrát, zdravila, ale neodvážila se na něj pohlédnout, jen z dálky, aby ji neviděl. Prohlížela si jeho pronikavé oči, mírně šibalské úsměvy, které umí přejít v naprosto vážný výraz. Vždy odpověděl na její pozdrav, stejně jako všem studentům. Na jednu stranu ji uklidňovalo jeho naprosto běžné chování, věděla, že tajemství je v bezpečí, na druhou stranu chtěla vědět více, toužila po tom, aby si ji všiml. Nechtěla už stát proti všemu osamoceně.
Zhruba po týdnu šla vrátit knihy do knihovny. Nemohla uvěřit svým očím, místo knihovnice tam seděl On, školník. Od jejich setkání v šatně mu nebyla blíže. Stála, mlčela, dívala se na jeho ruce svírající knihu od De Sadeho, Justinu. Znala ten příběh, příběh plný bolesti, nemravností, trýznění, utrpení, rozkoše, her, ve kterém chybělo to, co pro ni bylo podstatné, důvěra a dobrovolné odevzdání se. Nebylo však pochyb o tom, že věděl o světě Ds snad více než ona. Najednou na ni pohlédl, rutinně se zeptal na jméno. Potichu odpověděla. Když zkontroloval její průkazku do knihovny, dále se věnoval své knize. Stála pořád na místě, tolik chtěla něco říct, navázat kontakt, ale bála se, nevěděla jak. Najednou k ní zvedl oči, vyzval ji k otázce. Chtěla se zeptat, co pro něj Justina znamená, co si o tom příběhu myslí, jenže ze sebe vysoukala jen pouhé: „Líbí se Vám ta kniha?“ Jeho odpověď ji uklidnila, nebyla jeho oblíbená. Přesto tou otázkou vyčerpala veškerou svou odvahu. Cítila jeho pohled, vnímala, že čeká, co řekne a zpanikařila. Jediným vysvobozením byl útěk. Sedla si sama do prázdné šatny a po tvářích jí stékaly slzy. Další prohra, další situace, kterou nezvládla. Kam ji ten tajemný muž zařadí? Co si o ní pomyslí?
Měla na výběr, utlumit svou zvědavost, začít se vyhýbat, schovávat, nebo se pokusit příště neutéct. Schovávání jí vydrželo jen den. Byl pro ni jako magnet, nechápala, proč to tak je, téměř nic o něm nevěděla. Bála se, že ji opět jen mechanicky pozdraví a ona nedovede udržet komunikaci. K pozdravu se ale přidal milý výraz ve tváři, byl jako vstupenka k němu, najednou měla pocit, že může mluvit, neodsoudil ji.
Od formálních, nejistých otázek směřujících k tomu, jak se má přešli až k rozebírání příběhu Justiny i vzájemnému poznávání. Byl jiný než muži, které potkávala na chatu a nechtěla s nimi mít nic společného. Vnímal více barev duhy, žena pro něj nebyla jen prázdnou schránkou. Ds nebral jako pouhou hrou sloužící pouze k sexuálnímu uspokojení. Ač nechával častěji mluvit ji, kladl mnoho otázek, cítila z něj jistotu, která jí chyběla. Když se na ni pousmál, usmívala se také. Vnímala toho muže před sebou, jehož pohled na svět i BDSM jí byl blízký. Nevěřila, že by někdo vůbec mohl pochopit její slova, ale on rozuměl. Nechtěla přijít ani o minutu, kterou by mohla být s ním.
Po nějaké době mu věřila natolik, že přijala pozvání k němu domů. Překročila práh jeho dveří a nejistě vstoupila dovnitř, uklidnil ji až výraz v jeho tváři. Byl rád, že vešla, vnímala to, cítila to, věřila, že by jí neublíží.
Ukazoval jí obrázky s tématikou Ds, podobné, jaké si nosila v hlavně, podobné, jaké potají kreslívala do svého tajného sešitu. Nic pornografického, spíše odraz emocí než cokoliv jiného. O to více jí to k němu poutalo. Najednou se objevil se jiný strach, strach, že o její společnost jednou nebude stát.
Z ničeho nic před ní přistála krabička. Nechápavě se na něj podívala, nechtěla dostávat dárky, proto za ním nechodila, ale on přikázal: „Otevři to.“ Nezaváhala ani chviličku, otevřela krabičku a pak se jí zastavil dech. V krabičce ležel krásný obojek. Opatrně jej vzala do rukou, nevěřila tomu, že by mohl být pro ni. Proč by někdo jako on chtěl ztrácet čas s ní?
Když řekl, že je pro ni a nechá na ní, zda ho s vědomím toho, co znamená přijme, měla pocit, že se vše kolem rozzářilo. Nejraději by nečekala ani vteřinu. Na druhou stranu věděla, jak velký je to závazek, jak moc se její život v tu chvíli změní. Nechtěla, aby si myslel, že jej nebere s veškerou vážností a přistupuje k tomu rozhodnutí nezodpovědně. Vzal jí obojek, uložil jej zpět do krabičky. Představovala si, že jej znovu vyndá, bez ptaní jí ho zapne kolem krku, ale mlčela. Každou další návštěvu pak kontrolovala, zda krabička leží na svém místě, nezmizela.
