bdsmdream.cz

Gabriela

Jít životem a naplnit své touhy.

Kolik příběhů se šťastným koncem může prožít jeden muž? Někdy si říkám, že asi žiji a žil jsem život několika dalších mužů, kteří si svůj život jen tak nechávají proklouznout mezi prsty. Proto jsem se vydal v životě jinou cestou, abych na jejím konci neměl jen prázdné ruce a hlavu prostou vzpomínek. A tady je jeden z těch mých příběhů.

S Gabrielou jsem se seznámil pomocí internetu. Mocný zdroj stvořený pro tok informací a komunikaci. Na jedné cestě zvané chat jsem jí poznal. Zpočátku jsme si jen tak psali a pomalu se o sobě navzájem dozvídali věci, co nás o tom druhém zajímaly. Byl jsem starší, než ona a jí to nevadilo. Byla sice mladá, ale nebyla hloupá. Neřešila náš věkový rozdíl, ale to, zda ji nudím či nikoli. A já neřešil, že ona je tak mladá, ale to, proč mě zaujala a to, jak byla na svůj věk vyspělá a dospělá.

Naše chatové schůzky se staly pravidlem a čas strávený v její společnosti byl opravdu příjemně prožitým. Tok našich společných myšlenek plynul, s každým novým dnem nabíral na síle a připomínal potůček měnící se na své cestě v mohutnou řeku. Věděli jsme o sobě vlastně vše.

Byla ženou, o které v komunitě BDSM muži říkají, že je subinka. Ona zase o mně věděla, že jsem Dominant. Muž, co rád ovládá submisivně založené ženy. Dva lidé, co své erotické zážitky prožívají jinak. Věděl jsem, že má ráda všechno spojené s výprasky. Milovala doteky kůže důtek či biče na svém těle, stejně jako kontakt s pružným tělem rákosky. Stejně, jako jsem já miloval držet důtky nebo bič ve svých rukou, tak jsem miloval i pohled na znamení a stopy, které zanechával na nahé ženské kůži. Někdo by mohl položit otázku, co dva rozumné, inteligentní lidi může vzrušovat na tom dávat někomu výprask a dostávat ho. Každý jsme jiný a každý potřebujeme pro své touhy a jejich naplnění jiné podněty, jiné prostředky. A my oba jsme věděli, že ty touhy a sny chceme prožívat a naplňovat spolu.

Přišel den, kdy se naše představy měly naplnit, a sen se měl stát skutečností. Vystoupila z vlaku a nebylo možné ji přehlédnout. Vysoká dlouhovlasá dívka s pohledem, co i muže, jako jsem já, trochu zaskočil. Ta zvláštní směsice něhy, zvědavosti a touhy. Nevím, jak jinak její pohled popsat. Myslím, že Leonardo Da Vinci by ho snáze namaloval, než já popsal.

Kráčeli jsme vedle sebe a ona se na mě pokradmu dívala, když jsem mluvil. Šla skoro neslyšně vedle mě a jen občas odpověděla na mou otázku. Pomalu jsme došli k domu, kde jsem bydlel. Otevřel jsem jí. Ona vstoupila, já zavřel dveře bytu a otevřel ty do našeho světa. Byli jsme spolu konečně sami. V prostoru, kde já jsem vládce a ona poslušná, poddajná a oddaná žena. Nebylo potřeba ani slov a oba jsme věděli, co bude následovat, a že nic už nebrání tomu, abychom prožili něco, po čem oba toužíme. Nikam jsem nespěchal a nechtěl jsem ani nic uspěchat. V klidu jsem si uvařil kávu a pro ni čaj. Posadili jsme se a pokračovali v naší započaté konverzaci.

Čas pomalu plynul a blížil se okamžik, kdy káva i čaj zmizí z našich hrnků. A když je pak ochotně odnesla do dřezu, už nic nebránilo otevřít knihu našich přání a tužeb.

