bdsmdream.cz

Její volba

Jmenovala se Vilma.

Pro mě výjimečné jméno stejně, jako ta žena, co ho nosila. Vysoká, pohledná žena s postavou řecké bohyně. Kráčející hrdost a smyslnost v jednom. Asi takhle jí viděli muži okolo mě. Ale já věděl své. Věděl jsem, že je to děvka. Pod tou slupkou dokonalosti to byla žena, co chtěla někomu patřit. Ne, jako milenka či manželka, ale jako otrokyně zbavená svých práv, své svobody a rozhodování. Chtěla patřit svému Pánovi. Být jeho děvkou a jeho hračkou. To, jaká skutečně je, věděla jen ona a já. Nezasvěcení nemohli, a ani netušili, po čem prahne její duše.

Pracovala ve stejné budově a byla z části mou podřízenou, ale vídal jsem jí jen občas při podnikových poradách. Potkával jsem jí, jak si hrdě kráčí po chodbách a nešlo nevšimnout si obdivných pohledů ze strany mužů, ale i obdivu jejích kolegyň. Její postava a chůze se prostě nedala v té okolní šedi přehlédnout. Určitě sportovala a já si jí dokázal představit se sluchátky na uších, jak její dlouhé nohy ladně běží krajinou, a ona je tam uvnitř sama sebou spokojená a
šťastná. To, jaká je, jsem objevil náhodou. Potřeboval jsem od ní nějaké podklady a tak jsem zaklepal na dveře její kanceláře. Hrála tam hudba a já jsem vstoupil do kanceláře a nikde nikdo. Chtěl jsem si potřebné doklady vzít z police, na níž ležely v šanonech, a tak jsem prošel kolem jejího stolu. To, co jsem uviděl na monitoru jejího počítače, mě tak trochu zaskočilo.

Nebylo to nic obyčejného, žádný sex nebo tak. Běželo tam video ženy, ležící u mužových nohou a její tvář se k nim slastně tiskla. Znal jsem to video, protože i já se na taková dívám. Jen já z pohledu toho muže, u jehož nohou leží šťastná žena. Rázem jsem pochopil, koho mám proti sobě. Vilma nebyla jen ženou, co se náhodou podívala na přílohu z mailu a objevila tam tohle. O tom ostatně svědčil i seznam dříve přehrávaných videí, který jsem zběžně prolistoval. Mohl jsem rychle odejít a dělat, že jsem nic neviděl, ale já rychle vypnul video a zavřel přehrávač videa. Chtěl jsem, aby věděla, že někdo v kanceláři byl a že to někdo ví!

Potkali jsme se pak za pár hodin v restauraci, kam chodíme všichni na oběd. Seděla sama a její pohled těkal z jednoho muže na druhého. A pak se setkaly naše oči a já se díval. Tak, jak se dívám do očí ženy, když chci aby, věděla, kdo jsem. Pohledem, co otvírá její duši a dovoluje mi ji získat. A teď jsem se díval do té její. V jejím pohledu byl strach smíšený se zvědavostí a nervozitou z toho, že někdo ví, kdo je ona. Že někdo chápe, co se v jejím nitru odehrává a ona neví, jak s tou informací o ní samé, naloží. A já přesně věděl, jak s ní naložím. Nikam jsem nespěchal a vychutnával si naše občasná setkání. Její vystrašené oči se setkávaly s mými a já věděl, že očekává nějaký kontakt z mé strany. Občas jsem šel proti ní a jen se na ní letmo podíval, pozdravil a šel dál. Bavilo mě jí znervózňovat a hrát si s ní. Ale pomalu jsem se připravoval na naše setkání tváří v tvář.

Ten den jsem si jí nechal zavolat do mé kanceláře. Bylo to ke konci pracovní doby a vlastně jsme tam byli jen my dva a dole vrátný. Vstoupila do mé kanceláře a v rukou držela požadované dokumenty. Řekl jsem, ať se posadí a začal číst to, co mi přinesla. Seděla, byla zticha a její oči byly sklopené k zemi. Ani si nevšimla, že jsem se postavil vedle ní. Její vlasy vábily a já tomu vábení podlehl. Chytil jsem ji za ně, zvrátil její hlavu a zadíval se do jejího obličeje.
„Tak ty jsi čubka? Nebo máš radši, když ti Pán říká děvko? Nebo jak to máš ráda?“
Její odpověď byla jednoduchost sama.
,,Jsem děvka a jsem ráda, když mi tak někdo říká. Ale, to je minulost. Už není nikdo, kdo by mi tak říkal.“
Ten smutek v hlase měl dvojí účinek. První část mého já byla dojatá nad tou upřímností a jejím smutkem z toho, že jí
zbyla jen ta videa. A druhá část mého já? To temné ve mně, to chtivé a živočišné? To odpovědělo za mě.
„Teď to tu s tebou nebudu řešit. V osm večer tě čekám u sebe doma a nezajímají mě výmluvy. A teď vypadni.“
Beze slova odešla. Ani náznak odporu, ani jediný protest. V klidu jsem si dokončil své přípravy a sedl si za stůl a zapálil si cigaretu.