Začal ji seznamovat se svými touhami, s tím, co by rád se subinkou prožil. Občas se objevilo něco, z čeho měla strach, nebo si nedovedla představit, co vše jeho představa obnáší, ale chtěla i takové věci překonat, okusit. Chtěla zažít ten pocit, kdy ucítí strach, stud, bezbrannost. Situace, kdy překoná sama sebe, protože to znamenalo, že je v bezpečí, patří mu. Nebyla by na to sama, překonávala by vše s ním, pro něj. Věděla, že prožité hluboké emoce jen posílí její pouto k němu. Stačilo by jí cítit jeho radost, spokojenost, štěstí. Nepotřebovala dopředu vědět, co vše se může dít, plán s pravidly, chtěla se jen odevzdat, věřit, ale chápala, že ji chce seznámit se zákoutími své duše.
Snažila se přemýšlet o všem, co ji kdy ukázal a řekl, ale nepřišla na jediný důvod vedoucí k odmítnutí obojku. Chtěla mu patřit. Uvědomovala si, že od té chvíle ztratí právo rozhodovat, ztratí vnější svobodu, ale duše bude létat. Získá daleko více. Bezpečí, jistotu, krásu vedoucí k naplnění jejich intenzivních potřeb, pochopení i smysl toho, kým je. Problém byl v tom, že se bála si o ten obojek říct, nedovedla si představit, že vstoupí a řekne:“ chtěla bych přijmout obojek.“
Odvahu našla až ve chvíli, kdy ztratila půdu pod nohama. Zase jí vnější svět připadal ohrožující. Vytahovala své sešity ze záchodové mísy a u toho plakala z pocitu nesmyslnosti všeho kolem. Docházelo jí, že to on, ten tajemný muž, pro ni znamená stabilní bod. Byl stejný jako ona, odrážela se v něm, chápala možná více, než tušil a on rozuměl jí. Šla ho hledat. Nebyl v knihovně, v dílně ani na školních pozemcích. Najednou uslyšela skřípání a rány. Vešla do třídy odkud se hluk ozýval. Stál tam, opravoval dveře od staré skříně. Najednou ji došla slova. Pomalu přišla k němu a zeptala se, zda dnes může přijít k němu domů. Obojek ležel u něj v bytě, musela si být jistá, že jej z police nesundal. Potom rychle zmizela, bála se, že se jí podlomí kolena, nebo selže hlas. Když došla domů, vysprchovala se, upravila a oblékla si oblečení, které nosila běžné. Černé kalhoty, šedé tričko, žádné krátké sukně, upnuté šaty, žádné hry. Chtěla před ním stát ona, taková, jaká je. Nechtěla poutat pozornost něčím laciným.
Cesta za ním ji připadala nekonečná. Snažila se si v hlavě uspořádat jednotlivá slova, která mu chce sdělit, ale prožívala tolik emocí najednou, že ji ovládal zmatek. Než se vzpamatovala, stala před dveřmi. Zhluboka se nadechla, zazvonila. Dveře se začali otevírat a ona věděla, že musí rychle vstoupit, než ztratí odvahu. Zastavila se v předsíni, čekala, neodvážila se udělat krok dopředu, nechtěla vejít jako první. Když ji obešel, následovala ho. Sedla si na své obvyklé místo, zkontrolovala krabičku s obojkem a v tu chvíli mu sdělila: „Přišla jsem si pro svůj obojek“. Sama nevěřila tomu, co jí vyšlo z úst. Zahlédla jeho překvapení a ihned sklopila oči k zemi, potřebovala se zklidnit. Vzal ji za bradu, čímž ji přinutil se mu podívat do očí. Nerada hleděla někomu do očí, ale nebylo úniku. Dívala na něj tak zblízka jako nikdy a on vyslovil otázku: „Víš co to obnáší, když ti ho nasadím, tedy co to bude obnášet?“ Odvětila: „Vím a chci to všechno“. Pak už nedovedla mluvit. Jen cítila, jak se třese. Najednou se zvedl, sundal krabičku z police, vyndal obojek. Nespustila ten proužek kůže z očí, pak už jen cítila jak ji mírně stahuje na krku. Vnímala teplo rukou, které se občas přiblížili k její kůži, když jej zapínaly, vůni může, který stál za ní.