„Pojď sem.“

Zastavila se přede mnou a podívala se na mě. V očích měla zase onen výraz a já se toho pohledu nemohl nabažit. Jakoby mi říkal: „Jsem Tvá a chci být vším, čím chceš, abych byla.“

„Svlékni se.“

Začala si pomalu odkládat jednu část oblečení za druhou. Beze slova, jen se na mě občas podívala, jestli je vše v pořádku. A najednou tam stála, oblečená do své nahoty, její tělo odráželo světlo a já měl v té chvíli jasno. Vzal jsem koženou masku, co jsem si připravil a přiložil ji na její oči. Pomáhala mi ji přidržet, zatímco jsem ji vzadu na hlavě zapínal sponu. Zachytil jsem její ruku a na zápěstí jsem jí nasadil kožená pouta s karabinkou a stejně tak i na druhé zápěstí. Poklekl jsem, abych jí mohl nasadit pouta i na kotníky a poodstoupil jsem, abych si jí mohl prohlédnout.

Stála tam a její tělo se chvělo. Položil jsem svou ruku na její rameno a v tom stisku mělo byt ujištění, že může být klidná. Že to, co přijde, bude pro nás oba příjemné a vzrušující. Obešel jsem jí a svou dlaní jsem jí přejel po tváři. Přitiskla se na ni a já ji pohladil. Věděl jsem, že mi tím dala najevo, že mi důvěřuje a nemá strach z toho, co bude. Vzal jsem ji za předloktí a vedl směrem ke stolku. Položila se na něj a její ruce a nohy zůstaly spuštěné směrem k zemi. Zhasl jsem velké světlo a rozsvítil lampu. V tom přítmí její tělo působilo jako romantický obraz namalovaný mistrem malířem. Zapálil jsem svíci a postavil se nad ni. Kapky vosku se vydaly na svou cestu vzduchem, která končila na její kůži.

Slastný vzdech naplnil ticho v místnosti a já věděl, že je všechno, jak má být. Teplota vosku, co hřeje, ale nepálí a nepůsobí bolest, ale příjemné prožitky někde uvnitř jejího těla. Kapka za kapkou prolétala vzduchem a její tělo se stávalo plátnem abstraktního umělce. Nespěchal jsem a pomalu nechal kapky kreslit obrazce na jejím těle. Jen ten občasný vzdech byl znamením, že tuhle hru prožívá a líbí se jí. Její ňadra, břicho i kundička byly pokryté souvislou vrstvou vosku a v nočním světle byla ta scenérie dokonalá. Posadil jsem se do křesla a díval se na svůj výtvor. Slyšel jsem její dech a vzrušení z právě prožitého. Zapálil jsem si cigaretu a vychutnával si atmosféru té chvíle.

Ale byl čas jít dál. Zvedl jsem se a přistoupil k ní. Pomalu jsem sundával vosk z jejího těla. Pak jsem ji vzal za ruku a postavil.

„Teď se postav ke zdi, opři se rukama a dej nohy od sebe.“

Poslušně splnila příkaz a udělala, co jsem chtěl. Beze slova odporu či zaváhání. Vzal jsem do ruky své důtky a vzduch proťal jejich zvuk, jak jsem jimi švihl. Ještě několikrát jsem švihl naprázdno a pak se postavil tak, abych co nejlépe viděl a mohl sledovat její reakce. První rána a prameny důtek se dotkly jejích zad. Tělo se prohnulo a svaly na těle se napnuly. Jemné zasténání bylo pro mě signálem, že je vše v pořádku a mohu pokračovat. Další a další údery barvily její kůži, a ona jen stála a tiše sténala. Žádné Stop ani Dost nepřerušily mé bičování, prostě jen stála a bylo vidět, že si to opravdu užívá. Ze zad jsem se přesunul na její zadek, stehna, lýtka. I když jsem přitlačil, abych zjistil, kde leží její práh bolesti, na jejím sténání se nic nezměnilo.

Ani nevím, jak dlouho to trvalo, ale na mě to působilo ohromným dojmem. Kolik ran je dost pro ženu, jako ona, a kolikrát musí dopadnout důtky na její kůži, aby řekla: Dost?

Přistoupil jsem k ní a otočil jí tváří k sobě. Jedním pohybem jsem jí z očí sňal masku a zadíval se do její tváře. Stékaly po ní slzy.

„Proč jsi neřekla Stop nebo Dost, když to bylo tak strašné, že teď pláčeš?“

„To nejsou slzy bolesti, ale štěstí a já se nechtěla nechat o tu radost, co mi to přinášelo, připravit.“

A já jen stál a nenapadlo mě nic jiného, než ty slzy slíbat. A věděl jsem, že to nebylo naposledy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.