Na hodinách bylo tři čtvrtě na osm. Nic nenasvědčovalo tomu, že nesplní můj příkaz. A tak se za deset osm rozezněl zvonek u dveří. Zvedl jsem se z křesla a šel pomalu k nim. Věděl jsem, že za těmi dveřmi stojí ona, aniž bych se o tom musel přesvědčit. Pomalu jsem přistoupil ke dveřím a otevřel je.
,,Řekl jsem ti jasně, ty děvko, že máš přijít v osm. Teď na tebe nemám čas, takže počkáš do osmi.“ a zavřel jsem dveře.
Představoval jsem si, co se asi za nimi odehrává.

Odešla? Zůstala?
Odpověď přišla v osm hodin přesně. Zvonek zazvonil. Stála za dveřmi a čekala, až ji pozvu dál. Jako pejsek čeká na povel. Žádné výčitky, ani náznak toho, že by ji ponížilo, že musela skoro deset minut stát a čekat, než se dveře  otevřou.
,,Pojď dál a zavři za sebou, nezouvej se,“ řekl jsem a v klidu šel do obývacího pokoje. V klidu jsem se usadil a díval se na ní, jak se zastavila a neví co, má dělat dál. Slušelo jí to. Na nohou hezké kozačky, sukně nad kolena, halenka a přespříliš výrazný make-up. Děvka. Stála tu přede mnou a chtěla, abych věděl, kdo je.
,,Nebudu ti nabízet místo. Nejsi tu kvůli tomu, abys seděla. Takže jediné, co mě teď zajímá, je, jak ta děvka vypadá bez šatů. Takže se svlíkej. A chci si to vychutnat, takže nespěchej.“

Bez jediného slova, s očima upřenýma na mě, začaly její ruce rozepínat knoflíčky halenky, a já uviděl její krásné ploché bříško jako důkaz toho, že jen nesedí doma, necpe se čokoládou a pláče nad nespravedlností života a toho, že je jí přes třicet. Halenka se svezla z jejích ramen stejně, jako sukně z jejích boků. Pomalu a se studem si svlékla podprsenku, a potom i kalhotky, a najednou tu stála jen v kozačkách a make-upu. Její tělo bylo obrazem její zjevné péče o něj. Líbí se mi ženy, co nevzdávají boj s časem a nerezignují na první vrásku. Její ruce zůstaly podél těla a ani jí nenapadlo zakrývat svou nahotu. Věděla, že bych jí stejně zarazil, kdyby se o to pokusila. Přistoupil jsem k ní a rukou
pohladil její prsa, pak po břiše a pak sjel na její zadek. Mé oko esteta se kochalo. A můj nos nasával vůni jejího těla.

Vyndal jsem z kapsy šátek a beze slova jí ho uvázal přes oči. Nebránila se. Stejně tak, jako když jsem druhým šátkem svázal její ruce za zády. Vzal jsem jí vzadu za vlasy, přitiskl jsem si jí k sobě a vyrazil směrem do podzemí mého
domu. Opatrně, váhavě našlapovala a její dech se zrychloval. Tušila, že jí odvádím někam, kam návštěvy tohoto domu obvykle nevodím.

Zastavil jsem se před dveřmi sklepa, v jehož útrobách se nalézalo mé tajemství a chlouba. Kopie hradního vězení a k němu přilehlá mučírna. Jen málokdo by tušil, že se zde něco takového nalézá. Dost věcí jsem si dělal sám na základě fotek z návštěv podobných zařízení hradů a zámků. A zbytek byly kopie originálů. Všechno působilo přesvědčivě a funkčně. A také to funkční bylo. Otevřel jsem dveře cely a postavil jí zády ke mně. Rozvázal jsem šátek poutající ruce
a na zápěstí jí upevnil pouto spojené řetězem ukotveným ve zdi. Stejně tak druhou ruku a nohy. Zatáhnul jsem za řetěz poutající ruce a jí nezbylo, než rozpřáhnout ruce a stejně tak i roztáhnout nohy.

Stála tam. Připoutaná, bezmocná, nevědoucí, co přinese příští okamžik. Jen zvuk řetězů a její zrychlený den rušily to ticho cely. Sundal jsem jí z očí šátek a zadíval se do jejích očí.
,,Teď tu zůstaneš, abys měla čas přemýšlet o tom, kdo a co jsi, a komu teď budeš patřit. A pokud bude tvá odpověď špatná, postarám se o to, abys našla tu správnou.“

S tím jsem odešel a nechal jí samotnou. V klidu jsem se posadil do křesla a vzal do ruky svou oblíbenou knihu. Četl jsem si a nekoukal na hodinky, protože já jsem nikam nespěchal. Věděl jsem, že určitě zaslechnu signál, který bude jasný a srozumitelný.

Pláč.

To byl ten zvuk, ten signál, co pronikl tichem a dal mi poznat, že nadešel můj čas. Někdo by možná čekal křik a volaní, ale já tušil, že ona není z těch, co by křičely. Strach z temnoty a budoucnosti v ní probudil ten starý lidský projev bezmoci a ponížení. Stála tam a po tvářích jí stékaly slzy.

,,Kdo jsi a kdo jsem já?“

Jednoduchá otázka a já čekal na její odpověď a mé pohlazení stíralo její slzy.

,,Jste můj Pán a já vaše čubka. Vaše děvka a všechno, co budete chtít!“

A oba jsme věděli, že ten sklep a mučírna, jsou od této chvíle místem našich společných chvil a společných radovánek.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.