Obojek byl na krku, otočil ji k sobě a ona byla plná rozpaků. Dívala se střídavě na zem, na něj, zpět na zem. Z jeho tváře nedovedla nic vyčíst. Jeho rty se pohnuly, ozvalo se „svlékni se“. Polekalo jí to, nečekala, že to přijde tak rychle. Nikdy ji nikdo cizí nohou neviděl, nikdy před nikým neodkryla nejintimnější místa svého těla. Styděla se nahá i při pohledu do zrcadla. Nepřipadala si hezká, spíše naopak. Uvědomovala si však obojek, to, že s jeho nasazením odevzdala sebe, chtěla to. Jen plaše prohlédla na muže před ní, který už nebyl někým cizím a začala se svlékat. Nesnažila se zakrývat, ale nejraději by se schovala někam pod deku. Když na sobě neměla nic než obojek, ruce se jí svezly podél těla, oči hledaly pevný bod na zemi až zahlédly jeho chodidla. Jediné bezpečné místo. Sesunula se k zemi k jeho nohám. Najednou ucítila ruku na svých vlasech, věděla, že vše je v pořádku. Dech se uklidnil, srdce přestalo tlouct jako o závod.
Poslal ji do kouta, tolik chtěla být u něj, ale poslušně se na kolenou odebrala na své místo. Klečela se zavřenýma očima. Doznívaly poslední tóny emocí. „Otoč se“, zaznělo místností. Otočila se a v tu chvíli dostala vodítko. V její duši se rozlil klid, byla jeho, celá. Přitáhl si ji k sobě, díval se jí do očí. Nesnažila se tomu pohledu uniknout. Pak zatáhl za vodítko, ona jej následovala, musela, chtěla. Konečně mohla samu sebe osvobodit, přestat schovávat to zvířátko v sobě. Mohla následovat svého Pána.
Ve vedlejší místnosti byly žebřiny, postavil ji k nim. Nevěděla, co se bude dít, ale otázku nevyslovila. Nebylo to pro ni důležité, chtěla se poddat. On ji však odpověď dal, zbičuje ji. Bolest byla něco, co ji často pomáhalo přežít, ale teď nevěděla, co ji čeká. Cítila vzrušení i obavy z neznámého, ale chtěla prožít to, že mu patří. Bičoval ji všude, bolest ji nedovolila myslet na nic jiného než na současnou chvíli. Vnímala jen rány bičem, který držel on, o nichž rozhodoval. Pocit nadvlády nad ní ji pohltil, společně s bolestí se spojovaly ve vzrušení. On vládl a ona byla v bezpečí, schovaná v jeho světě. Když ji rozvázal ruce, nohy ji zradily. Sesunula se k zemi k jeho chodidlům. Z vděčnosti mu je začala olizovat. Nebylo to nic, nad čím by přemýšlela, jen přirozená reakce zvířátka.
Najednou ji hrubě chytil za vlasy. Nebránila se. “ Něco chci a ty mi to dáš, chci abys o to prosila!“ Rukou přejel po svém rozkroku. Přesně věděla, co po ní chce, oči jí zalily slzy. Co když něco pokazí? Ráda by ho potěšila, ale vyslovit tu prosbu pro ni bylo těžké. Snažila se vyhnout výrazu “ vykouřit“, on ji nenechal. Prosila o to, aby nemusela to slovo použít, neustoupil. Opakoval to slovo společně s příkazem „vyslov to“ dokud nevyšlo z jejích úst, dokud celou větou nepoprosila. Poté se jí ulevilo. Mohla ho potěšit, uspokojit, dotknout se ústy jeho těla v nejcitlivějších partiích. Když skončil, zvedl ji a začal líbat. Chvilku se bránila, nikdy se nelíbala. Byla zmatená. Jenže to znamenalo, že ji nevnímá jen jako otrokyni, věc. Byla vděčná za ty polibky.
Zeptal se, jestli je panna. Tolik se styděla. Odvětila jen kynutím. Pak položil další otázku: „chceš být ještě panna?“ Nejistě zavrtěla hlavou. Neuměla se rozhodovat, nechtěla o tom rozhodnout. Chtěla, aby to byl on, kdo si ji poprvé vezme celou, ale nedovedla k tomu dát impuls. Když jí řekl, aby šla na všechny čtyři, bylo ji krásně. Zvířátko vedené k posteli, které nemusí rozhodovat. Přivázal vodítko ke sloupu a na ruce ji nasadil pouta. Svlékl se, položil se k ní. Cítila ho u sebe, jeho tělo se tisknulo k jejímu, schovávala se u nej. Líbal ji, dotýkal se jí, byla jim pohlcena. Zuby stiskl její bradavku a v tu chvíli spustil něco, co nedovedla ovládnout. Mírně ho kousla do tváře, na jeho následné potrestání reagovala dalším kousnutím do krku. Bolest, něha, smyslnost, spojení dvou lidí v jeden celek. Z dívky se stala ženou. Dal jí dar, který v ní bude uchován navždy. Chtěla mu patřit navěky. V očích měla slzy, nemohla uvěřit, že smí být sama sebou, že ji osud do cesty postavil může, který ji vidí takovou, jaká je, přijímá bez výhrad.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.